Vytisknout
Kategorie: Vyjížďky, akce, cestování
Zobrazeno: 1578

 

Pamír 2016

 

 

 

Už dlouhou dobu mám v plánu vyrazit hodně východním směrem. Celou zimu sháním informace, pročítám různé cestopisy a nakonec z toho všeho vzniká přibližný itinerář cesty za dalším dobrodružstvím.  Na GS fóru se domlouvám se Sašou a Slávkem, kteří mají stejné plány, že cestu podnikneme společně. Jelikož skoro do všech námi plánovaných zemí potřebujeme víza, oslovujeme p. Opatřila z CK Moravia Kontakt. Po vyplnění několika žádostí a po sedmi týdnech čekání jsou víza do Ruska, Kazachstánu, Uzbekistánu, Tadžikistanu a Mongolska vylepena v našich pasech a my se už těšíme na startovní den, kterým je 27.5.2012.

 

Zdeněk – BMW 1200 GS Adv (Barborka)

 

Saša – BMW 1200 GS Adv

 

Slávek – BMW 1200 GS

 

Plán je takový, že projedeme všechny tyto státy, směrem na východ k Ruskému jezeru Bajkal. Tady ve městě Irkutsk nasedneme i s motorkami na vlak do Moskvy a pak po ose domů. Cca 12000 km. Tak uvidíme, jak to vše dopadne.

 

 

 

Čtvrtek 26.5.

 

Jelikož jsou oba moji parťáci z Moravy, jsme domluveni, že se sejdeme v pátek ráno na Ukrajinských hranicích. Měsíc před odjezdem jsem si koupil jízdenku na autovlak Praha – Košice. Navečer se loučím doma s Monikou a v 8 hodin přijíždím na Hlavní pražské nádraží. Papírování a nakládka je pro mě rutinní záležitostí. Tuto formu dopravy jsem už na svých cestách využil několikrát. V malém kupé jsem s dvěma německými motorkáři, kteří patří do početné skupiny Čechů, mířících na Ukrajinu. Vlak uhání tmou a já se těším na další dny. Ujeto 16 km.

 

 

 

 

 

Pátek 27.5.

 

Po pohodové noci v 8.15 zdárně dorážíme do Košic. Loučím se s ostatními. Trasu až na konec Ukrajiny nám nahranou v GPS (Pepina). Svištím to po silnici č. 19 přes Michalovce do vesničky Tibava. Tady odbočuji vlevo na silničku 566, která se kroutí zeleným údolím Slovenského příhraničí a ústí v poslední vesnici Ubla. Tady se setkáváme a celí nažhavení čekáme ve frontě na celní kontrolu. Tento přechod mám rád, je malý a nejezdí tu kamiony. Po 20 minutách opouštíme Slovensko a u závory čekáme na pokyn k vjezdu na Ukrajinskou celnici. Na Ukrajině jsem byl už několikrát, mají mě v databázi a tak dostávám vstupní razítko během několika minut. Při registraci motorky si tlustá celnice říká o úplatek na kávu. Říkám, jí, že káva není zdravá a že jí nic nedám. Ukrutně se na mě mračí, ale jelikož mám Barborku již zaregistrovanou z mojí minulé návštěvy Ukrajiny, nemůže dělat žádné obštrukce a razítko na výstupní papírek dostávám. Na kluky čekám za plotem. Přijíždějí po půl hodině a nadávají, že to vše dlouho trvá. Překročení hranic trvalo 1 hodinu. Trochu je připravuji na to, že bude ještě hůř.

 

 

 

 

Počasí nám přeje. Je krásných 25°C a polojasno. Po trochu horším asfaltu pomalu stoupáme na sever. Náhle silnice H 13 končí závorou. Vojáci si opisují naše SPZetky a závoru otevírají. Za ní asfalt mizí a my to svištíme po rozbité šotolinové cestě, která kopíruje hranici s Polskem. Výhledy na okolní zelené kopečky jsou úchvatné, ale není moc času na rozhlížení. Cesta je hodně rozbitá, a my jedeme docela svižně. Po 80 km ve vesnici Staryi Sambir začíná asfaltová silnice, po které jedeme na severovýchod do města Lvov. To objíždíme obchvatem a poprvé tankujeme. Slávek má menší nádrž, tak budeme brát benzín podle něj. Pak už drtíme kilometry po silnici E 40.

 

 

 

Silnice se narovnává a my máme před sebou nekonečné roviny a nekonečné lány s dozrávajícím obilím. Většinu vesnic a měst míjíme po obchvatech.  Snažíme se udržovat rychlost na 110 km/hod, ale je dost velký provoz a hlavně spousta kamionů v obou směrech. Pumpy jsou moderní, s obchodem a občerstvením. Platí se kartou, jen se to musí ohlásit předem. Na každé je volná Wifi. Za městem Zhytomir zastavujeme v lesíku u malého rybníčku. Stavíme stany a než se setmí, stihneme si nasbírat dřevo na oheň. Máme za sebou prvních společných 719 km a tohle přesouvací tempo nám všem zatím vyhovuje.

 

 

 

Sobota 28.5.

 

V 5,30 vstáváme a pomalu balíme. Kluci nemají sebou nic k jídlu, což mě dost překvapuje. Já si dávám snídani a vařím si čaj. Po ránu je hlavní silnice volnější. Město Kyjev nemá obchvat. Pepina mě vede do centra. Je 9 hodin a hlavní třídy jsou totálně ucpané. Radím klukům, ať se drží stále co nejblíže za mou a vyrážíme na kličkovanou. Využívám každé skulinky a za chvíli jsme v centru. To je ale uzavřeno a pan policie nás posílá nazpět. Koná se tu nějaký cyklistický protest proti automobilové dopravě. Díky Pepině nacházím objížďku a využíváme jiný most k překročení řeky Dněpr.

 

 

 

 Pak chvíli po pěkné dálnici, kterou ale střídá rozbitá panelka. Ta vede do posledního většího města Sumy. Raději tankujeme. Benzin stojí 23 Kč. Na hranici vede totálně rozbitá silnice. Pro přechod jsem vybral menší celnici, nevíme, co nás čeká. Je před námi jedno auto a za 5 minut jsme vyřízeni. Celníky nic nezajímá, dostáváme výstupní razítko a hurá na Ruskou stranu. V budce u okénka probíhá kontrola pasů a pak máme čekat. Po 20 minutách se závora zvedá a my přijíždíme k dalšímu okénku. Tam hned dostávám vynadáno, že jsem přejel nějakou čáru, a že nemáme vyplněné imigrační karty (bumážky), které nám měl dát ten voják. Papírek je pouze v Azbuce, ale to nevadí, tu umíme. Po 45 minutách kontroly dokladů a všech věcí dostáváme vstupní razítko a polovinu migrační karty. V dalším okénku nám pohledná celnice dává každému šest dokumentů velikosti A4, pro registraci motorek. Když to vše nějak vyplníme, tak to samozřejmě máme špatně a musíme znova. Nakonec se mi jí daří umluvit a jeden papír nám vyplňuje jako vzor. Bezva, vše opisujeme a pak se čeká na konečné zadání do PC. Saša má motorku na firmu. Odevzdává plnou moc. Celnici se to pořád nějak nezdá, ale nakonec registraci udělá. V tu chvíli přichází velitel a začíná prudit. Po chvíli odchází. Celnice nám rychle rozdává doklady a všechny papíry a musíme okamžitě odjet. Uf. A jsme v Rusku. Celá ta procedura trvala 2,5 hodiny. Vůbec nikomu nevadilo, že se za námi vytvořila fronta asi 20 aut. Veškerá komunikace probíhá v Ruštině.

 

 

   

 

Silnice do města Kursk je pěkná. Fotíme se u cedule a před námi se rozprostírá obrovská rovina. Zastavujeme u pumpy. Můžeme platit kartou, ale v průběhu tankování u nás stojí pomocník a po zaplacení mu musím ukázat účtenku. Slunce je kousek nad horizontem. Odbočujeme z hlavní P 298 na nějakou bělku a u malého lesíka je kousek místa na stanování. Slunce pomalu zapadá, vítr ustává a přilétá tisíce komárů. Tak rychle večeři a šup do stanů. Čas je posunutý o dvě hodiny, ale i se zdržením na hranicích jsme urazili pěkných 714 km.

 

 

 

Neděle 29.5.

 

Ráno invaze komárů pokračuje. Rychle balíme a vracíme se na hlavní silnici. Ve Voroněži tankujeme. Benzín stojí 13 Kč. Stále jedeme rovně, provoz není skoro žádný, jen kamiony. V jednu chvíli Slávka staví policie. Čekáme na něj o kus dál. Po 20 minutách přijíždí a hlásí, že platil 20 dolarů pokutu za předjíždění kamionu na plné čáře. I fotku mu ukázali. Ono je to hrůza. Silnice jsou rovné jak pravítko, ale na předjíždění není moc možností. Plná čára je skoro všude. Za Voroněží ve městečku Novomakarovo zastavujeme. Kluci si jdou koupit nějaké jídlo do obchodu, kde se dá platit kartou. Já navštěvuji prodejnu místního mobilního operátora a vyřizuji si u mladé zmalované blondýny ruskou simku.  Volání i SMSky vycházejí na polovinu.

 

 

 

Silnice P 22 na Volgograd je nekonečná, kam oko dohlédne, jsou pastviny, na kterých se občas pasou krávy. Je 30°C a obrovské dusno. Zastavujeme u pumpy, ale už se dá jen natankovat. Žádný obchod už tu není. Občas je silnice ve výstavbě. Vybagrují 30 kilometrový úsek, navezou tam ostré kameny a auta to ujezdí. Město Volgograd je veliké, ale plné smogu a prachu. Při každém zastavení na světlech se na nás vrhají malé mušky. Prcháme z města, ale nějak zapomínáme natankovat. Objíždíme obrovskou atomovou elektrárnu, z mého pohledu hodně vyžilou. Vše je strašně rezavé a s obrovským rámusem všude syčí pára.

 

 

 

Všude je jen zvlněný písek, který je občas navátý i na silnici. Z něj vyrůstají ostré šlahouny, které by nám zničili podlážky stanů. Jako zázrakem se náhle objevuje penzion. Sotva zastavíme, vrhají se na nás miliony mušek. Dostáváme krásný pokoj pro tři za 48 dolarů. K večeři si objednávám šašlík a kluci se přidávají. Poprvé je vidím něco jíst. Dozvídáme se, že ty mušky tady jsou jen jeden měsíc v roce a to je zrovna nyní. No, v pokoji nejsou a tak v klidu usínáme. Najeto 870 km.  

 

 

 

Pondělí 30.5.

 

Ráno na nás čekají hladové mušky. Svištíme to do nejbližšího místa, kde je údajně banka a hlavně benzin. Slávkovi už včera začala svítit rezerva. Městečko Tsagan Aman se objevuje na poslední chvíli. Slávek bere plnou a raději i do kanystru. V Bance dostáváme ruble a můžeme pokračovat. Taková výměna peněz není jen tak. Paní ve směnárně má problém s přečtením mých údajů z pasu. Musím je napsat Azbukou na papír pak je to v pořádku.

 

 

 

 

Silnice, po kterých jsme zatím jeli, byli docela kvalitní, ale používáme pouze hlavní. Auta jsou různorodá, ale čekal jsem větší vraky. Většinou potkáváme nová SUVčka, občas nějakou Ladu. Řidiči jsou docela ohleduplní, když nás vidí v zrcátku, tak uhýbají na stranu. Potíž je v tom, že moc do zrcátek nekoukají, a pak se trochu leknou. Domorodců jsme zatím moc nepotkali, stále jedeme, protože tuto část Ruska bereme pouze jako tranzit. Přesto můj postřeh z banky a při nákupu SIM karty je takový, že úředníci jsou moc vážní a ani se neusmějí.

 

 

 

Podle veletoku Volha jedeme do města Astrakhan. Tam začíná delta této řeky, která se posléze vlévá do Kaspického moře. Raději tankujeme a vyrážíme na hranice. Teploměr ukazuje 37°C. Musíme překonat rozvětvenou deltu o šířce 60 km. Úzká silnice vede po uměle vytvořených hrázích. Voda často dosahuje až k silnici, ale asi je trochu zvýšený stav. Pod vodou jsou okolní keře i některé usedlosti. Krávy a koně se volně brodí po břicha vodou.  Přijíždíme k zrezavělému pontonovému mostu. To je jediné spojení s hranicí. Za přejetí se platí 15 rublů. Plováky se houpou a v pantech vržou.

 

 

 

Na Ruské celnici je odbavení rychlé. Odevzdáváme všechny papíry, imigrační kartu a za to dostáváme výstupní razítko. Na Kazašské straně je to na déle. Opět se musí vyplnit několik papírů, ale jsou podobné jako v Rusku, tak už víme jak na to. Ještě kontrola věcí a za 1,5 hod. jsme za branou. Hned se na nás vrhají měniči peněz. Kurz je podobný tomu oficiálnímu, tak si každý měníme za 100 dolarů. V místní kanceláři si vyřizujeme strachovku (povinné ručení) na 20 dní za 15 dolarů. Hurá, máme vše vyřízeno a pokračujeme po jediné silnici, která vede absolutní pustinou.

 

 

 

Silnice je nádherná. Krásný hladký asfalt nás vede na východ. Udržujeme rychlost okolo 120 km/hod. Provoz je téměř nulový, ale občas se přiřítí odzadu nějaké auto a obrovskou rychlostí nás předjede a zmizí v nekonečnu. Napravo vyhlížím Kaspické moře, ale kam jen dohlédnu, jsou písečné bažiny, s ostrou vysokou trávou. Nalevo se rozprostírá nekonečná poušť. Teploměr ukazuje celý den 37°C. Při přestávce se domlouváme, že v nejbližším městě najdeme nějaký hotýlek a trochu se ochladíme. Ono se to pěkně plánuje, ale nejbližší město Atyraú je od hranice vzdálené 420 km.

 

 

 

Navečer vjíždíme do tohoto města. Nejdříve si natankujeme. Benzín stojí 17 Kč. Paní v kase je moc milá, a i ostatní, koho potkáváme, se usmívají a chtějí si povídat. Jedeme do centra, ale jsou tady jen dva hotely a hodně drahé. Po chvíli hledání nacházíme zastrčený hotýlek za 15 dolarů na osobu. Wifi je v ceně a po sprše všichni žhavíme mobily a píšeme domů. Před hotýlkem je rychlé občerstvení. Tam jdu se Slávkem na kebab. Než nám to jídlo připraví, jsme úplně sežraní od komárů a mušek. Jsme celí zvědaví, co nás čeká zítra, hlavně kam dojedeme. Silnice do Uzbekistánu je na mapě vyznačena jen jako přerušovaná čára. Je to 500 km, a to máme docela podrobnou mapu. No uvidíme. Dnes jsme urazili 624 km.

 

 

 

Úterý 31.5.

 

Už od rána je 37°C. Vyrážíme v 7 hodin. Oproti našemu je čas posunutý o 3 hodiny. Silnice je stále pěkná, okolí se vůbec nemění. Jen pustina a písek. Všude se pasou volně žijící velbloudi (nevím ale na čem). Chodí i po silnici, ale hluk našich motorek je zahání do pouště.

 

 

 

Míjíme veliká jezera s čistou vodou. Jak je možné, že se ta voda nevsákne do písku? Pepina a mapa mi hned na tuto otázku odpovídají. Jedeme v -27 m.n.m. Opravdu celá tato oblast je pod hladinou moře. Nekonečná silnice vede několika malými vesničkami. Nic tu není, jen pár domečků z hlíny. Občas předjedeme kamion, ale jinak je provoz nulový. Stále pokukuji po nějaké odbočce ke Kaspickému moři. Jenže hned jak odbočím ze silnice do vyjetých kolejí v písku, začnu se propadat a mám co dělat, abych se sám vyhrabal nazpět.

 

 

 

Okolo 14 hodiny dorážíme do posledního městečka Beynneú. Teploměr ukazuje 40°C. V klimatizovaném obchůdku si kupujeme vodu a chleba. Pak ještě tankujeme. Mají pouze 92 oktanový benzín. Ptáme se místních obyvatel na cestu. Posílají nás asi 3 km nazpět, kde jde údajně přejet koleje, podle kterých už dost dlouho jedeme. Ještě nás varují, že tam kam jedeme, není ani silnice, ani možnost natankovat. A mají pravdu. Už začátek je drsný. Za přejezdem je na cestě navátý jemný píseček a díry jak na mamuta. Kamion, který míjíme, se naklání tak, že čekám, kdy se převrátí. Pak už jenom pustina. Občas je asfalt, ale tak rozbitý, že díry nejdou ani objet. Jak jet? Rychle? Pomalu? Ani jedna varianta není ideální.

 

 

 

V jednu chvíli padám do obrovské díry, ozývá se rána, vše jde na doraz a náraz mě vymršťuje na krajnici do písku, kde se mi daří tuto situaci ustát. Kluci na mě troubí. Při tomto manévru se mi utrhl z horního kufru stan a ten se nyní válí 500 m za mnou. Slávek mi pro něj jede. Pak si dáváme odpočinek a sdělujeme si naše dojmy z této cesty. Každý jsme to měli dost na hraně, tak se domlouváme, že trochu zvolníme. Jsme přeci jen daleko od domova a nechceme si přivodit nějaký úraz. Tolik zase nespěcháme. Prach mám úplně všude. Když míjím kamion, ještě dlouho není nic vidět.

 

 

 

Po dalších 120 kilometrech se začínají ozývat od zadního kola rány a Barborka se chová nějak divně. Zastavuji a už je to jasné. Ze zadního tlumiče vytékají poslední zbytky oleje na rozpálený výfuk. Na hranice je to ještě 60 km. Co teď? Vrátit se někam do civilizace, nebo pokračovat. Rozhlížím se po té nekonečné poušti a nakonec se rozhoduji pokračovat a v Uzbekistánu to nějak vyřeším. Posílám kluky napřed a jedu pomalu za nimi. Barborka se houpe, poskakuje, ale já kličkuji mezi dírami, jak jen to jde. Jsem úplně uvařený, ale nepolevuji a za 1,5 hodiny přijíždím na hranice.

 

 

 

Společně předjíždíme dlouhou kolonu kamionů a trochu se vnutíme za bránu. Vojáci nás posílají na imigrační oddělení, kde dostáváme výstupní razítko. Po kontrole věcí v kufrech jdeme do další budovy a tam nám berou registrační papíry a jsme propuštěni do země nikoho. Podle toho to tak vypadá. Místo silnice je těch 500 m jen zorané pole. Před námi je dlouhá kolona naložených osobáků. Na střechách mají obrovské balíky něčeho. Jdu pěšky k bráně a dávám se do řeči s vojákem za plotem. Po chvíli se mi ho daří ukecat a on nás pouští v protisměru do prostor celnice. Postupně nám 5x kontrolují pasy. Je to vtipné. Vždy do pasu dlouho koukají, pokyvují hlavou a pak se zeptají, odkud jsme. Na imigračním předbíháme dlouhou frontu místních obyvatel. Nikdo neprotestuje. Po 20 minutách získáváme vstupní razítko. Pro registraci našich strojů vyplňujeme nové papíry. Pak je trochu zádrhel, celník požaduje od všech dokladů kopie. Říkám mu, že kopírka se mi do kufru opravdu nevešla. Směje se a dojde si vše ofotit sám. Ještě kontrola bagáže a po 2,5 hodinách jsme za branou v Uzbekistánu. Opět nás obklopují měniči peněz. Za 100 dolarů dostávám 350000 Son v tisícovkách. To je balík.

 

 

 

Za 20 dolarů si kupuji strachovku. Už je devět hodin večer, ale vedro je stále stejné. Celnice se v tuto dobu neprodyšně uzavírá. Jsme rádi, že jsme nezůstali v zemi nikoho trčet, jako ti autaři. Po 3 kilometrech přijíždíme ke skupince 5 domečků. U jednoho zastavuji a domlouvám přespání. Klukům se to moc nelíbí, ale při představě další jízdy bez úpravy mého tlumiče nakonec souhlasí. Pan domácí je trochu pod parou. Přiděluje nám jeden ze svých dvou pokojů. Před vstupem do domu se musíme zout. Místnosti jsou tmavé, na zemi koberec, na kterém budeme spát.

 

 

 

Vrhám se na opravu Barborky, dokud je ještě světlo. Za domem je trochu skládka. Tam nacházím starou pneumatiku z náklaďáku. Z ní odřezávám kusy gumy. Po demontáži tlumiče narvu gumu do vinutí pružiny a tím to celé znehybním. Ještě zkušební jízda a je tma. Ve společné místnosti se svítí jednou žárovkou na autobaterii. Ta se přes den dobije z panelu. Do půlnoci si povídáme z celou rodinou, což je pan domácí, jeho manželka, snacha a malý vnuk. Nikdo z nich nechodil do školy, je to hodně daleko. Také on jediný mluví rusky, ostatní pouze uzbecky, tak vše překládá.  Vyprávějí o těžkém životě na hranici, ale jsou spokojení, mají přece hotel. Po celém domě lezou kudlanky. Oni se smějí, že jsou přeci neškodné, tak proč by je vybíjeli. Na hranicích se prý běžně čeká i čtyři dny. No to jsme tedy měli kliku. Ujeto 510 km.

 

 

 

 

 

Středa 1.6.

 

Budíme se v šest ráno. Slunce už nemilosrdně praží. Jdu na WC. Je to plechová kadibudka asi 100 m v poušti. Přes hlubokou díru jsou hozeny dvě prkna, na kterých balancuji a modlím se, aby nepraskly. Uf, to byly nervy. Posílám SMS svému zeťákovi Michalovi, alias Paklíč o mém problému s tlumičem. V Čechách jsou ale tři ráno, takže na odpověď si musím počkat několik hodin. Ale vím, že Míša určitě vše zařídí. Platíme za přespání každý 3 dolary a loučíme se s celou rodinou. Na rozloučenou dostáváme radu, abychom si vždy měnili peníze na černém trhu, kde dostaneme o hodně víc, než je oficiální kurz.

 

 

 

Vyrážím dříve než kluci. Silnice je hrozná. Jedu po roletě, kterou střídají úseky s obrovskými dírami. Zadní kolo mi každou chvíli uskočí do strany, ale nedá se nic dělat, hlavně že jedu. Okolo je stále jen pustina, 35°C a cesta rovná jak pravítko. Po 60 kilometrech začíná rozbitý asfalt. Jedu ale raději po kraji v šotolině, tam je to o trochu hladší. Občas sjedu i do písku mimo silnici a jedu ve vyjetých kolejích od náklaďáků. Po třech hodinách tohoto trápení mě zastavuje policejní závora. Přijíždějí kluci a společně procházíme první kontrolou v tomto státě. Policisté si vše pečlivě zapisují a po půl hodině strávené na slunci se závora zvedá a jsme propuštěni.

 

 

 

 Po dalších třech hodinách konečně přijíždíme do první vesnice Qonghirat. Je tu i benzinová pumpa. První po 450 km. Mají jen 91 okt benzín. Bereme plné nádrže a vyzvídáme, kudy se dostaneme k vyschlému Aralskému moři. Jenže, jak jsou hlavní silnice rozbité, tak ty vedlejší, no to ani nejde popsat. Po 10 kilometrech přeskakování milionů děr mi z tlumiče vypadávají aretační gumy a už to dál nejde. Vracím se pomalu na hlavní a kluci mě po chvíli dohánějí. Nechtějí se takto trápit ještě dalších 50 km a pak nazpět.

 

 

 

Po trochu lepší panelové silnici přijíždíme do velkého města Nukus. Po chvíli nacházíme hotýlek za 80 dolarů pro všechny. Parkujeme v zahradní restauraci mezi stoly. Odstrojuji Barborku a jedu do města hledat servis. Město je pěkné, široké třídy lemují vysoké budovy. Lidé jsou krásně oblečeni. Auta jezdí docela rychle, jsou jen bílé barvy a všechny jen jedné značky Chevrolet v mnoha modifikacích. Nejdříve se zastavuji u místního mobilního operátora. Je tam dlouhá fronta. Když přicházím na řadu, chci si koupit místní SIMku. Slečna kontroluje moje doklady a požaduje registraci z hotelu. To je malý papírek s razítkem našeho hotelu a s datem ubytování. Platím si kredit 50 dolarů a musím nahlásit, komu chci volat do Čech. Volím Moniku a oni jí zadávají do databáze. Hned jí volám, a opravdu to funguje. Jenže pak volám ještě Michalovi a nejde to. Slečna mi vysvětluje, že mám nárok jen na jedno číslo do západní Evropy. Moc tomu nerozumím, ale SMS fungují a tak to neřeším.


 

 

Před budovou mě odchytává pán, co byl za mnou ve frontě. Nabízí mi směnu peněz. Kurz je velice výhodný, jednou tolik než na hranicích. Chvíli se motám v úzkých, vedlejších uličkách. Tady už to není tak honosné. Malé domečky jsou ukryté za vysokými ploty. Cesty jsou prašné s všude přítomnými dírami. Lidé jsou ale moc milí a navádějí mě k místnímu opraváři. Tam po dohodě demontuji tlumič a vyrábím z trubky vložku na znehybnění pístu. Mám spoustu pomocníků, kteří mluví jeden přes druhého. Nakonec je potřeba vše svařit. Pan opravář mi odmítá půjčit svářečku, udělá to sám. Ach, jo. Nemá ani kuklu a opaluje mi vše okolo a nakonec tak nějak svařuje i to co je třeba. Všem moc děkuji, a paní opravářové, která se na mě přišla podívat, věnuji ubrus s logem Barborky.

 

 

 

Jízda do hotelu vypadá slibně, no uvidím zítra, až Barborku naložím. Kluci si hoví na divanu a debatují s nějakým člověkem. Navzájem se představujeme. Abdulah mluví perfektně Rusky a trochu Anglicky. Zve nás na večeři. Taxíkem jedeme přes celé město. Silnice jsou v rozkladu, ale taxi uhání. Z podvozku se ozývají obrovské rány, ale pan řidič nezpomalí ani na retardérech. V Rybí restauraci nám náš nový kamarád objednává smaženého Amura. U výborného jídla stále vyzvídá, odkud jedeme, co jsme už navštívili, co děláme doma, kam pojedeme, a se zájmem si prohlíží naše doklady.  

 

 

 

Výbornou večeři zakončujeme několika místními pivy. Nic neplatíme, jsme přeci jeho hosté. Tím samým taxíkem jedeme do hotelu. Zase jedeme jak šílenci, ale asi je to v pořádku. Ještě se domlouváme na společné snídani, a jdeme spát. Od Michala mi přichází toužebně očekávaná zpráva, že tlumič bude ve čtvrtek k odeslání. Domlouváme se, že mi to pošle přes zásilkovou službu DHL, která má v Taškentu pobočku.  Usínám z dobrým pocitem brzké opravy Barborky. Dnešních 470 km byl jen začátek mé dlouhé cesty po této zemi bez tlumiče.

 

 

 

Čtvrtek 2.6.

 

V 8 hodin jdeme na snídani, ale náš kamarád už tu není. Brzy ráno odjel. Pán u vedlejšího stolu nám šeptá, že to byl policista, a že si máme dát pozor na státní bezpečnost, že mají své lidi všude. No, ale večeře byla super a asi se od nás nedozvěděl nic zásadního. Na oplátku nám dal tip na město Khiva, kde se máme cestou zastavit.

 

 

 

Vyrážím opět dříve než kluci. Silnice je ale strašná, jedna díra vedle druhé, nejde to nikudy objet. Jedu pomalu. Auta mě předjíždějí. Sviští to přes díry, mávají a troubí. Nákladní auta jsou strašné vraky, jezdí u kraje a strašně kouří. Po 50 kilometrech poskakování padám do velké díry a svár na tlumiči praská. Zastavuji u malé dílny. Tlumič jde opět ven. Půjčuji si brusku a odstraňuji to co mi tam včera pan svářeč naprskal. Je vedro k zalknutí. Vše se odehrává na přímém slunci. Rozhoduji se už nedělat žádné pokusy a pojedu bez nějakých aretací.

 

 

 

Totálně rozbitá silnice vede spoustou malých vesniček. V každé garáži něco prodávají. Zeleninu, ovoce a hlavně balenou vodu. Kupuji si místní chleba. Je to taková placka se silnými okraji. Vypadá, jako kulatý koláč bez náplně. Z vychlazené vody se po chvíli stává horká tekutina. Ani se nedivím, Je 44 °C a ani nefoukne. Na policejní kontrole u vesnice Beruni mě dojíždějí kluci. Oni se pojedou podívat na minaret v Khivě, já budu pokračovat dál. Vedlejší silnice jsou v tak dezolátním stavu, že to bez tlumiče opravdu nejde projet. Večer se určitě někde sejdeme.

 

 

 

Pokračuji po hlavní silnici. Hodně využívám kraj vozovky, kde není asfalt, ale pruh šotoliny. Sice hodně práším, ale povrch je poměrně hladší než silnice. Mohu jet okolo stovky, ale nesmí přijít nenadálá díra. Mám oči na stopkách a jedu jak o závod. Za městem Tortkol začíná úplně nová, krásná, betonová dálnice. Ta vede totální pustinou. Kam jen dohlédnu jen písek a písek. Dojíždím dva cyklisty. Jsou to Holanďané a jedou do Číny. Neskutečné.

 

 

 

Uprostřed pouště je policejní budka. Probíhá standartní kontrola a registrace motorky. Vůbec nechápu, proč tady kontrolují, když po celou dobu co jedu po této dálnici jsem potkal dva kamiony. Jsem úplně uvařený, ale musím dojet do cíle a tím je velké město Buchara. Jak dálnice začala, tak najednou skončila a zase to drtím po kraji totálně rozbité silnice. V dohledu není nic jen písek a ostrá tráva. Pomalu se objevují auta a po hodině jízdy jsem na začátku města. Hurá, dokázal jsem to! Zastavuji u dvou pump, ale nemají benzín. Tak to vyřeším až zítra. Doporučují mi nějaké ubytování v centru, tak tam vyrážím.

 

 

 

Město je velké a provoz, no to je masakr. Jedu mezi auty a ty se mnou závodí. V centru je spousta hotelů, ale jsou hodně drahé. Po chvíli hledání zajíždím do úzké uličky a tam je malý neoznačený penzion. Nemohu se dozvonit, ale nakonec vylézá rozespalý malý pán a za 20 dolarů dostávám pokojík se sprchou. Posílám klukům mojí polohu, ale nikdo se mi neozývá. Jdu na centrální náměstí na večeři. Je tu spousta restaurací, které jsou plné hodujících. Náměstí i okolní chrámy jsou krásně osvětleny. Stopuji si taxi a domlouvám výměnu peněz. Pán mě veze do úzkých tmavých uliček k němu domů. Dostávám veliký balík tisícovek a zase mě veze nazpět na náměstí. Je příjemných 30°C a 23 hodin. O klucích nemám žádné zprávy. U stánku si objednávám hamburger, a pak jdu do malé kavárny. Mají WIFI ke kávě. I když tento mok nepiji, potřebuji se dostat na internet. Káva je silná, to zas budu do rána koukat do stropu. Dočítám se nové zprávy od Michala, shání rychlou dopravu, ale je to náročné. Poslat něco do tohoto státu je hodně složité. Podle Sašova spotu zjišťuji, že kluci bydlí o dvě ulice vedle.

 

 

 

Dnešních 580 km bylo velmi náročných. Hlavně co se týká teploty. Jsem vlastně celý den na přímém slunci. Z důvodu bezpečnosti si nechávám na sobě komplet oblečení. Bez tlumiče se dá při dobré vůli jet i 130 km/hod, ale musí být úplně hladký povrch, což jsem zažil pouze na té nové dálnici. Pan taxikář mi vysvětlil, že v rámci šetření se do asfaltu nepřidávají některé přísady a ten se okamžitě začne loupat. Následné záplaty se také loupou a tak je to do nekonečna.

 

 

 

Čtvrtek 3.6.

 

V 7 ráno mě zve pan domácí na snídani. Na stole v kavárně, kde parkuji s Barborkou, mám připravenou bramborovou kaši s párkem, vařené vejce, čaj a bábovku. Povídám si se sousedy u vedlejšího stolu. Jsou to zedníci, pracující na protější stavbě. Nasycen jdu do centra a o ulici vedle potkávám kluky. Bydlí v nějakém rozestavěném penzionu. Trochu nadávají na nepořádek, ale zase to mají levnější. Procházíme se po náměstí, které za světla vypadá úplně jinak, než v noci. Není tu tolik lidí, ani stánků s cetkami. Děláme spoustu fotek a domlouváme se na odjezdu.

 

 

 

V 11 hodin startujeme. Je už zase 40°C a slunce nemilosrdně pálí. Za městem je pumpa, kde mají benzín. Bereme plné nádrže 91 okt. benzínu. Posílám kluky napřed. Silnice je hodně rozbitá. Jedu maximálně 40 km/hod. Okolí je už zelenější, u malých vesniček jsou políčka se zeleninou. Provoz je větší a auta jezdí hodně rychle. Díry v silnici vůbec neřeší. Hodně mě předjíždějí i malé mikrobusy, zvané Maršutky. Jsou to autíčka pro 6 osob, ale uvnitř je kolikrát namačkáno i 10 lidí. Na jedné z policejních kontrol dojíždím kluky, kteří tu už dlouho čekají na registraci. Policista je trochu pod parou. Vůbec není schopen naše údaje přepsat do Azbuky. Tak mu to vše píšu na papír a po chvíli jsme propuštěni.

 

 

 

Na další kontrole jsem už sám. Policista požaduje, abych zhasnul světlo. Marně mu vysvětluji, že to nejde. Po chvíli nesmyslné debaty vítězoslavně říká, ať vyndám žárovku. Tak zase znovu a nakonec vlastně vůbec nevadí, že svítím. Při jedné zastávce potkávám desetiletého kluka, jedoucího na oslíkovi. Veze mu trávu k večeři. Komunikace je složitá, ale po chvíli přichází nějaký pán, který mluví rusky. Chvíli si povídáme o životě. Byl jako mnoho jiných mužů, které jsem potkal voják v naší republice. 

 

 

 

K večeru konečně dorážím do mého dnešního cíle, města Samarqant. Zároveň mi přichází SMS s adresou, kde jsou kluci ubytovaní. Chvíli se vyptávám na adresu, ale nakonec volím mojí oblíbenou a mnohokrát osvědčenou metodu. Zastavuji si Taxi a pan řidič mě tam za 1 dolar vede. Parkuji uvnitř a platím si dvě noci. Balík s tlumičem je již předán a údajně bude v Taškentu za tři až pět dní. Ach, jak hluboce jsme se mýlili. Ale o tom až později. Mám samostatný pokoj, kluci spí ve vedlejším. Jdeme do místního Mekáče a objednáváme si nějaký sendvič. Domluva je obtížná, všichni hovoří pouze Uzbecky, což s Ruštinou nemá vůbec nic společného.

 

 

 

Sedíme v obrovském horku, které mírní vodní mlha, kterou rozprašují nad námi. Jídlo je dobré. Houska je naplněná nějakou omáčkou a špagetami. Vše je studené. Rozhlížíme se po okolí. Na náměstí se fotíme u obrovské sochy národního hrdiny Timura Amura.

 

 

 

Do největší mešity v tomto státě nejdeme, chtějí po nás nesmyslně vysoké vstupné. Na vyhlídce je mnoho svatebčanů, kteří se fotí s tímto monumentem v zádech. Nevěsty a vůbec i všechny ženy vypadají jako princezny. Je stále velké horko a už je tma. Tady na východě se stmívá rychle, prostě jak když se zatáhne roleta a je tma. Obdivujeme krásně osvícené parky s barevnými vodotrysky. Všude se procházejí lidé. Jsou moderně a čistě oblečeni. Ženy a dívky jsou hodně namalované a mají krásné šaty.

 

 

 

Večer se povalujeme na polstrovaném divanu a vymýšlíme náhradní plán naší cesty. Kluci budou pokračovat po naplánované trase na jih do Tadžikistanu. Já pojedu na sever do hlavního města Taškent a tam počkám na zásilku s tlumičem. A pak je prostě doženu. To bude přeci jednoduché. Ach, jak jsem se opět mýlil. Dnes najeto pouhých 290 km.

 

 

 

Sobota 4.6.

 

Po snídani se loučíme a já vyrážím opět do města. Zatím není žádný provoz, asi všichni ještě spí. Vedro je k zalknutí, 38°C. Prohlížím si staré město, i moderní stavby. Na nádraží hledám vlakové spojení, ale cesta vlakem vychází hodně draze, tak raději pojedu po ose.  Okolo poledne se vracím do penzionu a chladím se v klimatizovaném pokoji. Celé odpoledne prolenoším, koukám na televizi a využívám místní WIFI ke komunikaci s domovem. Večer si povídám s paní domácí, a pak jdu spát. Zítra mě čeká poslední přesun bez tlumiče.

 

 

 

Neděle 6.4.

 

Po zapsání do knihy hostů vyrážím přes celé město na sever. Dost dlouho bloudím. Nikde žádná cedule. Motám se po okraji města v úzkých rozbitých uličkách. Stále se snažím držet směr, kde by měla být hlavní silnice. A opravdu jí trefuji. Je pěkná, ale to je jen chvíli. Pak už zase spoustu děr. Míjejí mě auta, plná svátečně oblečených lidí. Teploměr ukazuje 37°C, pofukuje větřík a jede se pěkně. V dálce před sebou vidím hory, ale ty se moc nepřibližují. Bohužel hlavní silnice, po které jedu protíná území Kazachstánu. Objížďka vede městem Gulistan. Zastavuji u několika pump, ale nemají benzín. Ale obsluha je vždy moc milá, říkají, že za týden bude.

 

 

 

Těsně před Taškentem u jedné malé pumpy mi cosi lijí do nádrže. Údajně je to 91 okanový benzín, ale na stojanu je napsáno 80. Platím dolary a mám to za polovinu. Je to super mít za 5 Dolarů 30 L něčeho, co je asi benzín. Barborka ale jede pěkně, takže, je to v pořádku. Konečně vjíždím do města. Nemám vůbec představu, kde budu bydlet. Na internetu jsem si včera našel několik typů na ubytování, ale taxikář, kterého si stopuji, ty adresy nezná. Nakonec přijíždím do středu města. Zastavuji u obrovského mezinárodního hotelu. Na recepci koukají divně a nabízejí mi ubytování za 200 Dolarů na noc. Hahaha, to mě opravdu pobavilo. Nakonec mi věnují mapu města a já jdu z té krásně vychlazené haly do té výhně, hledat něco levnějšího. Teploměr ukazuje 43°C ve stínu.

 

 

 

Marně jezdím a hledám ubytování. Mapa zobrazuje pouze centrum, ale město Taškent je obrovské. Směr mám dobrý, ale ulice nejsou označeny a každý mě posílá jiným směrem. Nakonec zastavuji u hasičské základny a vyptávám se dvou pánů na možnost ubytování. Parkuji Barborku u hasičů a jejich autem objíždíme moje adresy. Jenže na dvou už nic není. Tak mě vezou k nějakému jejich kamarádovi, který má nádherný hotel Grand Nur. Cena je šílená, ale oni někam telefonují a najednou budu platit jen 29 dolarů. Tak to beru. Vezou mě nazpět k hasičům a tam se loučíme. Do hotelu už trefím sám. Jsem úplně uvařený, je 46°C, ale pokoj má klimošku a ve sprše se ochlazuji.

 

 

 

Večer nacházím malou jídelnu a dávám si šašlik. Povídám si s dívkou, která mě obsluhuje. Je to ale vtipné, ona umí jen Uzbecky, ale postupně se od ní dozvídám, že je tady na brigádě, jinak bydlí v nějaké malé vesničce. Na pokoji žhavím emaily. Zásilka už je odeslaná a je na překladišti v Bratislavě. Mám za sebou 310 km v té výhni, a věřím, že vše dopadne dobře.

 

 

 

Pondělí 6.6.

 

Po krásné odpočinkové noci se probouzím do slunného dne. Snídaně je formou bufetu, dávám si nějakou zeleninu, salám, vejce a čaj. Ve velké jídelně jsem úplně sám, až při mém odchodu přicházejí nějací lidé. Dopoledne odpočívám. Časový posun je o 5 hodin, tak musím počkat až do odpoledne na nějaké pozitivní zprávy. Bohužel přichází jedna negativní. Michal musí předělat veškeré dokumenty, upravit cenu a nazvat to jako dar. Všechno se to musí udělat, abych tady nemusel platit clo.

 

 

 

Odpoledne jdu do města. Je horko k zalknutí, teploměr na hotelu ukazuje 48°C. Obejdu několik bloků, jsou to moderní šestipatrové domy a mám dost. Raději jdu na šašlik, a zase si posunky povídám s mojí novou kamarádkou. Ve 21 hodin je tma a já jdu do hotelu. Pod okny se prohání spousta aut. Provoz je ve městě velký. Zítra se vydám někam dál.

 

 

 

Úterý 7.6.

 

Menu ke snídani je stejné, jako včera, ale dávám si ještě sladké koláče. Dnes to udělám obráceně. Půjdu ven dopoledne, to snad nebude takové horko. Na recepci si chci objednat Taxi, ale slečna na recepci mi radí, ať jedu stopem, že je to levnější a větší dobrodružství. Sotva si stoupnu na obrubník, zastavuje u mě auto a řidič se ptá, kam jedu. Ukazuji mu mapu a že potřebuji do muzea. Je to asi 10 km. Domlouváme cenu 2 dolary a už se jede. Pán umí Rusky, tak je komunikace jednodušší. Provoz je veliký. Hlavní třídy jsou čtyřproudé v jednom směru a plné aut. Pan řidič bravurně kličkuje v kolonách, a ještě mi stihne ukazovat co mám navštívit.

 

 

 

Chvíli kroužíme po obrovském kruhovém objezdu. Uprostřed je krásný zelený trávník a na něm se tyčí obrovská socha jezdce na koni. Je to národní hrdina Timur Amur. Do jeho muzea mířím. Paní v pokladně po mě chce pas a registraci. Bez ní mi nemůže prodat lístek. Jenže ten malý papírek leží na stole u mě na pokoji, tak se prohlídka odkládá na jindy. Venku je pouhých 43°C. Jdu pěšky nazpět. Je to hrůza. Slunce nemilosrdně pálí. Využívám každého stínu vysokých domů, ve kterých jsou kanceláře. Lidé jsou milí a usměvaví. Jsou moderně oblečeni, muži v bílých košilích a tmavých kalhotách. Ženy nosí barevné volné šaty.

 

 

 

Budovy jsou obrovské, prosklené. V obchodě si kupuji vychlazenou vodu, ale po chvíli je horká. Po dvou hodinách chůze jsem u mého hotelu. Chladím se ve sprše. Přichází mi zpráva, že balík s tlumičem je na překladišti v Londýně. Platím si další dvě noci. Za tmy jdu na šašlík, ale už je tam jiná obsluha.

 

 

 

Středa 8.6.

 

U snídaně si povídám s panem údržbářem. Jdu mu ukázat Barborku, zaparkovanou v hotelové garáži. Říká, že jeho kamarád by se pokusil tlumič opravit. Tak se domlouváme, že ho večer přivede a pak se uvidí. Po obědě jedu stopem za 1 dolar na českou ambasádu. Mám štěstí, auto mě veze skoro až na místo. Velký, moderní dům je obehnán vysokou zdí a ostnatým drátem. Před vraty je veliká fronta lidí, čekajících na přímém slunci. Nevím, kolik je na slunci, ale ve stínu je 46°C. Policistovi u brány hlásím, že musím nutně mluvit s panem konzulem. Mám se postavit na konec fronty a čekat. Tak to tedy ne! Vytahuji český pas a česky se dožaduji okamžitého vstupu. Najednou je vše jinak, přichází pro mě ochranka, a mohu vstoupit. Musím odevzdat všechny věci, co mám u sebe, a jdu do čekárny, kde je strašné dusno. Po chvíli mohu vstoupit do další místnosti. Za tmavým okénkem podle hlasu v reproduktoru sedí nějaká žena a hovoří pouze rusky. Odevzdávám jí pas a dožaduji se rozmluvy v češtině. Sláva, přichází pan konzul a já mu vysvětluji svou situaci, a hlavně že mi za šest dní končí platnost víza. Mám počkat v čekárně, že zjistí, co a jak.

 

 

 

Čekání v tom vedru si krátím debatou s několika čekajícími. Jsou to studenti, kteří budou v Praze navštěvovat vysokou školu. Dozvídám se, jak je to náročné, vycestovat z této země. Po hodině čekání mi pan konzul oznamuje, že se pokusí o prodloužení víza, ale že to není jednoduché. Hahaha, co je v této zemi jednoduché? Nazpět do hotelu si stopuji totálně rozhadrovaného Žigilíka. V něm jede hodně starý pán. Jede jako šílenec, kličkujeme mezi auty. Mluví perfektně rusky a když se dozvídá, že jsem z Česka, přechází plynule do našeho jazyka. Sloužil spoustu let u nás jako tankista. Jsem rád, že v pořádku dorážíme k hotelu, ještě na rozloučenou se mi snaží vnutit nějakou jeho vnučku, ale já raději prchám.

 

 

 

Večer se dozvídám, že balík je ve Frankfurtu. Monika doma volá na infolinku a prý se čeká na přímý let sem do Taškentu, což bude zítra. V televizi dávají Pána prstenů v ruštině, tak se dívám.

 

 

 

Čtvrtek 9.6.

 

Dnes nikam nejdu. Venku je ještě větší vedro. Celý den se povaluji, koukám na televizi a čtu si knihu, kterou jsem si náhodou přibalil s sebou. Večer přichází pozitivní zpráva. Balík ve 14,30 evr. času odletěl přímou linkou sem do Taškentu. Celý natěšený usínám.

 

 

 

Pátek 10.6.

 

V poledne si objednávám hotelové taxi. Nechci jet stopem, když nevím přesně, kde je kancelář DHL. Taxikář mi vypráví, že chce poslat svého syna do Česka studovat, ale stojí to hodně peněz. V kanceláři je dlouhá fronta, vlastně jako na všech veřejných místech v této zemi. Po půl hodině čekání mi slečna říká, že sice balík přiletěl, ale je na celnici. Mám to zkusit okolo 17 hodiny, než zavřou. Jdu pěšky do centra, ale je strašné horko. V místní napodobenině KFC si objednávám oběd. Mají klimatizaci, tak si užívám příjemné teploty a čekám tady tři hodiny. Jsem tu úplně sám v obrovské jídelně, ale nikdo mě nevyhání. Díky silné Wifi si vyřizuji všechny emaily. Před pátou přicházím opět do kanceláře DHL a nic. Mám to zkusit zítra.

 

 

 

Cesta do hotelu je trochu dobrodružná. Nejdříve mi zastavuje několik aut, ale vůbec se nedokážeme domluvit, kam jedou. Nakonec nastupuji do malého autíčka. Mladý řidič mluví jen uzbecky, ale slečna, sedící vzadu umí anglicky. Svezou mě jen kousek, pak odbočují jiným směrem. Provoz je hodně velký, je pátek po pracovní době a auta i taxíky jsou plně obsazeny. Nakonec si domlouvám s pánem, který parkuje u chodníku, že mě k hotelu za 3 dolary odveze. Vydřiduch! Usínám s nadějí, že se to zítra vyřeší.

 

 

 

Sobota 11.6.

 

Po deváté hodině ráno mi slečna na recepci volá do DHL. Bohužel nic, a o víkendu celníci nepracují. Mám čekat do pondělí. Celý den se povaluji. Nikam se mi nechce. Venku je obrovské vedro a na nějaké procházky nemám moc náladu.

 

 

 

Neděle 12.6.

 

Dnešní den je stejný jako včera, s tím rozdílem, že v televizi dávají všechny díly Angeliky. Koukám na tyto filmy a piluji ruštinu. Venku je vedro. K večeru teplota padá na příjemných 35°C. Jdu na šašlík a v místním obchodě si kupuji chleba a nějaké sušenky.

 

 

 

Pondělí 13.6.

 

Ráno voláme se slečnou na recepci do DHL. Máme čekat. Tak voláme na ředitelství a stejná odpověď – čekejte až to proclí. Venku je ukrutné vedro. Sedám jen tak v tričku a pantoflích na Barborku a vyrážím na konzulát. Před bránou je dlouhá fronta žadatelů, ale já jdu k bráně a mávám pasem a tvrdím, že mám s panem konzulem domluvenou schůzku. Jsem okamžitě vpuštěn a po odevzdání všech věcí jdu opět k černému okénku. Je tam pouze nějaká úřednice, mluvící rusky. Vysvětluji jí situaci a opět mám čekat. Po chvíli čekání přichází pán od brány. Nese mi všechny moje věci a mám ho následovat. Vcházíme dovnitř služebním vchodem, za kterým na mě čeká velice příjemná česky mluvící paní. Jdu s ní do klimatizované haly a vysvětluji jí můj problém. Ona na chvíli odchází a pak mi sděluje, že je vše zařízeno, jen musíme počkat, až se vrátí jejich osobní řidič. Konečně se dozvídám, že je to manželka pana konzula, a náhodou zaslechla můj rozhovor u okénka. Říká, že oficiální cestou bych čekal na proclení asi 14 dní, ale oni to vyřídí a bude to dnes.

 

 

 

Vypráví, jak je v tomto státě všechno problém, úředníci všechno zdržují a na vše se dlouho čeká. Hlavně mi radí, kudy mám zítra odjet, protože můj nouzový plán byl přejet do Kazachstánu severním přechodem. Jenže nyní se dozvídám, že je pouze pro pěší a že by mě tam s motorkou nepustili. Po hodině příjemného rozhovoru nasedám do služebního Jeepu se štosem průvodních dokumentů. Abduláh je bezva. Je rád, že mluvím rusky. Motáme se po městě, teploměr ukazuje neuvěřitelných 54°C. V autě je 18, to bude super, až vylezu ven. Celnice se nachází v zastrčené vile, nedaleko letiště. Procházíme mnoha kancelářemi a hledáme určitého člověka. Ještě že je Abduláh semnou, veškerá domluva je v uzbeckém jazyce. Ten správný úředník dlouho hledá můj dodací list a dává na něj razítko. Do našich papírů se ani nepodívá, ale část si jich vezme. Pak jdeme do velké haly, plné balíků. Uprostřed sedí mladý celník v uniformě a zevluje. Máme si náš balík najít a on ho pak zkontroluje. Po 20 minutách nacházím balík zastrčený pod regálem. Roztrhneme obal, celník nevěřícně kouká na tlumič a řekne: To je kus železa, můžeš si to odnést! Uf, mám to. Ještě výstupní razítko a už to svištíme nazpět. Celá tato obštrukce trvala hodinu a půl. Na trhu mi Abduláh kupuje místní meloun a sušenou dýni.

 

 

 

Na konzulátu se loučím se všemi. Najednou mohu chodit po celém domě a ochranka si mě nevšímá. Barborku, stojící na parkovišti mi celou dobu hlídá voják. Cesta do hotelu je v tom vedru utrpení, ale moc se těším na to, až Barborku opravím a zítra vyrazím zase na cestu. Výměna je rychlá, přeci jen už to mám natrénované. Večer se jdu rozloučit do mé oblíbené šašlíkárny a hurá na kutě.

 

 

 

Úterý 14.6.

 

Po rychlé snídani vyrážím ještě spícím městem na východní hranici, která je vzdálená 450 km. Teploměr ukazuje 37°C. Silnici vedoucí mým směrem nacházím okamžitě. Po 150 kilometrech konečně vjíždím do hor. Betonová silnice se krásně vlní, jak prudkými zatáčkami, tak nerovnostmi. Je to ale super, po těch tisících kilometrech po rovinách. Místo prostřední čáry jsou betonové zábrany, které na rovnějších úsecích mají mezery. Když potřebuji předjet kamion, musím trefit mezeru a pak se zase další vrátit.

 

 

 

Přijíždím k tunelu, před kterým je spuštěná závora. Hlídající voják mě posílá do kanceláře na registraci. Ptají se, kam jedu, proč tam jedu a zakazují mi fotit jejich tunel. Po půl hodině mohu pokračovat. Tunel je opravdu pěkný, 2300 m dlouhý, osvětlený a betonový povrh je krásně hladký. Následné patnácti kilometrové klesání je příšerná otrava. Dojíždím kolonu aut, jedoucích 80 kilometrovou rychlostí. Pomalu je předjíždím, ale jako první jede policie a nikdo si je netroufá předjet. Raději neriskuji a jedu za nimi až na další policejní kontrolu. Opět otázky, kam jedu a proč a registrace motorky.

 

 

 

Pokračuji po rovině a teplota zase stoupá. Jsem ve výšce 1900 m.n.m. a je 35°C. V dálce před sebou vidím zasněžené vrcholky hor. Projíždím několik vesniček. Jelikož je doba oběda, v jedné zastavuji. Šašlikárna je ukryta pod stromy, tak se těším na trochu stínu. Okamžitě jsem středem pozornosti a tři místní, trochu nalití štamgasti mě zvou k sobě ke stolu. Objednávají mi oběd a diví se, že nechci pivo, jen vodu. Asi hodinu si povídáme. Dva sloužili Česku jako vojáci. Pak přichází nějaký další, a zve mě k sobě domů. Je to za rohem, tak se jdu podívat. Jeho dům je opravdu obrovský, v přízemí má lázně, saunu, bazén s hnědou vodou. Stále mě přemlouvá ať u něj zůstanu, ale moc tlačí na pilu a začíná být dost nepříjemný, když se mu snažím vysvětlit, že dnes musím překročit hranice a mám to ještě 150 km. Nakonec musím z jeho domu prchnout. S ostatními se loučím a děkuji za oběd, který mi i zaplatili.

 

 

 

Čím víc se blížím ke hranicím, tím přibývá policejních kontrol. Na jedné mě přiopilý policista žádá o peníze, že má malý plat. Bere mi doklady a nechce mi je vrátit, až zaplatím. Chvíli se s ním dohaduji, že platit prostě nebudu. Jenže k jeho smůle přichází z budky jeho kolega a s omluvou mi vše vrací a mohu jet. Odbočku na celnici marně hledám. Město Andijan nějakým nedopatřením míjím po rozbitém obchvatu a mířím stále na východ. Když se mi to už zdá podezřelé, tak se v malé vesničce vyptávám na cestu. Musím se vrátit 10 kilometrů a pak se mám držet vlevo. Z deseti je pak patnáct kilometrů, ale odbočku konečně nacházím. Stavím u pumpy. Hurá, mají benzín. Za poslední peníze si beru plnou nádrž. Za pumpou silnice končí a já jedu po šotolině asi 20 kilometrů až k uzavřené bráně celnice.

 

 

 

Pohled dovnitř mě trochu děsí, nikde ani noha, jak kdyby to tu bylo opuštěné. Ptám se hlídajících vojáků, zda mohu vjet dovnitř. Někam volají vysílačkou a mám čekat. Je 15 hodin, teploměr ukazuje 39°C. Sedím na zemi ve stínu Barborky a čekám. Nakonec se dávám s vojáky do řeči, chválím jim jejich samopaly a najednou jsou přístupní a zvou mě do stínu strážnice. Po půl hodině mohu vjet za bránu. Ti samí vojáci mi opět kontrolují doklady a zase někam volají. Posílají mě ke kanceláři, kde se na mě vrhají čtyři celníci. Odevzdávám doklady, pak musím objet budku dokola, aby vyfotili mojí SPZetku. Na velký stůl vykládám všechny moje zavazadla a jeden celník se takovou hůlkou ve všem šťourá. Přivádějí psa a musím se nechat celý očichat, zda nemám drogy. Berou mi foťák a mobil a asi hodinu kontrolují, moje fotky, jestli jsem náhodou nevyfotil nějakou strategickou budovu. Pak zase všechno na stůl a takto ještě 6x. Toto vše probíhá na přímém slunci. Já se ale stále usmívám a dělám, že mi to vůbec nevadí a že mám času dost. Po 4 hodinách dostávám výstupní razítko a jsem propuštěn z této nádherné země, kde jsem strávil 14 dní. Vstup do Kyrgystánu je velice rychlý. Naskenují si můj pas, vyplním registrační doklad na Barborku a musím zaplatit 8 dolarů ekologickou daň. Jenže se to platí v jejich měně, kterou nemám. Tak jdu za bránu k vexlákovi a před celníky měním peníze. Hurá, už zase jedu.

 

 

 

Město Osh je takovou vstupní branou na pohoří Pamír. Zasněžené hory už jsou na dosah – 200 km. Tam ale vyrazím až zítra. V centru je velký mumraj, ale po chvíli bloudění nacházím docela levný hotýlek. Příjemná slečna na recepci mi vyřizuje parkování u ochranky místní banky. Chvíli bloumám městem a k večeři si kupuji u stánku bramborové pirohy. Píší všem, že jsem zdárně opustil Uzbekistán a natěšený na další zážitky spokojeně usínám. Najeto 480km

 

Pokračování

 

 

 

 

Středa 15.6.

 

Celý natěšený nemohu dospat. V 7,30 vyrážím na cestu. Město ještě spí a na tržištích je mrtvo. Díky tomu je můj průjezd městem velice rychlý. Silnice M 41 je pěkná. Vede malými vesničkami, které se pomalu probouzejí do slunného rána. Asi 70 kilometrů projíždím krásným zeleným údolím. V okolí jsou postaveny pastevecké jurty, u kterých se pasou kozy a koně. Silnice se náhle začíná kroutit a stoupat prudce vzhůru. V sedle mi Pepina ukazuje výšku 3585 m.n.m.

 

 

 

Následný sjezd je pozvolný, už se asi budu pohybovat jen v těchto výškách a i výše. V posledním a také jediným městečku, které jsem potkal je u pumpy křižovatka ve tvaru Y. Do leva vede silnice do Číny, napravo do Tajikistanu. Jelikož mám před sebou minimálně 250 kilometrů absolutní pustinou, tak si chci raději natankovat. Mají ale jen benzin 80 oktanový. Nu což, beru plnou, snad to Barborka zkousne. Za městečkem se mi otevírá nádherný pohled na obrovskou planinu a za ní se majestátně tyčí zasněžené vrcholy pohoří Pamír.

 

 

 

Po chvíli mě staví vojenská hlídka. Vysvětlují mi, že silnice číslo A371 je pro turisty uzavřena. Tato silnice vede údolím řeky Kyzyl-Suu. Původně jsem tudy chtěl jet do hlavního města Tajikistanu Dushambe. Měním tedy plány a vyrážím jižní cestou, vedoucí přímo do hor. Po chvíli asfalt končí a začíná rozbitá šotolinová cesta. Ta mě vede až ke Kyrgyszké hranici. Celníci jsou bezva, rychle mi vyřizují papíry, ale po chvíli přichází zádrhel. Pan velitel odjel i s razítkem na oběd. Tak sedím na lavičce s jeho podřízenými a povídáme si o všem možném. Sluníčko příjemně hřeje. Po hodince čekání dostávám výstupní razítko a vyrážím do země nikoho. Je to hned znát. Cesta se rapidně zhoršila. Přejíždím několik brodů, protože můstky jsou stržené a asi se už nikdy neopraví.

 

 

 

Povrch cesty se mění na červenou mazlavou hlínu. Stoupání začíná být docela velké. Bruslím po tom blátíčku, ale nesmím povolit, už bych se nerozjel. Zatáčky jsou příkré, občas musím jet po okraji cesty, kde je už jen hluboká strž. Po 20 kilometrech konečně dorážím k Tádjické hranici. Výškoměr ukazuje 4000 m.n.m. Celník oblečený v civilu mi vypisuje papíry a pak platím 2 dolary za desinfekci. Chtějí mě a Barborku postříkat nějakým roztokem, ale nakonec se domlouváme, že to není potřeba. Ale doklad o provedené práci dostávám.

 

 

 

Šotolinová cesta vede po nekonečné planině. Po levé straně míjím vysoký plot z ostnatého drátu. Je to začátek hraničního pásma s Čínou. Po obou stranách se tyčí ostré zasněžené štíty hor. Teploměr ukazuje 14°C, sluníčko krásně svítí. Užívám si té nekonečné cesty absolutní pustinou. Jezero Karakul mě vítá křišťálově modrou vodou. Celé ho musím objet, ale až k němu se nedá dostat. Vše je strašně daleko, a mino cestu se bořím do písku.

 

 

 

Chvílemi se střídá šotolina s rozbitým asfaltem. Když mi zmizí jezero z dohledu, mizí i pěkná cesta a začíná nekonečná roleta. Musím hodně zpomalit a mám oči na stopkách. Výhledy na okolní kopce jsou úchvatné. Stále se pohybuji ve výšce okolo 4300 m.n.m. Barborka jede skvěle a ani není znát horší kvalita benzínu. Chvíli stoupám a chvíli klesám, chvíli jedu po rovině a stále jen drncající roleta.

 

 

 

Cesta náhle prudce stoupá do nějakého sedla, kde mi Pepina ukazuje 4669m.n.m. Jsem asi nejvýše, kam jsem v životě s motorkou dojel. Na tomto místě si dělám přestávku. V dálce před sebou vidím jen hory a nekonečný plot, podle kterého stále jedu. Je to neskutečné vidět ty obrovské prostory, kde není nic jen hory a sníh. Následný sjezd je docela náročný. Ostré zatáčky jsou vymleté od vody až na skálu, která hodně klouže. Cesta je nekonečná. Občas se na kamenitých planinách pasou stáda ovcí, ale lidé tu nejsou.

 

 

 

Přijíždím k čerstvě pobořenému můstku. Potok teče několika koryty. Tyhle nejasné brody nemám rád. Dlouho zkoumám, kudy to projedu. Nerad bych v tom pískovém korytu zapadl. Vypínám protiprokluz a hurá do toho. Voda sahá do půlky motoru, ale daří se mi projet bez pádu.  Do mého dnešního cíle Vesnice Murgap přijíždím k večeru. V místním hotýlku platím 20 dolarů za pokoj. No, hotýlek. Je to taková turistická ubytovna, není tu elektrika a záchod je jen jeden společný pro všechny hosty.

 

 

 

Jdu hned na procházku do vesnice, která se rozprostírá na břehu řeky Aksu. Hliněné domečky se krčí pod horami, na hřišti hrají kluci fotbal. Jednu raritu ale nacházím. Uprostřed vesnice mají veřejné záchody. Neodvažuji se tam ani nakouknout. Není tu nikde signál, ale nakonec se mi daří poslat domů SMSku, že jsem v pořádku.

 

 

 

V malé hotelové jídelně si objednávám místní specialitu, což je skopová polévka.  Jídlo se vaří v kuchyni na dvoře. Nejdříve jsem si myslel, že je to zámečnická dílna, ale opravdu je to kuchyně. Servírka v tradičním barevném oděvu mi po chvíli přináší hluboký talíř, po okraj naplněný gulášovou polévkou, ve které je obrovský kus skopového masa a celé vejce. K tomu dostávám tradiční chléb a plnou konvici s čajem. Vše je výborné.

 

 

 

Po chvíli přicházejí dva Němci. Přijeli na motorkách bez bagáže. Prý nic nepotřebují. Domlouváme se, že zítra pojedeme společně, ale nakonec se dozvídám, že vyjedou až tak v jedenáct hodin, a to není nic pro mě. Z okna pokoje vidím na celé městečko. Za ním je už hranice s Čínou. Na jejich kopci se pomalu zatahuje a černé mraky se pomalu přesunují k nám. Dnes jsem ujel 420 km a z toho polovinu off.

 

 

 

Čtvrtek 16.6.

 

V noci mě budí obrovský slejvák. Vstávám v 5 hodin. Stále prší, ale na východě se to trochu protrhává. V šest otevírají bránu. Všichni ještě spí. Na recepci nikdo není, tak vyrážím bez rozloučení. Už neprší, teploměr ukazuje 5°C. Silnice je podmáčená, na okolních pláních jsou obrovská jezera, která tam včera nebyla. Jedu vlastně stejnou cestou, ale díky dešti je vše jinak. Po chvíli přijíždím k brodu. Dnes je o hodně horší. Vypínám protiprokluz a volím včerejší stopu. Voda mi sahá až nad motor, ale prudkou vodu a pískové dno zdárně překonávám. Uf!

 

 

 

Jsem trochu mokrý, ale občas vyleze z mraků sluníčko a snad mě trochu osuší. Objíždím velké louže a pomalu stoupám do nejvyššího místa, kam se dá vyjet. Je to docela náročné, v zatáčkách je mazlavé blátíčko, ale moje napůl ojeté Scouty si s tímto povrchem docela rozumí. Nahoře si dávám snídani a užívám si toho ticha a samoty. Kochám se okolními zasněženými vrcholky. Je to prostě nádhera, být sám v takové nádheře daleko od ruchu měst.

 

 

 

Stále mířím na sever. Od východu se občas přižene černý mrak. Chvílemi sněží, nebo prší. Já stále pokračuji a nedbám na tyto přeháňky. Jsou 3°C. Hefty mám puštěné na plno. Okolo poledne objíždím jezero Karakul Lake. Je od cesty vzdálené asi 5 kilometrů. Já dlouho hledám nějakou cestičku, abych se dostal je břehu. Potřebuji si vzít písek do naší sbírky. V jednom místě jsou naznačeny stopy od auta, tak po nich vyrážím. Jedu po pláni, občas se pod Barborkou písek propadá, ale statečně se blížím k jezeru. Asi 500 metrů od břehu se mi hluboko propadá přední kolo a málem padám. Ani nezkouším vyjet, abych nezahrabal i zadek. Raději sundávám všechny zavazadla i kufry. Kymácím s Barborkou do stran, až se mi jí konečně daří položit na bok. Vzniklou díru zahrnuji a dupu tam jako králík. Pak už jen postavit Barborku, a pomalu jí otáčím a jedu do míst, kde je tvrdší podklad.

 

 

 

Nanosit zavazadla je otázka půl hodiny, ale při tom konečně pociťuji účinky nadmořské výšky. Supím jako lokomotiva. Nakonec jdu na břeh jezera a do sáčku nabírám ten vzácný úlovek, trochu mazlavého písku. Návrat na hlavní cestu je pak už jen otázka několika minut. Tato zajížďka mě stála mnoho sil, ale i dvě a půl hodiny času. Za tu dobu po hlavní cestě neprojelo oni jedno auto, tak bych asi na pomoc čekal dost dlouho. Stoupání k Tádjické celnici mě zpříjemňuje husté sněžení. Celníci se mě pamatují ze včerejška a odbavení je velice rychlé. Zato sjezd po mazlavé červené hlíně je docela masakr. Klesání je opravdu brutální, jedu na jedničku a brzdy se nesmím ani dotknout. Okamžitě jdu do smyku.

 

 

Pomalu bruslím až do údolí bez jediného pádu. Pak už jen několik brodů a jsem vpuštěn do celního prostoru Kyrgyzstánu. Jsou tu jiní celníci, než včera. Musím vyplnit novou registraci a zaplatit 8 dolarů ekologickou daň. Pak přichází celník se psem a hledají drogy. Musím se nechat celý očichat. No, nevím, zda mu moje zablácené oblečení voní. Chvíli do mě šťouchá nosem, ale testem procházím a mohu jet. Městečko Sary-Tash jen projíždím. Benzín nepotřebuji, těch 200 kilometrů do města Osh hravě ujedu. Užívám si zatáčky a kvalitní asfalt. Po dvou dnech offroadu je to příjemné. V sedle 3660 m.n.m. si vařím pozdní oběd. Pak už jen tisíce zatáček. Na začátku města Osh beru benzin. Mají 91. Musím ale říci, že i na tu 87 to v těch výškách jelo velice dobře. Hotel mám zamluvený ten samý, jako před dvěma dny. Dostávám dokonce i stejný pokoj. Tady dole, to je 1900 m.n.m. je krásných 23°C. Jdu si koupit pirohy. V hale koukám na zprávy, kde varují před silnými dešti.  

 

 

 

Dnešních 420 km jsem si opravdu užil i s vyprošťovací vložkou. Můj jeden z cílů je pokořen a opravdu jsem nadšen z těch krásných hor a lidí.

 

 

 

Pátek 17.6.

 

Vstávám v 5 hodin. Dnes chci projet Kyrgyzstán napříč horami. Cesta na mapě je jen naznačena přerušovanou čarou, tak jsem zvědavý, jak to bude. Celou noc pršelo, ale mě vítá ranní sluníčko a modrá obloha. Silnice do města Jalal-Abad vede přes Uzbekistán. Tam už nemohu, nemám vízum. Objíždím hranici po úzké silnici a vůbec nelituji. Silnička vede okolo přehrady Andhzou Res. Řeka, která napájí toto vodní dílo je rozvodněná. Pramení v horách, kam mířím, tak se asi mám na co těšit.

 

 

 

Po 100 kilometrech dorážím na veliký kruhový objezd. Samozřejmě, že tu nejsou žádné ukazatele. Ptám se taxikáře, jak se dostanu do hor, ale on mě posílá dál po hlavní silnici. Tak jedu ještě asi 10 kilometrů, ale nějak se mi to nezdá. Druhý taxikář mi také radí, ať hory objedu po hlavní silnici na Bishkek. Prý je v horách nějaká stezka, ale nikdo po ní nejezdí. Nakonec mi radí, ať jedu do města a tam se zeptám. Jalaj-Abad je opravdu velké město. Snažím se jet stále na východ a občas se ptám na cestu. Nakonec opravdu nacházím silničku, která je údajně ta správná. Chvíli je asfaltová a chvíli gruntovka. V malé vesničce Kok-Art najednou končí u rozvodněné řeky, kde se teprve staví most. Ptám se dělníků, jak se dostanu na druhou stranu a ukazuji jim na mapě, kudy chci jet. Všichni kroutí hlavami, že to neprojedu, ale posílají mě nazpět asi 5 kilometrů a pak mezi domy. Nemůžu to minout.

 

 

 

Jedu kousek nazpět, a po chvíli vidím nenápadnou odbočku, vedoucí mezi polorozbořené domy. Vjíždím někomu na dvůr, ale za ním je taková pochybná lávka přes řeku. Vejde se na ní osobnák, tak neváhám a rozvodněnou řeku po této lávce překonávám. Tady už nejsou žádné domy. Cesta se mění na štěrkovou a vede proti proudu řeky, což je správný směr. Včera tady asi opravdu pršelo. Vše je podmáčené. Objíždím obrovské louže, ale někdy to nejde. Občas míjím pastevecké obydlí, ale nikdo tam není. Cesta se kroutí podle řeky, která pomalu slábne, až je z ní malý potůček. Jsem také pěkně vysoko. Pepina ukazuje 2670 m.n.m. Občas je cesta vymletá, že musím jet po hraně nad propastí.

 

 

 

Následuje prudké stoupání. Zatáčky jsou příkré a utažené. Kloužu po mazlavém blátíčku, ale nesmím ubrat. Vrchol kopce, kam směřuji je zahalen do husté mlhy. Vjíždím do deště, a nepropustné mlhy. Není vidět víc, jak několik metrů. Takto stále stoupám. Je to nekonečné. Uf, konečně jsem nahoře ve výšce 3580 m.n.m. Nic nevidím, tak ani nestavím a pomalu kloužu zase dolů. Zatáčky jsou hodně příkré. Podle vyjetých kolejí tu jezdí nákladní auta, což vůbec nechápu, jak to mohou projet. Po chvíli dojíždím obrovskou cisternu. Jede úplně krokem, zatáčky projíždí na několikrát. Na jedné rovince mě pouští před sebe. Jestli jede tímto stylem až tam, co já, no to pojede asi dva dni. Já mám za sebou 100 kilometrů, a to bylo první auto co jsem potkal. Dole se cesta trochu lepší. Jedu podle nějakého potoka. Povrch je šotolinový a chvílemi mohu jet i 80 km/hod.

 

 

 

Počasí se zlepšuje. Mraky ustupují. Slunce začíná hřát a suší mi mokré oblečení. Potok mě vede až na planinu, kde se vlévá do obrovské rozvodněné řeky Naryn. Na břehu této řeky je městečko Kazarman. Chvíli bloudím mezi domy a pak se raději ptám na cestu. Jenže každý mi ukazuje na jinou stranu. Ptám se na benzín, ale ten tu nemají. Nakonec jako zázrakem přijíždím k ceduli, která mě směřuje na tu správnou cestu do města Naryn. Na cestě je navezena velká vrstva štěrku. Musím jet rychle, jinak se Barborka boří. Po 20 kilometrech této zběsilé jízdy vjíždím mezi pískovcové skály. Jedu nádherným kaňonem a už jsem zase sám.

 

 

 

Po chvíli jízdy zastavuji u hluboké strže. Je v ní převrácený náklaďák. Okukuji tu havárii, a najednou ze zdemolované kabiny vylézá řidič. Nabízím mu pomoc, ale on mi vysvětluje, že už někam volal a zítra si pro něj přijedou. Je to neskutečné, opravdu v těchto zemích není čas důležitý, nikdo nikam nespěchá, ale na silnici přesto jezdí jako blázni. Při výjezdu do sedla se mi otevírá nádherná pohled na měnící se hory. Jsou porostlé trávou. Na stráních stojí osamocené jurty a okolo nich se pasou koně.

 

 

 

Je to nádhera, mávám holkám, opatrně vykukujících z jejich plátěných obydlí. Neodvažuji se ale zastavit, protože jejich pastevečtí psy mě štěkotem a vyceněnými zuby naznačují, kdo je tady doma. Cesta se neskutečně kroutí. Pomalu klesám do údolí, abych zase začal stoupat nahoru.

 

 

 

Na mapě odhaduji, kde asi jsem. Není se čeho chytit, ale předpokládám, že mi do města Naryn zbývá asi 100 kilometrů. Benzín mi ubývá, ale věřím, že to vyjde. Výhledy do údolí jsou nádherné. Dole u potoků a říček se krčí malé domečky a okolo nich jsou obdělané pole. Mě ale vede cesta jinudy. Jedu po hřebenu a shora se dívám na tu nádheru. 

 

 

 

Za dalším sedlem se otevírá úplně jiný pohled. Hory jsou bílé a vymodelované jako ze sádry. Kam moje oko dohlédne, všude jsou bílé homole. Cesta se mezi nimi kroutí. Je to nekonečné. Už několik hodin jsem nikoho nepotkal, abych se zeptal, kde asi jsem. Ale kompas mi ukazuje, že jedu stále na východ, což je můj směr. Pomalu sjíždím k řece Naryn, kterou už jsem dnes potkal. Je rozvodněná, ještě víc než nahoře v horách. Jedu podle ní po nekonečné prašné cestě až k polorozbořenému mostu bez zábradlí. Opatrně přejíždím na druhou stranu. Pod mostem se valí neskutečné masy hnědé vody a plovoucí kmeny narážejí s praskotem do pilířů.

 

 

 

Za mostem začíná asfaltová silnice. Je to trochu nuda. Těch 320 kilometrů po nezpevněných cestách mi zabralo 8 hodin. Nyní ale jedu velice úsporně, protože mi již chvíli svítí rezerva. Po 40 kilometrech se mi otevírá pohled na město Naryn, nad kterým je nádherná duha. Uf. Dokázal jsem to. Přejet napříč pohoří Moldo – Too. Jenže už je dost hodin a všechny benzinky ve městě mají zavřeno. Tak ani nestavím a napojuji se na hlavní silnici E 125, která vede k jezeru Ysyk – Kol. Zastavuji u pumpy, kde je nějaký pán. Zrovna zavírá. Když mu ale vysvětlím, odkud a kam jedu, zakroutí nevěřícně hlavou a nastartuje elektrocentrálu a já tankuji plnou nádrž. Silnice je ve výstavbě. Po vydatných deštích je všude spoustu bláta. Auta jezdí rychle přes díry plné mazlavého blátíčka, které rozstřikují na všechny strany. Beru si nemokové kalhoty a dělám dobře. Po chvíli jsou úplně celé od bláta.

 

 

 

Takto jedu až do městečka Kochkor – 70 km. Za ním je už asfalt. U potoka se svlékám a peru si ty zabahněné kalhoty. Večer se kvapem blíží. Beru za heft a je to tady. Za jednou zatáčkou mě staví policejní hlídka. Na padesátce mi naměřili sto devatenáct. Komunikace je náročná, oba policisté nemluví rusky. Nakonec se z 200 dolarů stává pokuta za 20. Oni jsou spokojeni a já vlastně také. Ukazují mi i fotku, a že si jí schovají, aby měli na mě památku.

 

 

 

 Konečně přijíždím do přístavního města Balyhchy. Už je skoro tma. Marně hledám nějaké ubytování. Nakonec zajíždím na policejní stanici. Jeden policista mi vysvětluje, kudy se dostanu k jeho známým, kteří mě ubytují, když řeknu jeho jméno. A opravdu to funguje. Jen vyslovím kouzelné jméno Achmir, brána penzionu se otevírá a mohu zaparkovat ve dvoře. Majitelky jsou dvě dámy celé v černém i rtěnku mají černou. Dostávám krásný pokoj a jsem pozvaný na večeři. V malé jídelně sedí mladý muž. Hned se dáváme do rozhovoru. Je tu na dovolené. K jídlu dostávám dušené skopové a hranolky. Jako druhý chod jsou sušené malé rybičky. Pak si chvíli povídám s majitelkami. Když jim vyprávím, kudy jsem přijel, tak nevěřícně kroutí hlavami a tvrdí, že to tudy nejde. Dnes jsem ujel celkem 680 km a z toho 320 km offroad. Počasí mi přálo, teplotní rozmezí se pohybovalo mezi 8 – 22°C. Těch pár přeháněk mě také nemohlo zastavit.

 

 

 

Před spaním koukám na televizi. Na severu jsou obrovské povodně, a silnice na Bishkek je stržená. Ještě že jsem jel přes hory. Tam to bylo absolutně v pohodě.

 

Pokračování příště.