Gruzie a Armenie 2014

Náš kamarád Roman měl báječný nápad, vydat se do Gruzie a Armenie. Celou zimu pročítáme cestopisy a průvodce. Pomalu, ale jistě vzniká itinerář naší další cesty do neznáma. K této cestě jsou odhodlány tři posádky. Bohužel se pracovní povinnosti staví proti uskutečnění této výzvy. Nakonec zůstáváme s Monikou sami. V Květnu se náhodně setkáváme s Láďou, se kterým jsem byl ve Scandinávii. Když slyší naše plány, okamžitě si začne vyřizovat dovolenou z práce i z domova. Tak se nakonec daří dát dohromady tři dobrodruhy, kteří jsou připraveni strávit tři zářiové týdny na cestách – necestách.

Láďa – Suzuki Bandit 600

Monika a Zdeněk – BMW 1200 GS Adv.

Přípravy probíhají stejně, jako na každou cestu. Zabalit nějaké jídlo, stan, spacák a trochu toho oblečení. Všechny zmíněné státy mají bezvízový styk, tak odpadají návštěvy jednotlivých ambasád. My si na cestu obouváme nové Scouty, Láďa jede na klasickém silničním vzorku. Náhradní pneumatiky pro jistotu bereme, přeci jen je to daleko a nevíme, jaký bude stav silnic a cest.

5.9.

Dnes je pátek. V 16 hodin s Monikou vyrážíme na Šumavu, kde se koná sraz V-stromáků. Moc se těšíme, že se opět po čase potkáme s bezva lidičkami. Praha je klasicky ucpaná, ale už za Cukrákem se to rozjíždí. Od východu se obloha zatahuje, občas spadne nějaká kapka, ale nějak ty mraky objíždíme a do krásného kempu v Hořicích na Šumavě dorážíme po 18 hodině. Jako vždy tu panuje skvělá nálada a my si s Monikou užíváme poslední večer před naší cestou. Najeto 205 km.

6.9.

Po snídani nám kamarádi mávají a my vyrážíme do neznáma. No, do neznáma, to zas tak není, skoro celou cestu až na konec Turecka jsem již jednou absolvoval při výpravě do Iránu. V Českém Krumlově nás vítá ranní sluníčko, obloha je bez mráčků. Na hranicích v Dolním Dvořišti bereme plnou a už jsme u našich Rakouských sousedů. Trasu mám připravenou v Pepině (GPSka). Na kruhovém objezdu ve městečku Freistadt nás Pepina vede na uzounkou silničku, stoupající do lesů v příhraničí. Projíždíme malé venkovské usedlosti. Kocháme se nádherně ozdobenými domečky. Na fasádách jsou vymalovány různé výjevy z venkovského života a vše je doladěno květinovou výzdobou. Všude je vidět klasická Rakouská dokonalost. Posekané louky jsou shrabány do posledního stébla. No a silnice, o těch ani nebudu psát. Jsou prostě dokonalé. Pomalu klesáme k Dunaji. U města Grein se napojujeme na silnici vedoucí podle tohoto mohutného toku. Pozorujeme vodní hladinu, na které se dělají víry. Zdá se nám, že je docela dost vody. Po 30 km přejíždíme na pravou stranu Dunaje a po chvíli najíždíme na dálnici A1 vedoucí na Vídeň. Nasazujeme rychlost 135 km/hod. Sluníčko svítí, provoz je plynulý. Těsně před Vídní odpočíváme a přichází nám SMS od Ládi, že na nás čeká na poslední pumpě u Maďarsko – Srbských hranic. Je 13 hodin, tak odhadujeme, že tam budeme okolo 17 hodiny. Obchvat A21 zdoláváme docela rychle a už nám Pepina hlásí, že do cíle nám zbývá pouhých 380 km.

Maďarský dálniční poplatek jsme si vyřídili už v Praze, tak se ničím nezdržujeme a pálíme to okolo Budapešti po nekonečných rovinách až na smluvené místo. Na okolních polích jsou velké louže a i říčky, které přejíždíme, jsou rozvodněné, ale nás příjemně hřeje slunce, pomalu se klonící na západ.  V 17 hodin nás vítá Láďa. Přechod hranic je otázkou několika minut. Povrch Srbské dálnice je prvních 50 km dost nerovný. To se ale mění po zaplacení mýtného. Od té doby to ani nedrncne. Bělehrad projíždíme středem města. Obchvat není a my už se pomalu začínáme poohlížet po nějakém bydlení. Reklam na hotely je tu hodně. My bychom raději pod stan, ale kemp nikde. 20 km za městem sjíždíme z dálnice na Mali Požeravec a po projetí dvou vesniček se nám daří najít hezký plácek za křovím. Vrhají se na nás tisíce komárů. Rychle stavíme stany, vaříme si večeři a pak umdleni po 890 kilometrech usínáme.

 

 

7.9.

V noci trochu prší. Vstáváme v 6 ráno. Okolo nás je mlha, stany jsou mokré. Nemá však cenu tady v tom boji s armádou komárů čekat na slunce. Balíme a před sedmou se vracíme nazpět na dálnici E 75. Pomalu se blížíme k městu Niš. Za ním není dálnice, ale silnice vede kaňonem podle řeky Nisava. Na jednoproudé silnici E 80 pracně předjíždíme spoustu kamionů. V okolí se staví nová dálnice, občas projíždíme staveništěm. Konečně jsme na Srbsko – Bulharských hranicích. Během pár minut jsme vyřízeni a pokračujeme po trochu drkotavé silnici do Sofie. Oproti minule je vidět velký pokrok. Na předměstí míjíme obrovské prosklené obchody se všemi značkami aut, stavějí se mimoúrovňové křižovatky a centru dominují vysoké stavby bankovních institutů.

 

Po průjezdu městem pokračujeme po dálnici A1 na Plovdiv. Je hodně záplatovaná, a v pomalém pruhu je to jako na naší D1. Pokud to jde, jedeme v levém pruhu, ale místní řidiči jedou o mnoho rychleji ve svých nových Audinách a Bavorácích. Lítají okolo nás, jak když jedou k požáru. Silnice E 80 k hraničnímu přechodu je opět jednoproudá. Nejsou tu žádné benzínky, a Láďa nám hlásí, že mu už dlouhou dobu svítí rezerva. V jedné vesničce je malá rodinná pumpa, ale neberou karty. Po 5 km Láďovi dochází benzín. Vracíme se s kanystrem k té pumpě a paní nám ho za eura plní. Těsně před hranicemi je velká Shellka. Bereme oba plnou.

Bulharští celníci nechtějí ani vidět pasy. Turci jsou opět důslední a jejich 8 okýnek musíme absolvovat. U registrace motorek se zasekávám. Berou mi všechny doklady, a slečna je odnáší do nějaké kanceláře. Pak mi hlásí, že je nějaký problém s registrací a že to pan velitel vyřeší. Po čtyřiceti minutách mi předávají doklady s omluvou, že je už vše v pořádku.

Míjíme město Edirne. Před námi se objevují černé mraky. Raději si bereme nemoky a děláme dobře. Projíždíme děsným slejvákem, který nás provází až na začátek Istanbulu. Je neděle večer a ze všech silnic proudí do tohoto obrovského velkoměsta tisíce aut. Pepina nás bravurně navádí do centra k hostelu Orient. Pan recepční je vtipný mladý muž, nabízí nám drahé i levné ubytování. Nakonec si domlouváme společný 6 lůžkový pokoj za 11 EU na osobu se snídaní na terase. Pokojík je pěkný, s palandami. Na jedné leží nějaký kluk sledující v PC film. Moc si nás nevšímá. Motorky parkujeme do postranní uličky přímo pod naše okno. Jdeme do centra k Modré mešitě, ale nakonec končíme v jedné z mnoha restaurací. Kebab je výborný. Ve 23 hodin padáme vyčerpaní do postelí. Naši spolubydlící zrovna vyrážejí na nějaký mejdan. Dnes máme za sebou 925 km.

 

 

8.9.

V noci i ráno prší. Užíváme si snídani, s výhledem na moře, ale trochu nás děsí zatažená obloha. Jdeme na chvíli na procházku po městě. Pohotoví prodavači čehokoliv, nabízejí turistům deštníky. Naši spolubydlící stále spí a ani jim nevadí naše hlučné balení. V 9.30 hodin odjíždíme. Trochu poprchává. Město je totálně ucpané. Pomalu se proplétáme kolonami. Láďa se osměluje a vjíždí za námi do každé mezírky. Za mostem přes Bosporskou úžinu je další z mnoha mýtnic. Při průjezdu na nás houká a bliká oranžové světlo. Nemáme dálniční vinětu, ale nikde jsme se nedopátrali, kde jí koupíme.

 

 

Láďovi se plní jeho dávný sen, a to vjet na motorce do Asie. Po E 80 pokračujeme stále na východ. Občas trochu zmokneme, aby nás po pár kilometrech osušilo slunce, deroucí se mezi mraky. V Bolu stavíme u nákupního centra a jdeme do jídelny na oběd. Dáváme si kuře s rýží. Opět marně hledáme, kde koupit vinětu na dálnici. Posílají nás k Shellce vzdálené asi 70 km. Tam to ale také nejde. Nakonec poslední mýtnici projíždíme opět za zvuku klaksonu a doufáme, že na hranicích nedostaneme pokutu. Silnice pomalu stoupá do 1200 m.n.m a my si prohlížíme krásné zakulacené kopečky.

 

 

Z našeho směru se na nás valí černé mraky. Rychle do nemoků a je to tady. Po silnici teče 10 cm vody, není nic vidět, ale my jedeme stále vpřed.  Každých 250 km stavíme u pumpy, aby si Láďa natankoval. Nám to vychází ob jedno. Konečně je po dešti a my oddychujeme v malé kavárně u výborného čaje. Pomalu se blíží večer. Marně hledáme nějakou odbočku, nebo nějaký plácek na stany. Vše je podmáčené a po polních cestách se vůbec nedá jet. Nakonec bereme za hefty a po tmě jedeme 150 km do města Samsun, které je u Černého moře. Pepina nachází u pláže kemp. Pan domácí mele něco turecky, ale přibíhá nějaká slečna a tlumočí. Vůbec se ale nemůžeme dohodnout, že si chceme postavit stan. Nakonec nám nabízejí apartmán za 1200 Kč. Protože už nemáme sílu hledat něco jiného, bereme. Jen zaplatíme, tak pán mizí a slečna nám ukazuje bydlení. No hrůza. Stěny v pokojích jsou plesnivé a strašně to vše i plísní páchne. Stavíme si s Monikou na malém plácku stan a naši sousedé nás nevěřícně sledují. Ještě jdeme na pláž a pak už šup do spacáků. Vybíjíme všude přítomné komáry a dobrou noc. Najeto 746 km

  

9.9.

Vstáváme v 7 hodin. Je nádherně, nebe bez mráčků. Jdeme se vykoupat. Moře je příjemně teplé, s malými vlnami.  Na polorozbouraném stanovišti plavčíků visí ušmudlaná červená vlajka. Po chvíli přibíhá nějaký pán a vyhání nás z vody. Město je ucpané. U velké pumpy plníme nádrže a pomalu se suneme k hlavní silnici, po které dnes pojedeme podle pobřeží. Je to krásná dvouproudovka. Držíme stále rychlost okolo 100 km/hod. Pobřeží je krásné, v zálivech a ve městečkách jsou dlouhé, pískové pláže, ale nikdo se nekoupe. V Odru zastavujeme u velkého Carefouru. Nakupujeme nějaké potraviny, chleba, salám a sýr. Projíždíme spoustu městeček, ve kterých jsou světelné křižovatky. Vždy na nás vyjde červená. Musíme dodržovat předepsanou rychlost, což je 50 km/hod. Občas míjíme policejní hlídky a nechceme zbytečně platit pokutu.

 

 

Před městem Trabzon odbočujeme na pláž. Voda je báječná, teploučká. Hodinku odpočíváme, koupeme se a obědváme nakoupené potraviny. Trochu nás děsí černé mraky, valící se z východu. Než se oblékneme, tak se obloha zatahuje. Ve městě vjíždíme do obrovského slejváku. Rychle si bereme nemoky, ale ta průtrž je tak prudká, že to ani nemá cenu. Po silnici se valí voda. My navíc dostáváme sprchy od předjíždějících aut. I když není moc vidět, spousta aut nesvítí, ani nezpomalují. Bandit chvíli jede na tři válce a na jedné křižovatce chcípá úplně. Láďa ale ví, jak na něj. Zastavujeme u benzinové pumpy, kde mají velkou střechu. Asi vypadáme jak zmoklé slepice. Pan vedoucí nás zve do kanceláře na čaj. Kdo by odmítl.

 

 

Po hodině ta slota trochu polevuje. Loučíme se s personálem a vyrážíme dál na východ. Nad mořem zuří vichřice. Nás trochu ochraňují spousty tunelů, kterými podjíždíme pobřežní skály. V Rize opět vjíždíme do deště. Před námi je tmavá zeď. V Ardesenu zajíždíme k nóbl hotelu Suada. Do haly vcházíme i v helmách a voda z nás stéká na mramorovou, vyleštěnou podlahu. Slečna na recepci je milá a za 100 E dostáváme nádherný třílůžkový pokoj. Vše sušíme a ve sprše se ohříváme. Máme za sebou pouhých 480 km, ale pokračovat dál se opravdu nedalo.

 

 

10.9.

Celou noc prší, ale my si užíváme teplých postelí. Na snídani stoupáme do 7 patra. Je tu zastřešená terasa, ze které pozorujeme okolí a černé mraky, i krásná vnitřní restaurace. Cpeme se slaninou, vajíčky a výborným sýrem. Venku stále prší, mraky se rychle ženou po obloze. Tak opět do nemoků a v 9 hodin vyrážíme. Vracíme se na hlavní silnici E 70 a po hodině jízdy projíždíme posledním Tureckým městem, Hopa. Tady začíná 15 kilometrová kolona kamionů, kterou předjíždíme. Těsně před celnicí přestává pršet a tam, kde by mělo být Batumi je vidět slunce. Před námi je asi 5 aut, ale za 20 minut zdárně zdoláváme těch 8 okének. V posledním kontrolují, zda nemáme žádný záznam od policie. Vše je v pořádku a jsme propuštěni do země nikoho. Na Gruzínské straně je to daleko jednodušší. Slečna si bere všechny doklady, pak si nás po jednom PC kamerou vyfotí a porovná fotku s pasem. Ještě opíše SPZtku do počítače, usměje se, a už zvedá závoru do neznáma. Jako v každé východní zemi je za závorou velký mumraj. Taxikáři shánějí kunčafty, prodejci čehokoliv nabízejí své zboží a do toho po parkovišti projíždí policie. Měníme nějaké dolary v ofiko směnárně.  Kurz je dobrý, ale jak později zjišťujeme, v Batumi bychom dostali o trochu více. Po chvíli zastavujeme u veliké Shellky a plníme svoje nádrže po okraj. To není tak jednoduché, obsluha nám nechce půjčit tankovací pistoli, ale nakonec se domlouváme a probíhá i platba kartou.

                                                                                                                                       

Těsně před Batumi je veliký kruhový objezd. Tady zjišťujeme, že kdo krouží, tak dává přednost přijíždějícím řidičům. Takže klasická přednost zprava. Odpadá tím spousta dopravních značek. Volíme obchvat pro kamiony. To je ale docela masakr. Silnice vede mezi malými domečky a pak mezi paneláky. Jenže asfalt záhy mizí a nahrazuje ho klasická děravá gruntovka. Míjíme spoustu odboček a nikde není žádná cedule. Nakonec se ptáme lidí na autobusové zastávce a údajně jedeme dobře.

 

 

Jsem nadšen, že mohu používat Ruštinu, a v duchu děkuji soudružce učitelce Hladíkové, která nám ve škole nikdy nic neodpustila a s tímto jazykem nás v době mého studijního věku trápila. Po chvíli vjíždíme na nějaké tržiště a pomalu postupujeme kolonou aut různých značek i věku. Vidíme staré Žigulíky, ale i nejnovější X6 a Mercedesy. Všichni se tlačí vpřed a mezi auty jsou jen milimetrové mezery. Cpu se s naším autobusem do každé možné škvíry a Láďa, na svém hubenějším Banditu nás následuje.

 

Sice nejedeme centrem, ale v dálce vidíme vysoké moderní budovy. Míjíme přístav se spoustou jeřábů a obrovských lodí. Je příjemné teplo, sluníčko pálí. Konečně vyjíždíme z města po silnici č.2. Na to, že je to hlavní tah do severních měst, je silnice úzká a kroucená podle pobřeží. Každou chvíli leží na silnici nějaká kráva. Klidně si leží a přežvykuje. Auta troubí a nakonec jí stejně pracně protisměrem objedou. Ve městě Kobuleti zastavujeme u pláže. Tady se lidé sluní i koupou. Chvíli pozorujeme plavčíky a jejich pomocníky, jak autem tahají po pláži vyfouknuté gumové atrakce. My jsme pro kolemjdoucí také taková atrakce. Opět zde funguje na otázku – odkud jsme, slovo Čechoslovakia. Před městem Poti zastavujeme na opuštěné pláži. Dá se zajet až do písku, ale s našimi těžkými stroji se raději pouštíme jen na okraj pláže. Voda je příjemná, užíváme si pohody a konečně i tepla. 29°C hovoří za své.

 

 

Vykoupaní a odpočinutí projíždíme Poti a silnice se odklání od moře. Už není tak pěkná, kličkujeme mezi hlubokými dírami a několik úseků je i bez asfaltu. Na okolních polích roste kukuřice a v příkopech se pasou prasátka. Po 30 kilometrech kličkování odbočujeme doleva na silnici č. 1. Máme mapu 1:650000 a na Pepině zapnutý kompas. Pro orientaci to naprosto stačí, některé cedule nedokážeme přečíst, nejsou napsané ani v azbuce, ale Gruzínským písmem.

 

 

Ve městečku Zugdidi stavíme na náměstí. U stánku si objednáváme kebab. Kluci jsou bezva, diví se, že jedeme takovou dálku a do placky s masem a zeleninou nám dávají malé zelené fazolky. Nakonec to vše zapečou v toustovači. Jídlo je výborné, ale jen do chvíle, než kousnu do té fazole. Ach, to je hrůza, je to pálivá paprička, ale tak strašně, že pak ani nevím, co jím. Už víme, proč se všude na zemi tyto fazolky povalují. 

 

 

Za městem odbočujeme na silnici č. 7. Je tu i cedule s nápisem Mestia 125 km, kam bychom chtěli dnes dojet. Je už 18 hodin, čas je posunutý o dvě hodiny. Silnice je parádní. Pálíme to stále na sever. Ve vesničkách potkáváme krávy, vracející se z pastvy. Jdou si v klidu prostředkem silnice a nic je nerozhodí. V Jvary chvíli bloudíme, než trefujeme tu správnou silnici. Ta stále stoupá do kopců. Přijíždíme k ohromné přehradě. Voda je nádherně modrá. Při focení vymýšlíme, že zakempíme u vody. Jenže to není tak jednoduché. Silnice se vine kaňonem, na pravé straně je skála a na levé, hluboký sráz k vodě. Žádná cesta, ani náznak nějaké pěšinky.

 

 

V jedné zatáčce stojí stánek s medem. Pán nám dává ochutnat z asi 100 krát olízané lžíce. Je výborný a tak si kupujeme půl litru v lahvi od coly. Po chvíli přehrada končí a kaňon se ještě více uzavírá. Vysoké strmé skály sem nepropouští moc světla. Je nejvyšší čas najít nějaké bydlení. Stále stoupáme po klikaté silničce. Povrch už není tak hladký a hlavně jsou všude rozházené kameny padající ze skal. Jedeme proti proudu řeky Enguri. Je to opravdu divoká, vodnatá řeka. Některé úseky by se nedaly jet ani na raftu. S posledním světlem nacházíme malý plácek u silnice. Rychle stavíme stany a je tma jak v pytli. Občas okolo projede nějaké auto. Jsme opuštěni někde mezi skalami v absolutní tmě. Po večeři zalézáme do stanů. Dnešních 310 km bylo báječných a my si chvíli sdělujeme nové zážitky z nové země.

                                                             

11.9.

K ránu mě budí bubnování na plachtu stanu. Prší. Balíme mokré stany a pokračujeme za deště do Mestie. U benzinové pumpy tankujeme. Je tu parta turistů z Izraele. Jsme pro ně obrovská atrakce, fotí se s námi a pak i na našich strojích. Obloha je zatažená a stále prší. V dálce mezi mraky vykukují nádherné zasněžené vrcholky Kavkazu. Projíždíme město. Je plné hotelů, ale my to přeci nevzdáme a nevyměkneme. Pan v dodávce nás posílá na odbočku do Ušguli, která není označená. Přitom je to hlavní atrakce tohoto kraje. Silnice se po chvíli mění na cestu, prohrnutou buldozerem. Je to naštěstí pískovo kamenitá gruntovka. Pomalu stoupáme do kopce, občas jedeme po nově vytvořené betonové silnici. Dojíždíme policejní auto. Ptáme se, zda jedeme dobře. Pan řidič pouze říká slova DAVAJ SJUDA!!! To znamená, že tento tankodrom je ta správná cesta.

 

                                                 

Přichází brutální, 5 kilometrový sjezd. Vymletými koryty se řine voda. Kloužeme po kamenech. V jedné zatáčce potkáváme dodávku, drápající se nahoru. Motor supí a kola hrabou, ale auto jede dál. Těch 5 kilometrů jedeme asi hodinu. Dole je vesnice. Cesta pokračuje údolím podle rozvodněné říčky Enguri. Projíždíme hluboké louže a klouzavé bahno.

 

 

Po chvíli přijíždíme k rozvodněnému potoku. Voda se valí přes cestu a s sebou přináší kamení a hlínu. Tato překážka je široká pouze 10 m, ale než se dohodneme, zda to zkusíme přejet, tak voda stoupá o 20 cm. To opravdu nedáme. Na druhé straně stojí dvě dodávky. Řidiči hlásí, že čekají na buldozer. Vracíme se asi 1 kilometr k prázdné boudě. Je to dřevěný, prodejní stánek. Hlavně, že jsme pod střechou. Dáme svačinu, a pak se uvidí. Po chvíli u nás zastavuje terénní auto. Jsou to dva kluci a holka, Ukrajinci, kteří mají auto z půjčovny a jedou také do Ušguli.  Na východě se obloha začíná protrhávat. Konečně přestává pršet. Jedeme se podívat k tomu problémovému místu. Kolona z obou stran narostla. Řidiči z větví a kamení staví hráz a proud se díky tomu trochu zklidňuje.

 

Přijíždí policie v terénním pikcupu. Několikrát přejedou kritické místo tam a zpět. Pak navádějí všechna auta k přejezdu, některé musí vytáhnout, ale všichni tuto překážku zdárně zdolávají. Voda trochu klesá a jsme na řadě my. Odstrojuji Barborku a nalehko vyrážím. Při nájezdu mi zapadává celé přední kolo do díry pod vodou. Láďa do mě strká a přejezd zdolávám. Láďa volí jinou stopu, a krásně přejíždí na druhou stranu. Přihlížející obecenstvo ho odměňuje potleskem.

 

 

Naše zavazadla i s námi nám převážejí policisté. Moc jim děkujeme a dávám jim nějaké dárečky. Než vše naložíme a vyždímáme mokré rukavice, jsou všichni pryč. Cesta vede dál údolím a pomalu stoupá. Občas míjíme osamocené obydlí, ze kterých vybíhají psi a ženou nás i kilometr daleko. Jejich ostré zuby cvakají naprázdno u našich nohou. Projíždíme hluboké louže, ale těší nás to, že neprší a obloha se začíná protrhávat. Stoupáme na planinu ve výšce 2100 m.n.m. Nad námi se tyčí Kavkazští velikáni, jejichž ostré štíty jsou zahalené v mlze.

 

 

Na planině je bahnitá cesta. Bruslíme za jedním autem. Veze turisty a po chvíli zastavuje na focení. My předjíždíme a bruslíme až do vesnice Ušguli. Na mostě pod první věží stavíme a po chvíli přijíždí Bandit celý od bláta. Láďa je také od bláta a hlásí jeden pád. Ulomený pravý přední blinkr odstřiháváme a trochu rovnáme padáky. Je borec, že sem dojel a tváří se spokojeně.

 

Jsme celí mokří. Rozhlížíme se po vesnici. Je tu spousta domů s obrannými věžemi. Jdeme se na jednu podívat. Je to zajímavá stavba. Vchod je v 5 metrech. Netroufáme si použít pochybný žebřík válející se na zemi. I tak je to zajímavé. V průvodci se dozvídáme, že je to nejvýše položená vesnice v Evropě. Monika zatím opečovává místní psy, kteří si nás zvědavě prohlížejí. Je 13 hodin. Těch 45 kilometrů jsme jeli 4 hodiny. Před námi je ještě asi 100 kilometrů něčeho, o čem nic nevíme.  Ptám se mladé průvodkyně na cestu, po které chceme pokračovat. Ona mě ale přemlouvá, ať se vrátíme, že to neprojedeme a je to nebezpečné a i auta tam mají problémy.

 

 

Cesta prudce stoupá k horní části vesnice. Skoro nahoře potkáváme buldozer, který couvá dolů. Pan řidič nás nechá zastavit a pak nám dělá trochu místa na objetí. Nahoře je nějaká ubytovna. Ptám se na cestu a všichni ukazují, že na křižovatce máme jet rovně. Rovně znamená vyšplhat se asi 50 m do prudkého stoupání po skalních schodech. Vypínám protiprokluz a tuto překážku zdoláváme i ve dvou. Stále stoupáme a cesta se mění na krásnou šotolinku. Kocháme se pohledy na krásné kopce a v dálce vidíme ledovec mířící do údolí.

 

 

Konečně vyjíždíme do nejvyššího bodu. Výškoměr ukazuje 2660 m.n.m. Zastavujeme u potůčku. Vaříme si oběd a na sluníčku se snažíme usušit naše mokré oblečení. Z protisměru přijíždí jeep, celý od bahna. Ptám se mladých ruských manželů na cestu, odkud jedou. Z jejich instrukcí se dozvídám, že nás čekají dvě krizová místa, nějaký sjezd a řeka. Trochu osušeni a odpočinuti pokračujeme po planině. Okolní kopce jsou porostlé vysokou trávou, a odkvetlými rododendrony. My si představujeme, jak nádherné to tady musí být na jaře, když to vše kvete.

 

 

Po několika kilometrech cesta padá prudce dolů. Jsou tu hluboká podélná koryta vymletá při deštích. Jedeme na jedničku, a ta vůbec motorku nedokáže ubrzdit. V jedné chvíli není jiná možnost, než vjet do hlubokého koryta. Barborka padá do úzké štěrbiny. Je to obrovská rána, přidávám plyn, a síla motoru nás dostává ven. O ostrý okraj utrháváme jednu náhradní pneumatiku z držáku. Po zastavení Monika hledá foťák, který jí ulétl při tom sjezdu. Úzký Bandit  se jen lehce protahuje místem, kam bychom se my nevešli.

 

 

Takto klesáme několik kilometrů. Nad námi se tyčí zasněžené vrcholky velikánů. Přijíždíme k vyschlé řece. Podle šířky to musí být na jaře obrovský a prudký vodní tok. Nyní teče uprostřed jen malý potůček. Pomalu tuto překážku přejíždíme. Klesání pokračuje. Některé vracečky jsou tak prudké, že zařazená rychlost ve spojení se zadní brzdou mají co dělat aby náš půltunový kolos přibrzdili. Potkáváme tři motorkáře, stoupající vzhůru. Říkají, že nás čeká asi 70 kilometrů kamení a bahna. Mají silniční gumy, takže to musíme projet také.

 

 

Vymletá koryta vystřídaly obrovské skalní překážky. Opatrně je přejíždíme a stále klesáme. Po betonovém mostě přejíždíme říčku Tsheuistskali. Tady jak mávnutím proutku se klesání zastavuje, a my pokračujeme po blátivé cestě podle tohoto toku na západ. Z jedné strany je neprostupné křoví, ze kterého vytékají potůčky vody, tvořící obrovské, hluboké louže. Ty nejdou nikudy objet. Hloubka louží je asi 50 – 80 cm. Na to platí pouze jet a neubírat plyn. Říčka pomalu sílí a my jen odhadujeme, kolik nám zbývá do cíle, což je město Lentekhi.

 

 

Takto jedeme 3 hodiny s jednou přestávkou. Je to nekonečné, boty máme promočené a motorky jsou celé od bahna. Konečně přijíždíme do nějaké vesničky. Ptám se maminy od třech malých dětí, kde jsme? Už nám údajně zbývá jen 45 km. Pak následují další vesničky. Jízda mezi chatrčemi, kde chovají krávy a prasátka je velice náročná. Veškeré splašky od lidí i zvířat vytékají na tuto cestu. Doufáme, že na kluzkém smradlavém bahýnku neuklouzneme.

 

 

Říčka sílí a mění se na řeku. Pomalu se smráká a my už víme, že do cíle nedojedeme. Hledáme plácek u řeky, ale všude je jen kamení a voda. Nakonec končíme na fotbalovém hřišti. Pasou se tu tři krávy a velké prasátko. Jsme v 1200 m.n.m. Je nádherné teplo. Věšíme si mokré věci na motorky a jdeme spát. Snad to trochu oschne. Ujeli jsme 145 km. Jsme utahaní, ale šťastní, že jsme to dokázali. Hlavně chválíme Bandita, kterého pasujeme na největší enduro.

 

 

12.9.

V noci nás budí takové divné zvuky. Něco jako chroupání a funění. Monika opatrně rozepíná zip u stanu a najednou dovnitř vjíždí dlouhý drsný jazyk. Asi ty tři kravky šli prozkoumat, kdo jim zabral jejich oblíbený plácek. Ráno poprchává a z hor se valí černé mraky. Rychle balíme a soukáme se do navlhlého oblečení a bot. Po 4 kilometrech vjíždíme na asfalt a těch dalších 20 zdoláváme se vší opatrností. Většinou v zatáčkách, nebo za horizontem asfalt chybí a nahrazuje ho děravá gruntovka. V Lentekhi  začíná krásná silnice, vedoucí podle už velké řeky Tsheuistskali. Projíždíme dlouhým kaňonem a užíváme si kvalitní povrch a spoustu zatáček. Po včerejším offroadu si to náramně užíváme.

 

Před městem Tsageri snídáme ze zásob. Láďa se chvíli šklebí na nabízené suchary, ale nakonec si s námi dá. Odbočku na Lajana chvíli hledáme. Cedule je pro nás nečitelná, ale díky kompasu odhadujeme, že kamenitá cesta, prudce stoupající do hor je ta správná. Stoupání je opravdu veliké. Do toho musíme kličkovat mezi napadaným kamením. Odměnou jsou pro nás nádherné výhledy do údolí. Počasí nám přeje, je krásně modro.

 

 Sjezd je také prudký a kulaté kameny odstřelují od kol. Na opravy těchto silnic používají vybagrovaný písek a kameny z řek. Vše navezou na silnici, rozhrnou a auta to ujezdí. Asi jednou tady bude asfalt. Občas si zabruslíme v hlubším písku, nebo nadskočíme přes větší kámen. Ale dá se jet i 90 km/hod. Silnice do Ambrolauri vede podle široké řeky Rjoni. Přes ní vedou pochybné lanové mosty, se ztrouchnivělými prkny. Jsme rádi, že tyto můstky pouze míjíme.

 

 

U velké pumpy bereme benzín. V malém obchůdku si kupujeme vodu, chleba a ořechové koláčky. Pan prodavač nám útratu počítá na dřevěném počítadle. Výjezd z města hlídá smečka psů a na projíždějící auta útočí. My trochu zrychlujeme a než se vzpamatují, jsme pryč. Silnice je krásná. Za jednou zatáčkou nás trochu překvapuje absence asfaltu. Jen tak, tak stíháme zpomalit. Po 20 kilometrech přijíždíme do městečka Oni. Při vjezdu projíždíme vojenskými zátarasy. Za nimi nás staví policie. Hlásí, že nás nemohou pustit dál. Průjezd Jižní Ossetií není možný. Budeme mít velké potíže s Ruskou policií, která v Ossetii vládne. Raději se vracíme do Ambrolauri. Přejíždíme most a stoupáme po pěkné silnici do 2000 m.n.m. Sjezd k jezeru Shaori je super. Zatáčky jsou krásně klopené a malý provoz nám dává možnost si to pořádně užít.

 

 

Ve městě Tkibuli marně hledáme myčku. Maše stroje jsou stále obaleny bahnem. Jenže všude je plno a nám se nechce čekat. U stejnojmenného jezera zastavujeme u vody. Je nádherně, slunce pálí a na obloze není jediný mráček. Stavíme mokré stany a sušíme i navlhlé oblečení. Vaříme si oběd. Všude přítomné kravičky nás zvědavě okukují. Po hodině lenošení máme vše suché a můžeme vyrazit na další cestu. Stále klesáme, až se výškoměr zastavuje na 200 m.n.m. Ve městečku Terjola nacházíme konečně myčku. Kluci jsou bezva, postříkají nám motorky pěnou a pak nám je celé dočista umyjí.

 

 

Hlavní silnice do Khashuri je plná osobáků a kamionů. Předjíždění je obtížné. Ve městečkách hlídkuje policie a nekompromisně trestá předjíždění na plné čáře. Nám se daří předjíždět, aniž by nás hlídky odhalili. Před městem Gori začíná dálnice. Svištíme údolím na začátek Tbilisi. U jedné moderní benzinky tankujeme. Máme zde vytipované bydlení, jen se musíme zorientovat. Pokračujeme do centra. Provoz začíná houstnout, kolony jsou nekonečné. Ptáme se taxikáře na náš hotýlek. Posílá nás doprava na třídu stoupající do kopce. V koloně přijíždíme na obrovskou kruhovou křižovatku. Ptám se nějakých kluků na cestu. Ti mě vedou k policistovi, který jim vysvětluje, jak se k cíli dostaneme a oni mi vše překládají do ruštiny a pak i do angličtiny.

 

 

Opravdu po chvíli přijíždíme na tu správnou ulici a nacházíme Guesthouse Nika. Paní je milá, ukazuje nám pokoj a cena 60 E na dvě noci je víc než dobrá.  Bydlíme v rodinném domě. V přízemí, je několik pokojů, v prvním patře bydlí paní s manželem. Trochu násilím otevíráme vrata a parkujeme na dvorku.  Už potmě jdeme na náměstí na kebab. Menu je v gruzínštině, ale nakonec si ke vší spokojenosti objednáváme.

 

 

Máme chuť si dojít někam na pivo. Nacházíme Irskou hospodu. K našemu překvapení tam točí, Plzeň, Kozla a Staropramen. Nakonec si kupujeme místní pivo v samoobsluze. Začíná poprchávat, ale my jsme schováni pod střechou terasy  Při degustaci si prohlížíme fotky, a díky wifi píšeme své zážitky našim kamarádům. Prohlídku města necháváme na zítra. Najeto 420 km.

  

 13.9.

 

Ráno nás vítá sluníčko a modrá obloha. V samoobsluze, která je naproti přes ulici, si kupujeme snídani. V 8,30 vyrážíme bez bagáže na dnešní vyjížďku. Je sobota. Ulice jsou liduprázdné a provoz je minimální. Toho hned využíváme a projíždíme si část města. Míjíme moderní a zajímavé budovy i starobylé kostelíky, postavené na vyvýšených místech.

 

Po levém břehu řeky Mtkvari vyjíždíme z Tbilisi na dálnici, po které jsme včera přijeli. Po 10 kilometrech odbočujeme na silnici číslo 3, která vede přímo na sever k Ruským hranicím. Míjíme spoustu stánků s ovocem a pak 5 kilometrů dlouhou kolonu kamionů, parkujících na krajnici. U přehrady Zhinvali obdivujeme nádherný hrad. Parkoviště je plné autobusů. Nestavíme a pomalu stoupáme stále na sever do kopců.

 

Sluníčko krásně svítí, ale čím jsme výš, tak teplota klesá. Užíváme si báječné zatáčky, hladkou silnici a nádherné výhledy na okolní kopce. Na loukách se pasou kravičky a ovce. Projíždíme několika vesničkami.  Stoupání začíná být prudší a zatáčky se utahují. Převýšení v 360 je veliké a někdy jedeme i za jedna. V nadmořské výšce 2000 m jsou postaveny veliké hotely a na okolních kopcích jsou lyžařské vleky a dlouhé prudké sjezdovky. Silnice se na několik kilometrů mění ve staveniště. Obrovské náklaďáky naložené kamením supí do kopce.

 

V sedle 2300 m.n.m. vjíždíme do mlhy a trochu i mží. Teploměr se zastavuje na 14°C. Ruské hranice jsou vzdálené 30 kilometrů. To nic nemění na tom, že potkáváme jen Ruské Jeepy, vozící turisty. Jezdí jak šílenci, chvílemi i v protisměru. Klesání není tak prudké, silnice je ve výstavbě. Míjíme nové tunely, které ještě nejsou zprovozněny. Mlha ustupuje a teplota stoupá. Před námi se otevírá údolí, kterým protéká říčka Tergi. Přijíždíme do městečka Stěpantsminda. Po levé ruce konečně vidíme cíl naší dnešní cesty. Vysoko na kopci stojí kostelík St. Semeba.

 

Na náměstí nás zastavuje nějaký pán a nabízí nám ubytování. S díky odmítáme a on nám hlásí, že nás odveze autem ke kostelu, protože se to na motorkách nedá vyjet. Tak zase odmítáme a prcháme pryč. Odbočka do vesnice Gergeti je od začátku šotolinová. Prudce stoupá do vesnice. Míjíme pěší turisty a občas nějaký Jeep mířící dolů. V Gergeti jsou uzoučké kamenité uličky. Motorky nadskakují přes hluboká odvodňovací koryta, ale nesmíme povolit, jinak by se člověk už nerozjel. Potkáváme několik protijedoucích aut a buldozer. Mačkáme se ke zdi domu a ostatní nás objíždějí. Pán v buldozeru se usmívá a míjí nás radlicí o několik centimetrů.

 

Za vesnicí cesta stoupá lesem. Zatáčky jsou prudké a v každé je hluboké podélné koryto. Dojíždíme pomalu jedoucí Ladu Nivu. Předjet to nejde a tak se za ní ploužíme. V jedné prudké zatáčce pán náhle zastavuje. My také, ale zrovna je tu hluboké koryto. Marně hledám nohou nějakou oporu, ale není tu. Padáme s Monikou do koryta a Barborka na nás. Díky kufrům můžeme vytáhnout nohy. Láďa nám pomáhá Barborku proti svahu zvednout. Škody nejsou žádné, škrábance na kufrech se nepočítají.

 

Po 5 kilometrech stoupání vyjíždíme na planinu. Na druhém konci je náš cíl. Jenže nás čeká průjezd bažinou, který v pohodě zvládáme a stavíme pod kostelíkem na parkovišti. Hned jsme středem pozornosti a opět odpovídáme na obvyklé otázky. Okolní kopce jsou v lehkém oparu. Fotíme se na vyhlídce a pak si prohlížíme celý areál. Uvnitř je zrovna nějaká mše. Monika je vykázaná ven, protože nemá pokrývku hlavy a sukni, které jsou pro ženy povinné.

 

Při odjezdu Láďa zjišťuje, že někde při stoupání vytřásl nemok. Při sjezdu ho marně hledáme. Dole na náměstí budou asi nějaké závody. Je tu spousta lidí. Závodníci si připravují horská kola, kajaky a padáky. My se po stejné silnici vracíme do Tbilisi. Opět se kocháme výhledy na horské štíty. Zastavujeme u zajímavého místa. Ze skály vyvěrá pramen vápencové vody, který za spoustu let vytvořil tvrdou kaskádu, po které se dá šplhat.

 

Za sedlem zastavujeme na betonové vyhlídce. U jednoho stánku si vybíráme gruzínskou specialitu – ořechy ve vinné želatině. Užíváme si zatáčkovitého úseku, občas stavíme na vyhlídkách. Počasí nám přeje, je krásně slunečno. Zastavujeme u jedné z restaurací. Jsou to vlastně rodinné domy. Před nimi stojí stoly a židle. Objednáváme si šašlik pro tři. Po 20 minutách nám přinášejí plný talíř opečeného masa.

 

Jak sjíždíme dolů, tak teplota leze nahoru. V Tbilisi je nádherných 30°C. Město je opět ucpané, ale my už známe nejkratší cestu do našeho hotýlku. Odpočíváme a na internetu hledáme, kde bychom koupili nemok pro Láďu. Nacházíme obchod se sportovním oblečením u nás v ulici a hned tam letíme. Slečna je bezva, mluví plynně anglicky. Nabízí nám několik nepromokavých variant. Nakonec vítězí dvojdílný oblek pro cyklisty. Vedle v zelenině kupujeme melouna k večeři.

 

Už za tmy vyrážíme jen v lehkém oblečení na motorkách do města. Marně hledáme silnici, vedoucí na kopec, kde je vysoká, modře osvícená rozhledna. Jenže pokaždé skončíme hluboko pod ní, ve spletitých uzoučkých uličkách. Dunění našich motorů rozléhající se mezi domy láká zvědavce. Marně se vyptáváme kudy nahoru, ale pokaždé nás posílají jiným směrem. Nakonec zastavuji taxi. Pan řidič nám nabízí doprovod k věži za 100 Kč. Tak jedeme, ale úplně na druhou stranu, než jsme mysleli. Chvíli se ještě motáme uzoučkými uličkami. Pak po nějaké hlavní, která se klikatí a prudce stoupá. K našemu překvapení se stále vzdalujeme od našeho cíle. Když vyjíždíme na vrchol, silnice náhle směřuje správným směrem.

Na parkovišti pod věží platíme smluvenou částku. Helmy necháváme na motorkách, pán ve vestě nám to vše údajně ohlídá. Vcházíme do obrovského zábavního parku. Je tu spousta atrakcí a obchůdků. Kupujeme si nějaké pohledy, ale nemají známky. Ty údajně koupíme na poště. Na vyhlídce u veliké plné restaurace obdivujeme osvícené město, které máme jak na dlani. Statečný Láďa jde na horskou dráhu. Já s Monikou jen sledujeme, jak vláček dělá loping a pak vjíždí někam do tmy. Odtud se ozývá jekot. Rozesmátý Láďa nám vypráví, že tam ve tmě jsou dva závity, což nikdo z pasažérů nečekal.

 Za parkovné platíme 30 Kč a nočním ucpaným městem se vracíme do hotýlku. Je 22 hodin, ale stále krásné teploučko. Chvíli ještě sedíme na terase a prohlížíme si dnešní fotky. Máme za sebou 352 km a jsme bohatší o další báječné zážitky.

 

14.9.

 

Ráno se lučíme s paní domácí. Žádám jí, zda by nám nemohla poslat pohledy, ale ona říká, že už 5 let nevyšla z domu. Její kamarádka, zase neví kde je pošta. Tak to necháme napotom. Ještě naposledy projíždíme městem. Objevujeme další zajímavé moderní stavby.

Snažíme se držet severovýchodní směr, kde má být městečko Gidani a naše silnice, po které bychom měli jet. Jenže bloudíme mezi paneláky. Když se ptáme na cestu, tak nás posílají jiným směrem. Nějakým záhadným způsobem se dostáváme na obchvat Tbilisi č. 2. Na naší silnici koukáme z vysokého mostu, ale nedokážeme na ní najet. Na mapě nacházíme objížďku, kterou si ze včerejška pamatuji. Ještě se pro jistotu ptám řidiče kamionu, kde jsme, ale on je úplně zmatený a nedokáže číst v mapě. Chvíli jedeme po obchvatu a opravdu nacházíme uzoučkou silničku směřující do vesnice Saguramo. Je totálně rozbitá. Po chvíli asfalt končí a my stoupáme někam do vršku po kamenité cestě.

10 kilometrů poskakujeme po této cestě. Jen na vysvětlenou: na šotolinové cesty se tu v celé zemi používá vybagrovaný štěrk z řek. Kameny jsou kulaté a různě veliké. Ustřelují pod koly na všechny strany. Podle mapy se pohybujeme v Národním parku Saguramo. Na okraji tohoto území projíždíme nějakou prominentní osadou. Honosné vily s bazény a vyhlídkou do hlubokého údolí jsou ukryty za vysokými ploty. Silnice se hned lepší a po chvíli se napojujeme na námi hledanou silnici č. 30. Ta je nádherná plná zatáček. Stoupáme na horu Sabaduri 1582 m.n.m. Následný sjezd je parádní. Projíždíme zajímavým listnatým lesem. Nedokážeme určit název stromů. Chvílemi se silnice mění v šotolinu a po pár kilometrech je zase asfalt.

Takto jedeme až do městečka Tianeti. Na náměstíčku se ptáme dvou pánů na další cestu. Jsou dost opilí a melou nějaké nesmysly. Odbočku nám ale ukazují, tak jedeme. Po jednom kilometru končí asfalt a my to smažíme po naší oblíbené kamenité gruntovce. No, smažíme, to asi není to správné slovo. Po kulatých kamenech se jede obtížně a čtyřicítka je maximum. Takto poskakujeme asi hodinu. Sluníčko svítí, ale nás trochu děsí černá obloha na severovýchodě, kam pomalu směřujeme. Odbočka na zříceninu Kvetara nás přímo přitahuje. Stoupáme prudce uzoučkou cestičkou k nějaké věži. Podle cedule zbývá ještě vystoupat 2 km, ale je to moc prudké, to nedáme. U věže se fotíme a vracíme se nazpět na hlavní gruntovku.

 

Po hodině a půl přijíždíme do městečka Akhmeta. V malém obchůdku si kupujeme zmrzlinu a Láďovi se v železářství daří koupit izolepu. Potřebuje oblepit náhradní gumy. Ochrannou folii má potrhanou a její cáry za ním za jízdy vlají. Ještě benzín a pokračujeme dál po drkotavém asfaltu do Pshaveli. Tady odbočujeme doleva a začíná úplně nová, hladká silnice. Cedule hlásí, že do našeho dnešního cíle, vesnice Omalo zbývá 71 km. Po 7 kilometrech asfalt končí a opět začíná naše oblíbená gruntovka. Ta vede podle říčky Stori.

 

Nad námi jsou zelené kopce, jejichž vrcholky mizí v mlze. Údolí se náhle zužuje a my vjíždíme do kaňonu. Po levé ruce je strmý sráz stoupající do nekonečna a vpravo hluboká strž s divokým potůčkem. Cesta je vydlabaná ve skále přesně na šířku jednoho auta. Povrch je pokryt ostrými kameny a skalními stupni. Stoupání je obrovské. Jedeme na jedničku a nesmím ubrat, jinak bychom se nerozjeli. Takto stoupáme jednu hodinu. Za tuto dobu jsme ujeli 9 km. V 1580 m.n.m. vjíždíme do mlhy a začíná pršet. Skalní výstupky podkluzují a jízda začíná být ještě náročnější. Na jednom z rozšířených míst stavíme a radíme se co dál. Je 15 hodin a do cíle to máme ještě 50 km, což tímto způsobem je na šest hodin.

 

Jelikož musíme vystoupat až do výšky 2900 m.n.m. a nějak si neumíme představit stanovat v tomto nečase někde v neznámu. Rozhodujeme se pro návrat dolů a pojedeme na jih. Dole zastavujeme u říčky a vaříme si pozdní oběd. Jsme trochu smutní, že nám počasí a jiné okolnosti nedovolí dojet do cíle. Mlhu a déšť necháváme v horách. Vracíme se do Pshaveli a po chvíli odbočujeme doleva na uzoučkou silničku vedoucí do města Telavi. Míjíme vinice a předjíždíme traktory táhnoucí plné vleky hroznů.

 

 Ve Vardisebani nacházíme odbočku vedoucí naším směrem. Je ale strašně rozbitá, chvílemi mizí asfalt. Takto stoupáme do výšky 1839 m.n.m. Výhled na další zalesněné kopce je úchvatný.  Dojíždíme kolonu aut. Po rovině jedou jako šílenci, ale v zatáčkách jim to moc nejde. Při sjezdu se nám daří všechny auta předjet. Pak si naplno užíváme zatáček. V 18 hodin zastavujeme za vesničkou Paldo u řeky Iori. Je zarostlá hustým křovím a k vodě se nedá dostat. Plácek s pískovým podložím se nám líbí. Vysbíráme kameny a stavíme stany. Ze západu se obloha nebezpečně zatahuje. Ve 22 hodin začíná obrovský slejvák a blesky osvěcují celou oblohu. Po náročném dni a 270 kilometrech jsme dost utahaní a usínáme.

 

15.9.

 

Bouřka a déšť trvá celou noc. Pod podlážkou a v předsíňce nám teče voda. Věci a oblečení si štosujeme na sebe. Bouřka se nad námi stále točí. Vymýšlíme, co budeme ráno v tom slejváku dělat. Naštěstí když se v 6 hodin probouzíme, neprší. Balíme mokré stany a navlhlé spacáky. Je stále zataženo, ale na jihu, kam dnes míříme, se obloha začíná protrhávat. Na hlavní silnici ve vesnici Ninotsminda zastavujeme u obchodu. Děláme velký nákup. Vodu, chleba, klobásy a jogurt. Opět nám to vše počítají na dřevěném počítadle.

Z hlavní silnice odbočujeme na jih. Krajina se mění. Míjíme obrovské pastviny, na kterých se pasou koně a krávy. Čím víc se blížíme k našemu cíli, tím je silnice horší. Za jedním horizontem stojí auto a cestující na nás mávají. Zastavujeme a ptáme se, zda něco nepotřebují. Oni nám ukazují želvu, přecházející silnici. To by bylo opravdu nepříjemné jí přejet. Kam dohlédneme, je pouze pustina. Modrá obloha a 28°C nás těší. Po podmáčené gruntovce přijíždíme na parkoviště ke skalnímu klášteru Davit-Gareja.

 

Na plácku vedle parkoviště stavíme mokré stany a rozkládáme navlhlé oblečení a spacáky. Sluníčko a příjemný teplý vítr nám vše usuší. Klášterní komplex je vtesán do pískovcové skály. Bydlí zde asi 5 mnichů. Jsou to poměrně mladí lidé v černých hábitech s dlouhými gumičkou staženými vlasy. Vousy jim zakrývají tvář. Procházíme venkovní prostory, nádvoří, schodiště a různé komůrky. Po skále lezeme nad hlavní věž a rozhlížíme se do dáli.

Dole v prodejně suvenýrů, nám pan prodavač radí, ať vystoupáme až nahoru na kopec, kde je skalní město. Svlékáme si motooblečení a nalehko stoupáme po kozí stezce do stráně. Nahoře se nám otvírá nádherný pohled do sousední země Azerbájdžánu. Vidíme obrovskou měsíční krajinu bez vegetace. Pouze skály a písek. Nedaleko našeho kopce je celnice jak z filmu o třech veteránech. Nikde žádný plot, nebo dráty. Manželský pár, který potkáváme, říká, že klidně můžeme k sousedům, kudy chceme.

 

Ve skále jsou vytesány místnosti, které si prohlížíme. Některé malby svatých jsou zrestaurovány. Vše je volně přístupné, také to podle toho vypadá. V měkkém pískovci jsou vyryty nápisy a podpisy návštěvníků. Pomalu stoupáme na nejvyšší bod, kde je malý kostelík. V jeho stínu odpočívají dva pohraničníci. Zdravíme se a přejeme si hezkou cestu. Rozhlížíme se dokola po té pustině. Na západě je obrovské jezero Jandari, které bychom měli objet.

 

Při sestupu si prohlížíme důmyslný systém rezervoárů na vodu. Kanálky vyhloubené v pískovci vodu svádějí do veliké nádrže ve skále, ze které vede plastová trubka do obytné části kláštera. Na parkovišti je několik aut a autobus. Turisté ale chodí jen do komplexu. Nikdo nestoupá tam, co jsme byli my. Balíme suché věci a za asistence řidičů dodávek se oblékáme do motorkářského. Hlavně sledují Moniku a asi nemohou pochopit, že se v klidu na veřejnosti převléká. U veliké cedule potkáváme partu na ostrých endurech. Jsou celí od bahna, ale nezastavují. Pokračujeme podle šipky a kompasu pustinou na západ.

 

Míjíme několik křižovatek. Vždy si vybíráme cestu, která přibližně vede naším směrem. Jenže námi vybraná gruvtovka náhle směřuje na jihozápad, což se nám tak úplně nehodí. Projíždíme opuštěnou celnici. Na jednom polorozpadlém domečku je nápis Policie. Po několika kilometrech míjíme vojenskou základnu. Z hlásek nám mávají ozbrojení vojáci. Jezero Jandary máme na dosah ruky. Ale je nějak jinde, než ukazuje mapa. Po chvíli zkoumání zjišťujeme, že jsme omylem přejeli do Azerbájdžánu a jsme asi 10 km od hranice, na jejich území. Cesta k jezeru vede z kopečka, jejíž povrch je hodně podmáčený. Začíná bahno a hluboké koleje. Raději se otáčíme a těch 500 m nahoru máme co dělat, abychom vyjeli.

 

Vracíme se okolo vojáků na první křižovatku, která je asi zase v Gruzii. Cesta vede jiným údolím správným směrem. Opět končíme na místě, kde se cesta roztrojuje. Marně hledáme stopy po těch endurech. Dáváme si svačinu a radíme se kudy. Náhle z leva přijíždí zabahněné UTVčko. Ptáme se na cestu. Je to opravdu ta, odkud jedou, ale říkají, že po včerejším dešti je úsek okolo jezera pro nás neprůjezdný. Raději jim věříme. Nechce se nám jet 30 kilometrů někam, abychom zjistili, že to nejde a zase se vracet.

 

Přijíždíme nazpět do vesnice Udabno, kde začíná asfalt. Ještě se pro jistotu ptáme domorodců na cestu, ale ti tvrdí, že žádná není a že hory musíme objet. Hledáním zkratky jsme ztratili 4 hodiny, ale vůbec toho nelitujeme. Dostali jsme se do míst, kam hned tak někdo nezajede. Trochu zrychlujeme a po hodince jsme opět v Tbilisi. Tady už to známe. Sjíždíme klikatými uličkami k řece a napoprvé nacházíme odbočku na silnici, která vede na Arménské hranice. Je veliký provoz, ale jak se pomalu blížíme k hranicím, tak ustává. Silnice vede podle řeky Mashavera. Míjíme malá políčka, na kterých je nesklizená kukuřice. U opuštěné pumpy si vaříme večeři. Je 18 hodin. To znamená, že máme jen hodinu do tmy.

 

Povídáme si s mladým pasákem krav, ale neumí rusky. Dávám mu reklamní hodinky. On se ptá, na co to je. Nepotřebuje takovou věc. Krávy mu řeknou, kolik je hodin. Nad kopcem se zatahuje. Raději vyrážíme dál. U jednoho stánku s ovocem si kupujeme něco jako granátová jablka. Pan prodavač nám dává ochutnat. Mají chuť jak hrušky. Gruzínští celníci jsou samý úsměv. Opět si nás fotí a porovnávají obličeje s počítačem. Pak razítko do pasu a jsme v další zemi nikoho. Na Arménské straně nás berou přednostně, jsou dost vážní, ale pouze si nás zapíší a můžeme jet. Jenže to je jen zdání. Za branou nás odstavují na registraci motorek. Mladý celník je bezva, umí pár slov česky. Vypráví mi, že jeho bratr žije v Praze a on se tam za ním chystá. Na otázku, co dělá jeho bratr za práci, zazní jasná odpověď – NIČEVO (nic).

 

Vysvětluje mi, že bych si měl koupit jejich strachovku (povinné ručení), protože to naše tady neplatí. Také nemusím, ale při kontrole policii zaplatím 200 dolarů pokutu. Tak platím 40 dolarů za vystavení a jdu to vše přeložit Láďovi do vedlejší kanceláře. On má štěstí, jeho agent mluví trochu anglicky. Nabízejí nám i výměnu peněz, ale je to nevýhodné, tak nechceme. Na rozloučenou nám hlásí, že asi zmokneme. A opravdu. Ten tmavý mrak nás dohání. Jen ujedeme první kilometry novou zemí, začíná pršet a je tma. Rychle nemoky.

Silnice je trochu v rozkladu. Díry jsou zality vodou a nejsou vůbec vidět. Auta klasicky nesvítí, nebo jenom dálkovými. Jedeme podle řeky Debet. Vesnice jsou tmavé, svítí se jen v nálevnách. Město Allaverdy je úplně strašidelné. Je to vlastě jenom nějaká obrovská polorozbouraná továrna. Za městem zajíždíme do oploceného areálu, kde se svítí. Jsou tu malé altánky, ve kterých sedí lidé a popíjejí. Tady nás neubytují, ale údajně po 20 kilometrech je hotel. Dostáváme dokonce telefonní číslo na pana majitele. Nevím, jak je to tady se vzdálenostmi, ale po 5 kilácích na nás svítí modrý neon, slibující ubytování. Za 60 dolarů dostáváme luxusní čtyřlůžkový pokoj. Ještě nám prodávají mražené uzené ryby a pivo. Pak všichni odjíždějí a my zůstáváme v tom obrovském hotelu, připomínající panelák úplně sami. Opět sušíme vše mokré. Pivo a ryby jsou výborné. Motorky máme na terase přede dveřmi. Tam leží i veliký pes, kterého krmíme lososem. Najeto 330 km.

 

16.9.

Vyspalí do růžova v 7,30 hodin startujeme. Je mlha a 12°C. Po chvíli přijíždíme do města Vanadzor. Tady jsme včera měli hledat doporučený hotel. Jsme ale rádi, že to vyšlo úplně jinak. Město se nám moc nelíbí. Rozbité silnice a opět ty polorozbourané továrny. Ani nezastavujeme a po hrbolaté silnici vjíždíme do dalšího města Spitak. Jedeme v koloně aut. Za náměstím nás staví hlídka šesti policistů. Vyjednávání se ujímá ten nejtlustější. Probíhá kontrola strachovky. Evidentně je zklamaný, že máme vše v pořádku. Láďovi hlásí, že mu svítí pouze jedno světlo. Láďa zapíná dálkové a opět zklamání. Tak zase jde k nám, a že budeme sepisovat protokol za rychlou jízdu. Smějeme se a ukazujeme mu fotku z náměstí a tvrdíme, že takto ostrá se dá udělat pouze do 45 km/hod. Pohrdavě nám naznačuje, že jsme milostivě propuštěni.

 

Za městem začíná krásná, hladká silnice. Stoupá někam nad mraky a kroutí se jako had. Vyjíždíme z mlhy do 2100 m.n.m. Tady je nádherně. Modrá obloha a slunce ohřívá naše ztuhlá těla. Jedeme po náhorní planině okolo jezera Aparan. V dálce vidíme kopce, které se pomalu přibližují. Projíždíme malými vesničkami. Svátečně oblečené děti čekají na autobusových zastávkách. Jedou do školy. Ženy pracují na polích. V Ashtaraku začíná rozestavěná dálnice. Jedeme v dlouhé koloně aut. Stařičké náklaďáky kouří, osobáci jezdí jako šílenci.

 

V Yerevanu zastavujeme u velikého obchodního centra. Pán, hlídající u vchodu nás posílá dovnitř, do banky, kde si měníme peníze. Pak nám vysvětluje, jak se dostaneme na konzulát Náhorního Karabachu, kde si potřebujeme vyřídit vstupní vízum do této autonomní oblasti. Ještě bereme benzín. Cena je bezva, 25 Kč/L. Město je klasicky ucpané. Mám stažený z internetu přibližný popis cesty a adresu ambasády. Stále jezdíme dokola. Jsou tu samé jednosměrky a nějak to nemůžeme trefit. Taxikáři radí, až nakonec jsme na místě. Je to nenápadný dům, okolo kterého jsme několikrát projeli. Vyplňujeme žádosti a pak jdeme na pohovor k paní konzulce. Stále nemůže pochopit, proč chceme do Karabachu, když jsme ještě neviděli nic z Armenie. Po 20 minutách rozhovoru je vše v pořádku. Platíme 400 Kč poplatek za všechny a máme si v 15 hodin přijít pro víza.

 

Z naší okružní jízdy si pamatujeme jednu venkovní restauraci s wifinou. Objednáváme si maso na šavli a pozorujeme místní cvrkot. Ulice je plná moderně oblečených lidí. Všichni stále telefonují z nejnovějších modelů. Oproti venkovu zde jezdí nová auta. Je nádherně, slunečno 28 °C. Po obědě jdeme ještě na zmrzlinu. U ambasády se setkáváme mladým Gruzíncem. Cestuje stopem. Jede také tam co my a ještě dál.

 

Víza máme. Opět bloudíme městem východním směrem a hledáme výjezd na Garni. Tato silnice je totálně v rozkladu. Místy se propadá i o půl metru. Je to hrozně nepříjemné, musíme jet opatrně. Na konci této silnice je v horách ukrytý kostelní komplex Gekhard. Prohlížíme si přilehlé jeskyně. Uvnitř hlavní budovy je v tmavém koutě studánka. Podle pověsti je to živá voda. Kdo se jí napije, omládne. Nějak na to nemáme odvahu. Cestou nazpět Láďovi na jednom hrbolu praská plotna pod nosičem. Opravujeme to kurtami a svištíme dál. V dálce vidíme bájnou horu Ararat.

 

Odbočujeme na okruh pro kamiony. Nechce se nám do Yerevanu, takto to bude rychlejší. Silnice je zezačátku široká, ale postupně asfalt mizí. Nakonec končíme na obrovské skládce odpadu. Pan řidič od náklaďáku s odpadky nám říká, že můžeme jet klidně dál. Sice tam údajně silnici teprve staví, ale prý to někudy projedeme. Stopujeme nějaký osobák. Máme jet za ním, že nás vyvede na hlavní, kterou hledáme. A opravdu. Po 20 kilometrech přijíždíme do města Masis a napojujeme se na hlavní silnici E 117. Ta vede podle Tureckých hranic na východ.

 

Podle silnice jsou oplocená políčka. Je už dost hodin a musíme si najít nějaké bydlení. Marně hledáme nějakou odbočku, ale všechny vedou pouze k nějakým usedlostem. U města Artashat na nás bliká červený neon, oznamující hotel. Za 900 Kč dostáváme v prvním patře obrovský apartmán s dvěma pokoji, dvěma koupelnami a společnou jídelnou. Vše je v růžové barvě. Máme svůj vlastní vchod, ke kterému si máme zaparkovat motorky.

 

Bandit potřebuje vyměnit olej. Necháváme Moniku samotnou v hotýlku a chvíli hledáme nějakou dílnu. Na hlavní silnici u jedné zastavujeme. Mladý pan mechanik má na heveru rozebrané auto a hlásí, že nemá moc času. My si pouze půjčujeme plastové umyvadlo a snažíme se povolit výpustní šroub. Nejde to. Hrany jsou stržené dokulata a klíč prokluzuje. Půjčujeme si v dílně kladívko a malý sekáč. Mírným poklepem se mi daří šroub povolit. Ještě filtr a po chvíli je vše hotovo. Děkujeme za nářadí a jedeme do města na nákup. Dnes si kupujeme místní víno. Je dobré. Večeříme a plánujeme zítřejší trasu. Stále se smějeme tomu, že snad bydlíme v nějakém bordelu. V nočním stolku nacházíme kondomy. Najeto 256 Km.

 

17.9.

 Asi jsme měli pravdu. Na dvorku, kam vede naše okno, jsou takové malé pokojíčky. Celou noc se tu točí taxíky a stále někoho přivážejí a odvážejí. Paní z recepce tam nosí občerstvení. My si užíváme pohodlných postelí. Krásně odpočinuti se ráno kocháme výhledem na horu Ararat s lehkým oparem na jeho zasněženém vrcholku. Silnice vede na východ.  Nebe je modré a ranní sluníčko nás příjemně hřeje. Ve vesničce Areni omylem odbočujeme doprava. Silnička prudce stoupá do travnatých kopců. Užíváme si zatáček. Po 10 kilometrech stoupání už víme, že jsme špatně. Náš cíl, kostelík Noravank vidíme ve vedlejším údolí, ale my se tam po této silnici nedostaneme.

Vracíme se na hlavní silnici. Po 500 m vjíždíme na malou, úzkou silničku, vedoucí hlubokým kaňonem. Na jejím konci stojí již zmíněný kostelík. Je malý, ale nádherný. Okolní skály se třpytí ve slunečním světle. Uvnitř probíhá bohoslužba. My se jdeme podívat do místnosti, kde jsou hrobky místních hodnostářů. Na jedné je vytesán čert. Je zde údajně pohřben satan. Nikdo si nedovolí hrob otevřít, aby neutekl.

 

V Yeghegnadzoru si v bance měníme peníze. Pak jdeme na oběd do restaurace u silnice. Opět si dáváme maso na šavli. Je to mleté skopové opečené na grilu. Najedeni stoupáme do výšky 2300 m.n.m. V malé vesničce Gorhak stavíme u domu, před kterým je tankovací stojan. Z obchůdku vycházejí dva dědové a Láďovi nalévají plnou nádrž. Než si ostatní obléknou nemoky, vyprávím si s nimi o bývalých časech, když bylo ještě SSSR.

Obloha před námi je úplně černá, ale nějak ten déšť objíždíme. Na návštěvu kostela Tatev můžeme využít dvě možnosti. Jet tam po silnici, nebo lanovkou. Volíme lanovku. Monika zůstává v restauraci a díky wifi vyřizuje pracovní záležitosti. Já s Láďou jedeme nad údolím 20 minut lanovkou. Je to údajně nejdelší, vodorovná lanovka v Evropě, měřící 5 km. Když vidíme pod sebou nádhernou, kroucenou silnici, litujeme, že jsme nejeli na motorkách.

 

Komplex Tatev se nám nelíbí. Je to moc komerční. Spousta lidí a stánků s cetkami. Nazpět jedeme s partou ruských důchodců. Monika má vše vyřízeno, tak můžeme jet dál. V Goris bereme oba plnou nádrž a pokračujeme do kopců po rozbité silnici. Celníci na hranicích jsou bezva. Ptají se, kde budeme bydlet. Říkám jim, že ještě nevíme, tak nám doporučují nějaký hotel v Stepanakertu. Dostáváme vstupní razítko a můžeme se i v tomto prostoru vyfotit.

 

Klikatá silnička vede do kopce. Užíváme si zatáček. V první vesnici Zabukh nás na náměstí staví policie. Čekáme zase nějaké obstrukce, ale vše je jinak. Sympatický mladý policista se omlouvá, že nás zastavuje. Chce vědět, zda máme červený foťák, a chce ho vidět. Marně přehrabuji tankvak, ale asi jsme ho ztratili. Hlásí, že nám vypadl při odjezdu z celnice a že za 10 minut nám ztracený foťáček přivezou. Zatím si povídáme s nějakými mlaďochy. Nejvíc je zajímá Bandit, a jeho tachometr. Po chvíli přijíždí dodávka a předává nám ztracenou věc. Moc všem děkujeme a rozdáváme dárečky. Než tohle všechno vyřídíme, je tma. Po neskutečně klikaté silnici stoupáme do 2000 m.n.m. teplota klesá na 11°C a začíná pršet.

 

Ve městečku Shusha zastavujeme u velikého hotelu. Jsme jak zmoklé slepice. Za 1000 Kč dostáváme pěkný pokojík. Opět vše sušíme a oknem pozorujeme, jak prší a do toho začíná i hodně foukat. Máme za sebou 347 km. Jsme nadšeni, že jsme dokázali pokořit další cíl naší cesty, nejvýchodnější bod, kam jsme chtěli letos dojet. Od zítřka se začínáme vracet domů.

 

18.9.

Celou noc venku řádí vichřice. Jsme rádi, že jsme v suchu. K snídani dostáváme tvaroh, zakysanou smetanu, chleba a čaj. Paní, co nás obsluhuje, říká, že je to vše čerstvé z místního hospodářství. Než se pobalíme je 10 hodin. Vítr mezitím ustává. V hotelové hale se oblékáme do nemoků. Zdravíme se s japonským cyklistou, který se jde dovnitř trochu ohřát. Není mu moc do řeči, je úplně mokrý a klepe se zimou. Ani se nedivíme, je totiž pouhých 11°C, drobně prší a mlha je hustá, že by se dala krájet. Ve Stepanakertu marně hledáme odbočku k našemu cíli, Monastery Gandzasar. Ani během 20 kilometrů za tímto městem jsme nezahlédli žádnou ceduli, odkazující na tuto památku.

 

Zastavujeme mladého kluka v novém Mercedesu. Říká, že máme jet za ním, že nám odbočku ukáže. Vracíme se po hlavní asi 15 km U nenápadné odbočky nám náš průvodce nabízí, že nás klidně dovede až ke kostelu, což je dalších 40 km. Ještě nám hlásí, že v té oblasti Náhorního Karabachu, kam jedeme, nejsou žádné pumpy. Máme plné nádrže, tak děkujeme za informace a loučíme se. Po nové kroucené silničce chvíli stoupáme a chvíli klesáme. Konečně přestává pršet. Mlha stoupá a halí okolní vrcholky hor.

 

Klášter je obrovský, upravený a v přilehlých budovách se staví hotel. Je postaven na kopci, kde končí příjezdová silnice, zakončená velikým parkovištěm. Dáváme se do řeči s nějakými návštěvníky. Pod kopcem si prohlížíme veliké zábavní centrum. Jsou tu restaurace, hotely, rybníčky na chytání pstruhů. Pak vyrážíme na sever. Silnice se pomalu horší. Chvilkama mizí asfalt, který nahrazuje mazlavé bahýnko. Doufáme, že na hlavní silnici se to rapidně zlepší.

 

Ale námi očekávaná hlavní silnice, vedoucí na horský hraniční přechod nás dost překvapuje.  Vede okolo přehrady Sarsang. Je to klasická gruntovka, díky včerejšímu dešti trochu bahnitá. Podle řeky Tartar pomalu stoupáme. Míjíme osamělá stavení a malé vesničky ukryté v horách. Nad námi se tyčí vysoké zelené hory, které jsou v mlze. Místy je silnice ve výstavbě. Předjíždíme obrovská nákladní auta, vezoucí říční štěrk. Takto jedeme 2 hodiny. Na jediné křižovatce, kterou za tu dobu míjíme, zastavujeme u hloučku lidí. Okamžitě nám nabízejí vodku a zvou nás k sobě do lázní. Údajně je to jen kousek, ale nakonec zjišťujeme, že bychom si zajeli 80 kilometrů.

 

Odbočka na hranice je výjimečně značená. Zajíždíme do hlubokého kaňonu. Na jeho konci stojí napříč osobní auto. Jeho řidič se marně snaží auto popostrčit, ale nemůže překonat hluboké koleje. Pomáháme mu tlačit, a když mu motor chytá, máme hezký pocit z dobrého skutku. Celnice je ve výšce 1520 m.n.m. Je trochu utajená. Taková malá buňka trochu mimo silnici. Všímám si jí na poslední chvíli. Mladý voják se ptá, co chceme. Tak mu vnutím doklad o registraci a jsme nazpět v Armenii. Silnice prudce stoupá a její povrch se mění v hluboké, kluzké bahno.

 

Takto stoupáme a kloužeme asi 5 kilometrů. Motorky pod námi tancují, ale nesmíme povolit. Už bychom se nedokázali rozjet. Nahoře je planina, a rozbitá gruntovka. Stále se na nás tlačí dodávka. Raději jí pouštíme před sebe, ale v zatáčkách jí zase předjíždíme. 100 m před vrcholem je stoupání opravdu obrovské. Hrabeme se nahoru, ale nejde to. Zastavuji a Barborka svévolně couvá nazpět dolů. Pokládáme jí na bok. Láďa je ve stejné situaci. Okolo nás v tu chvíli klouže dolů Kamaz se zablokovanými koly a míjí Barborku o několik centimetrů. Navzájem si pomáháme. S vypětím všech sil se nám daří vytlačit motorky do  sedla ve výšce 2365 m.n.m.

 

Uf!!! Zvládli jsme to! Už jen pro to, že se vlastně už nemůžeme vrátit, protože naše vízum bez registrace neplatí. Klesáme dolů a bahno se po několika kilometrech mění v šotolinovou gruntovku. Jak sjíždíme na planinu k jezeru Sevan, mraky mizí a večerní sluníčko na nás suší zabahněné nemoky. Láďovi svítí rezerva, ale míjíme pouze čerpací stanice na plyn. Toto palivo je tu velice oblíbené, autobusy vozí tlakové lahve na střeše a i většina osobáků jezdí na plyn.  Po 30 kilometrech Bandit zastavuje. Ještě že si Láďa veze kanystr. Jedeme okolo obrovského jezera Sevan. Mezi silnicí a vodou rostou nízké borovice, pod kterými by se dalo stanovat. Občas míjíme odbočku na pláž. Zastavujeme u myčky. Než nám začnou mýt motorky, ostříkají i nás.

 

Na západě je černá obloha a občas se blýskne. Z hlavní silnice odbočujeme do města Martuni. Na jednom vysokém paneláku je nápis hotel. Cena 1000 Kč je přijatelná, ale přístup personálu a pokoj se nám moc nelíbí. Stojíme na parkovišti a přicházejí k nám nějací kluci v kožených bundách. Nabízejí nám údajně super bydlení i s nějakými službami. Moc se nám to nezdá, tak se nakonec se rozhodujeme zůstat v našem paneláku. Motorky parkujeme do sklepa, kde je sklad stavebnin.

 

Za tmy si jdeme koupit něco k večeři do nedalekého obchodu. Při zpáteční cestě nás opět odchytávají nějací týpkové v autě s tmavými skly a nabízejí nám holky. V hotelu si raději domlouváme odemčení skladu, kde máme motorky, na 7,30 hodin. Před spaním vzpomínáme na dnešní super zážitky. Na tachometrech nám přibylo 270 km.

19.9.

V 7,30 je sklad zamčený. Monika vynadá panu domácímu, ten volá majiteli obchodu a v 8,30 nám konečně odemykají. Shodujeme se, že to bylo nejhorší ubytování během naší cesty. Je ale krásné ráno, slunečno a 25°C. Na hlavní silnici stavíme u pumpy, ale nemají benzín. Posílají nás 30 km na západ do města Gavar. Tam je další pumpa. Za zatáčkou je u malého domečku stojan s benzínem. Dva bezva dědové nám nalévají plné nádrže.

 

Silnice vede podle jezera. Je opravdu obrovské. Hory na druhém břehu nejsou skoro vidět. Zastavujeme na pláži a vaříme si snídani. Jsme ve výšce 1980 m.n.m. Je sice nádherně, ale voda v jezeře je studená. Z poblíž stojící Lady Nivy přichází podnapilý řidič. Nabízí nám vodku, ryby a vařené raky. Mohly bychom u něj i přespat. Jenže my máme jiné plány, tak se loučíme a on odjíždí.

 

Silnice kopíruje vodu. Míjíme rozestavěné hotely a zábavní, vodní centra. Omylem vjíždíme do města Sevan. Hlavní třída je totální masakr. Silnice je úplně rozbitá a na celé tříkilometrové hlavní třídě chybějí víka od kanálů. Nakonec končíme u oploceného areálu nějaké továrny a nikam to nevede. Po poli se vracíme na hlavní, ze které po chvíli odbočujeme k malému kostelíku Sevan. Je postaven na návrší, odkud je nádherný rozhled na všechny strany. Město, jezero a okolní hory máme jako na dlani.

 

Parkoviště se plní autobusy, přivážející turisty. My ještě okukujeme stánky se suvenýry. Mají jen samé cetky. Hlavní silnice je krásná, široká. Náhle vjíždíme do tunelu, který prudce klesá. Po výjezdu klesání pokračuje. Užíváme si kvalitního povrchu a spousty zatáček. Předjíždíme kamiony, kteří musí jet pomalu, kvůli prudkým zatáčkám. Projíždíme pásem mlhy a hned je zima. Ve městě Dijijan klesání končí a my pokračujeme stále na západ. Silnička se kroutí. Chvíli jedeme za autobusem, kterému nesvítí brzdová světla. Stromy jsou zbarvené trochu do žluta. Je vidět, že se podzim hlásí. Vesničky jsou pěkné. Na každém volném místě jsou políčka se zeleninou, kterou u silnice prodávají babičky v pestrobarevných šátkách.    

 

Ve městě Vanadzor zajíždíme do centra. Procházíme obchody a nakonec si kupujeme nějaké místní sušenky. Po drkotavé hlavní silnici pokračujeme ke městu Spital, kde nás minule kontrolovali policisté. My ale toto město míjíme a míříme stále na západ. Silnice klesá do údolí. Marně hledáme odbočku do hor, která by nás měla dovést na hraniční přechod s Gruzií. Jednu nacházíme, ale prudké stoupání kamenité cesty a tmavý mrak nad horami rozhodují, že budeme pokračovat po hlavní do města Gumry.

 

Je příjemných 25°C a nebe je jak vymetené. Tmavé mraky jsme nechali za námi v horách. Po krásné, široké silnici klesáme na obrovskou vyprahlou planinu. Ve městě Gumry se protínají hlavní silnice, které vedou do Yerevanu, Turecka a Gruzie. My chvíli hledáme nějaké občerstvení, ale mají tu pouze Mekáče. Tak si v trafice kupujeme zmrzlinu a povídáme si s klucima, co jdou ze školy.

 

Po neskutečné silnici stoupáme do 2070 m.n.m. V jednom místě čekáme asi 10 minut, až přejde stádo oveček. V poslední vesničce Bavra zastavujeme u jídelny a objednáváme si šašlik zapečený v chlebové placce. Po kontrole dokladů opouštíme tuto zajímavou zemi. Mezi celnicemi je asi tří kilometrové pásmo, kde není žádná silnice. Staví se tu obrovské nákupní centrum. My musíme tuto mega stavbu objet po poli. Grizínci jsou opět samý úsměv. Jedna fotečka a razítko do pasu je otázka dvou minut. Před námi je úplně černo. Letíme po planině a bouřku podjíždíme.

 

Jsme stále ve výšce 2000 m.n.m. V prvním větším městečku Akhalkalaki hledáme ubytování. Podle cedulí zajíždíme mezi malé domečky, kde by měl být hotel Ararat. Jenže on je teprve ve výstavbě. Přesto nám paní majitelka nabízí pronájem bytu, kde přespávají stavební dělníci. Jenže pronáší větu: Vy jste zahraniční turisti a to budete platit dvojnásobek! Takže nic. Po chvíli zastavujeme u penzionu Sauna. Uvnitř je strašně nahuleno a pokoje, to je hrůza. Sice nám slibují, že to vše uklidí, ale do toho humusu opravdu nejdeme. Před náměstím parkujeme pod cedulí Hotel Cofe Bar. Paní je příjemná. Když zjišťuje, že jsme Češi, posílá za námi babičku, která mluví trochu česky. Vypráví nám, že bydlela s manželem pět let ve Zvolenu, protože byl voják. Po revoluci byli posláni nazpět. Za 600 Kč dostáváme dva krásné čisté pokoje.  

 

 

Bohužel nemají wifi, ale posílají nás do internetového klubu, který je nedaleko. U počítačů je plno. Pan majitel nám na svém tabletu ukazuje předpověď počasí. V Turecku a na západě Gruzie už dva dny prší a ještě další dva bude. Na večeři jdeme k paní domácí do baru. Dáváme si točené pivko a ryby na grilu. Vedle u stolu večeří dva pánové. Jídlo zapíjejí vodkou a syrovátkou. Zvou nás na panáka, ale my se trochu obáváme, že bychom zítra neodjeli. Monika si s nimi dává symbolicky tu syrovátku, ale bez vodky. Před spaním plánujeme trasu přes hory na sever, abychom se trochu vyhnuli tomu dešti. Spokojeni po výborné večeři a 309 km usínáme.

 

20.9.

Báječně vyspaní v 8 hodin vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Je jasno, 15°C. Podle říčky Paravani klesáme 20 kilometrů do vesnice Khertvisi. Tady je nenápadná odbočka k našemu dnešnímu cíli, Cave Town. Silnička se kroutí kaňonem. Pod námi v hluboké skalní průrvě teče divoká říčka Mikvari. Nad námi jsou strmé stěny a nad nimi prosvítá modrá obloha. Po skalní cestě se snažíme vyjet co nejvýše. Je ale tak příkrá, Monika musí jít pěšky. My dva vyjíždíme vymletými koryty na malý plácek, kde se dá zaparkovat.

 

Po snídani stoupáme pěšky do prudkého kopce. Prohlížíme si příkrou skalní stěnu, ve které jsou vytesány schody, průlezy a spousta místností s malými okénky. Nad tím vším je do skály vestavěn malý kostelík. Před vstupem do chodeb nás vítá mladý mnich v černém hábitu. Lezeme průlezy po žebřících a prolézáme dlouhými uzoučkými chodbičkami. U kostela se nám otevírá nádherný pohled do údolí. Uvnitř zapalujeme svíčku a nasáváme tu mystickou atmosféru.

 

Do kasičky vhazujeme 150 Kč na údržbu tohoto nádherného místa. Naše věci jsou na svém místě. Za celou cestu se nám nic neztratilo, i když si necháváme naše věci přehozené přes motorky. Po opatrném sjezdu pokračujeme na konec silnice do vesnice Verzia. Tady je veliké skalní město, ale je tu plno lidí. My ještě pokračujeme po úzké gruntovce k malému kostelíku. Je ale zavřený. Při návratu na hlavní silnici potkáme dodávky přivážející turisty.

 

Klesáme po klikaté silnici do města Akhaltsikhe, které leží ve výšce 520 m.n.m. Nad městem se tyčí obrovský středověký hrad. Nedá nám to, a jdeme na prohlídku. U pokladny se dovídáme, že pokud nechceme do hlavní věže, tak nemusíme platit. Prolézáme hradby. Je to obrovská novostavba, postavená na starých základech. Na nádvoří odpočíváme u jezírek a vodotrysků. Je krásné teplo a ani se nám nechce věřit, že 100 kilometrů na západ prší.

 

Silnice na Batumi je překvapivě úzká a dost rozbitá. Jedeme za nákladním autem, naloženým balíky slámy vysoko nad ložnou plochu. Celý tento kolos se kymácí ze strany na stranu a hořejší balíky jsou nebezpečně vychýlené do strany. Dlouho se osmělujeme toto auto předjet. Po úzké, ale pěkné silničce směřujeme na sever. Čím jedeme dál do kopců, tím je silnice užší. Za vesničkou Abastumani přijíždíme k závoře. Zde začíná Borjom-Kharagauli National park, kterým chceme projet. Z boudy přichází pán a nevěřícně se na nás dívá. Ptám se na další cestu. Říká, že tudy nikdy žádné motorky nejeli. Že nás čeká obrovské stoupání a ještě větší klesání. Pak se ještě dívá na oblohu a radí nám, ať se nikde nezdržujeme, že bude pršet.

 

Za námi stojí obrovský Kamaz s pěti pasažéry na korbě. Ukazují dopředu a volají naše oblíbené slovo – DAVAJ!  Cesta prudce stoupá. Povrch se mění na skalní schody a příčná koryta. Ty jsou tak hluboká, že je nedokážeme přejet ve dvou. Monika sesedá a jde pěšky. Já s Láďou stoupáme dál, objíždíme obrovské díry a přejíždíme skalní výstupky a plotny. Občas počkáme na Moniku, kousek jí svezu a pak zase musí po svých.

 

Monika prchá před Kamazem, jehož zvuk vytočeného motoru slyší o dvě zatáčky pod sebou. Při jednom čekání na naši turistku přijíždí z protisměru obrovský náklaďák naložený nábytkem. Je celý od bahna a na předních kolech má řetězy. Ptám se řidiče, jak to vypadá dál. Jen se směje a říká, že nás čeká megakros. Přibíhá Monika. Vezu jí na velkou louku, kde začíná bahnitá cesta. Stoupání je tak prudké, že musím jet zase sám. Sledujeme náklaďák, který jede dolů po louce a má zablokovaná kola. Klouže jako na ledě. My louku objíždíme oklikou a po půl hodině hrabání jsme nad ní. Výhledy na zalesněné kopce, odkud jsme přijeli, jsou nádherné.

 

Bahno a hluboké louže nejdou objet ani po kraji cesty. Konečně přijíždíme k nějaké usedlosti. Jenže odtud je to ještě horší. Jdeme se pěšky podívat, kam to vede, ale bahno stále nekončí.

 

Tak pokračujeme. Monika má za sebou asi 10 km pěšárny kompletně v motooblečení i s helmou. Občas jí svezu, ale pak zase musí po svých. Ve výšce 2182 m.n.m. má být odbočka doprava na nějakou zkratku. Jenže my vjíždíme do mlhy a nevidíme na krok. Odbočku asi míjíme. Stále stoupáme, kloužeme a i chvílemi tlačíme. Konečně jsme na vrcholu 2380 m.n.m. Jak mávnutím proutku bahno mizí, ale mlha je hustá, že by se dala krájet.

 

Podle mapy a kompasu odhadujeme, že nám zbývá přibližně 40 kilometrů do první vesnice. Pomalu, opatrně klesáme. Občas je cesta suchá a pak přichází úsek bahna. V jedné prudké zatáčce leží stádo kraviček. Kličkujeme mezi nimi a oni se ani nehnou. Říkáme si, kde se tu vzali, ale po dvou kilometrech míjíme polorozbouraný statek. Vyjíždíme z mlhy, ale začíná trochu mžít. Klesání je nekonečné, přejíždíme několik potůčků. Doufáme, že nás někde nezastaví spuštěná závora. Náhle proti nám jede padesátka skútr. Řidič poskakuje po kamenech, ale neubere a jede stále na plno. Hurá, to znamená, že cesta vede do civilizace.

 

Náhle vjíždíme na krásnou asfaltovou silnici, která vede do lázeňského městečka Kur Sairme. Míjíme velké hotely, a vřídla s léčivou vodou. V cukrárně si kupujeme čaj a větrník, jako odměnu za dnešní výkon. Máme ještě hodinu do tmy. Začíná pršet. Bereme si nemoky a vyrážíme na sever. Prší čím dál více. Ve městě Kutaisi zastavujeme u moderního domu s nápisem hotel. Pokoj je krásný, ale paní chce tři tisíce. Tvrdí, že jiný hotel tady není. Jsme celí mokří, ale nevěříme, že by v takovém velkém městě byl jen jeden hotel. Na výpadovce směrem na Batumi nás cedule vede přímo do hotelu. Slečna v recepci je bezva a za 1200 Kč dostáváme krásný třílůžák.

 

Vše mokré rozvěšujeme po pokojíku a jdeme do restaurace na večeři. Dáváme si zapečené kuře v bramborách a pivko. Oknem sledujeme, jak venku prší. Máme za sebou 234 km a z toho 80 km těžkého offroadu. Najedeni, utaháni, ale spokojeni usínáme.

21.9.

Celou noc je obrovský slejvák. Jdeme na snídani. Dáváme si opečenou slaninu, párky, zeleninu a sladké koláčky. Křenová hořčice je strašně pálivá, až mi vytrysknou slzy. Oblékáme se do navlhlého oblečení. Venku stále prší, předpověď se nemýlila. Na silnici je souvislá pěticentimetrová vrstva vody. Včerejší bahno na motorkách je opršené. U pumpy přichází sympatická babička a zkoumá naše motorky. Nabízím jí, že jí svezu. Dlouho se nemůže rozhodnout, ale nakonec nechce.

 

Obloha okolo nás je zatažená. Déšť je silný, není vidět na cestu. Příkopy a strouhy jsou plné vody, na které plavou kačeny. V Poti na pobřeží konečně déšť trochu polevuje. Už jenom mží. Černé moře je opravdu černé a pláže bičují obrovské vlny. Město Kobuleti objíždíme po dálnici. Opět vjíždíme do obrovského slejváku, který nás doprovází až na začátek Batumi.  Stavíme u stánku a nakupujeme ořechy ve vinném želé.

 

Tentokrát chceme projet Batumi centrem. Jenže moře se trochu vylilo a na ulicích je 50 centimetrů vody. Auta se otáčejí a některá stojí utopená uprostřed široké třídy. Vracíme se nazpět a chvíli hledáme obchvat pro kamiony. Je trochu ucpaný, protože tudy jedou všichni. Okolní zahrady a domy jsou pod vodou a nás zachraňuje to, že silnice je trochu výš. V jednom místě se ale voda valí přes silnici. Je to úsek asi 200 metrů dlouhý. Jedeme za autobusem, který uprostřed náhle zastavuje. Musíme zastavit také a voda mi sahá nad koleno. Nakonec zdárně tuto překážku zdoláváme.

 

Stavíme u bufetu a za poslední peníze si objednáváme šašlik a čaj. Průjezd městem nám trval hodinu a půl. Jsme totálně promočení. Po výborném obědě se ohříváme horkým čajem. Venku stále leje jak z konve. No, nedá se nic dělat. Navlékáme si mokré bundy, nemoky a vyždímané rukavice, a vyrážíme podle pobřeží k hranicím. Na poslední pumpě bereme plné nádrže. Je to přeci jen rozdíl zaplatit 28 Kč tady anebo 58 Kč u tureckých sousedů. Na celnici nikdo není. Loučíme se s Gruzií, nádhernou a i trochu drsnou zemí. Turci s kamennými tvářeni ani moc nezdržují. Za dvacet minut jsme vyřízení. Svištíme si to po mokré silnici do Hopy. Tady odbočujeme z hlavní na silnici, vedoucí do hor.

 

Máváme uplakanému pobřeží. Sice stále drobně mží, ale my věříme, že až přejedeme pobřežní hory, bude lépe. Na okolních kopcích rostou zelené, listnaté stromy. Zatáčky jsou prudké a my se chvíli táhneme za několika kamiony. Nahoře zastavujeme u velikého rezervoáru na pitnou vodu. Mezi mraky probleskuje slunce. Pod mokré oblečení si oblékáme suché věci. Silnice nás vede do městečka Artvin. Tady začíná úplně nová, neskutečná silnice. Projíždíme asi padesáti tunely. Každý je jinak dlouhý, některé mají i pět kilometrů. Obdivujeme nádhernou vodní plochu a okolní hory vystřižené jak z amerického filmu.

 

Odhadujeme, kolik milionů tun kamení museli odvozit, aby vznikla tato monstrózní a neskutečná stavba. Při výjezdu z jednoho tunelu přijíždíme na téčkovou křižovatku. Obě silnice pokračují do dalších tunelů. Původně jsme chtěli jet na jih do města Erzurum. Měníme ale plány a směřujeme na západ do městečka Yusufeli. U pumpy si dáváme zmrzlinu. Celé město má silnice ze zámkové dlažby. Projíždíme malými vesničkami. Silnice se zužuje, až má šířku na jedno auto. Kopírujeme říčku Coruh Nehri. Okolní kopce jsou bez vegetace, jenom vysoké skály a kamení. Hledáme místo na stanování, ale na každém rovném plácku je políčko s kukuřicí.

 

Silnička je nekonečná. Musíme jet hodně opatrně, protože za každou zatáčkou na nás může čekat nepříjemný střet s protijedoucím autem, nebo s volně potulujícím se dobytkem. Pomalu se smráká, a my stále jedeme touto divočinou. Náhle přijíždíme pod vysokou hráz přehrady. Odtud začíná úplně nová, široká silnice. Pod námi je sráz k vodě a nad námi až do nebe. Stanovat není kde. Už za tmy zdoláváme těch třicet kilometrů do městečka Išpir. Velká cedule nás navádí do kempu. Za 1300 Kč si pronajímáme chatičku. Vaříme si večeři a rozvěšujeme mokré věci, kde se dá. Dnes jsme i přes nepřízeň počasí zdolali 442 km.

 

22.9.

Vítá nás krásné slunečné ráno. Snídaně je o několika chodech. Věci nám přes noc trochu proschly. Po rozestavěné silnici míříme na západ. Uválcovaná hlína se střídá se šotolinou. Držíme si rozestupy, protože se hodně práší. Kocháme se nádhernými zvrásněnými kopci. Město Bayburt je úplně celé nové. Domy, obchody, školy. Ještě tu nikdo nebydlí, pouze stavbaři.

 

Silnice č. 52 je uzoučká a kvalitní. Kopíruje kopečky. Chvílemi stoupáme a pak zase prudce klesáme. Staví nás vojenská hlídka. Ptají se, odkud jedeme a ani nechtějí vidět doklady. Ve městečku Siran stavíme u pumpy. Nelíbí se nám stav řetězu na Banditovi. Chvíli si povídáme s majitelem prodejny s Čínskými čtyřkolkami a skútry. Dostáváme od něj nějaké mazadlo na Láďův řetěz. Projíždíme pravým tureckým venkovem. Vesničky jsou malé, s uzoučkými uličkami. Mezi polorozbořenými domečky občas stojí honosná vila. Je vidět, že i tady v té divočině se některým lidem daří.

 

Město Alcura je poměrně větší. Na náměstí si v pekárně kupujeme chleba. Za tímto městem zastavujeme na kopci a vaříme si oběd. Při jídle se kocháme pohledem do údolí, kde se staví nová přehrada. Díky dnešnímu nádhernému počasí máme vše usušené. Napojujeme se na silnici E 80. Je to široká dvouproudová silnice dálničního tipu. Vede od východu na západ přes celé Turecko. Už jsem po ní jel do Iránu. Provoz je takřka nulový, občas předjedeme kamion, supící do dlouhého, táhlého kopce. Okolní hory jsou řídce porostlé nízkým křovím.

 

U veliké Schellky nás staví policie a ozbrojení vojáci. Dlouho lustrují naše doklady a pak kontrolují za pomocí psa naše zavazadla. Hledají drogy. Staví každé auto, asi je to nějaká bezpečnostní akce. Ve městě Erbaa bereme benzín. Při zmrzlině plánujeme, kam dnes asi dojedeme. Opět dopínáme na Banditovi řetěz. Silnice klesá hlubokým kaňonem do města Amasya. To je úplně ucpané. Kličkujeme mezi auty. Míjíme chemické továrny. Z jejich komínů vychází různobarevný kouř, zamořující celé město. Takto je to až do dalšího města Suluova.

 

Pomalu se smráká. Za městem Merzifon zajíždíme po polní cestě dál od hlavní. Na sklizeném políčku stavíme stany a je tma. Když jsme před 14 dny tudy jeli, bylo to zde vše podmáčené. Nyní je krásně sucho a teplo. Dnes jsme ujeli 620 km. Pozorujeme hvězdnou oblohu a posloucháme vzdálený hukot aut z hlavní silnice.

23.9.

V šest ráno nás budí okolo projíždějící traktor. Na vedlejším poli pan řidič nakládá pytle s cibulí. Než se sbalíme, má plný vlek a odjíždí na trh. My se vracíme na hlavní a za ranního sluníčka v zádech pokračujeme po E 80. Po hodince jízdy bereme plné nádrže a snídáme. Pak už jen nekonečné kilometry na začátek dálnice. Tady, v nenápadné budce vyplňujme formulář v turečtině a za 450 Kč dostáváme nabitou dálniční kartu. Hurá, konečně při průjezdu mýtnicemi nehoukáme.

 

Na obloze se honí mraky. Čím jedeme víc na západ, tím je obloha černější. V Gebze je nad mořem úplně černo. Zastavujeme na parkovišti u jídelny ve chvíli, kdy začíná pršet a zvedá se veliký vítr. Dáváme si dušené skopové s rýží. Ucpaný Istanbul projíždíme po severním obchvatu. Chvílemi se kolony aut zastavují, ale po hodině a půl, jsme zdárně na druhém konci města. Sice už neprší, ale teplota klesá na 16°C.

 

Svištíme až za poslední město Edirne. Dálnice je oplocená a okolní plochá krajina nenabízí žádnou možnost ke stanování. Těsně před hranicemi zastavujeme za tmy na parkovišti s obchodem a hotelem. Za 60 E dostáváme krásný pokoj s wifinou a snídaní.  Po 856 kilometrech padáme do postelí.

24.9

Báječně odpočinuti v 7,30 startujeme. Přejezd hranic probíhá jako vždycky. Sluníčko sice svítí, ale fouká studený vítr a je 11°C. V Sofii se trochu přioblékáme. Město je ucpané, ale díky Pepině jsme za hodinu na druhé straně.

 

Těsně před hranicemi nás staví policie. Na padesátce nám naměřili devadesát čtyři. Zlý, vysoký policista říká, že to bude drahé. Hodný tlustý si bere doklady, ale když mu slibuji, že už to nikdy neudělám, nás přes protest toho zlého pouští bez trestu. Za chvíli vjíždíme do Srbska. Až k soutěsce Niš jedeme staveništěm. Nedá se moc předjíždět, policie měří rychlost. Už je tepleji, 18°C. Před soutěskou zastavujeme na parkovišti pro kamiony. Vaříme si oběd. Zastavují u nás tři motorky. Kluci z Čech jedou do Gruzie. Chvíli si vyprávíme zážitky a pak odjíždějí. My ještě krmíme partu štěňat.

 

Pod soutěskou začíná nudná dálnice. V Bělehradě hledáme kemp, ale nikde tu není. Tak pokračujeme na Novi Sad. Dálnice je oplocená a v dohledu není žádný les. Už za tmy nám Pepina nachází ve městečku Topoli hotel Gurman. Pan číšník je bezva, za 36 E dostáváme super pokoj. V hotelové restauraci si objednáváme čevabčiči, klobásy a rybu. Po zavírací době tlačíme naše stroje dovnitř za hlavní dveře. Tento hotel, se nám ze všech hotelů, kde jsme bydleli, líbí nejvíce. Máme za sebou 870 km.

25.9.

V 8 hodin si odemykáme hlavní dveře. Personál ještě spí a my je nechceme rušit. Obloha je jasná, ale teploměr ukazuje 10°C. Láďův řetěz je za hranicí životnosti. Je prověšený a už nejde napnout. Články mají obrovskou vůli. No pojedeme a uvidíme. Hranice projíždíme zónou pro EU a pak jen nekonečná maďarská rovina.

 

Obchvat Budapešti je trochu ucpaný. Nám se daří kolonou prokličkovat. Po chvíli odbočujeme na Komárno. Po železném hraničním mostě vstupujeme na Slovensko. Zastavujeme na malém paloučku a vaříme si oběd. Je sice sluníčko, ale stále fouká ledový vítr. Pepina nás vede přímo k termálním lázním ve Velkém Mederu. Proti vchodu je pěkný hotel. Za 75E dostáváme krásný třílůžkový pokoj se snídaní a slevu do bazénu. Lázně jsou plné důchodců. Prohříváme si těla v teplé vodě a jezdíme na tobogánech. Po třech hodinách koupání jdeme do hotelu na večeři. Pochutnáváme si na rybě a grilovaném mase. Prohlížíme si fotky a při té příležitosti zjišťuji, že se nám kousnul foťák a všechny data zmizely. Naštěstí máme uloženo vše v noťasu. Najeto 354 km.

 

26.9.

Po vydatné snídani startujeme. Je zataženo a drobně prší. Déšť nás doprovází až na konec Bratislavy. Pak už klasika. Drkotáme po D1 do Velkého Meziříčí. Naposledy mažeme vytahaný řetěz a loučíme se. Láďa se po chvíli odpojuje. My to bereme přes Kácov. Pak po okreskách až domů, kde jsme po  420 kilometrech ve 14,30 hod.

Závěr:

Celkově jsme najeli 10141 km. Motorky šlapaly bez problému. Smekáme před Láďou a jeho Banditem. Benzín je sice levnější, ale to co vydávají za lepší palivo nazvané Premium, má 93 oktanů. Obyvatelé jsou skvělí. Starší ročníky jsou velice komunikativní a přátelští. Motorky jsme často nechávali bez dozoru i s naším vybavením. Nic se nám nikdy neztratilo. Bohužel nás trochu potrápilo počasí, ale i to patří k cestování na motorkách. I přes to, nás dobrá nálada neopouštěla a naší dovolenou jsme si náramně užili.  Celkové náklady na dvě osoby 37000 Kč.

Velký dík patří všem účastníkům naší cesty i ostatním přátelům, kteří nás na dálku podporovali.  No, a co příště? Že by konečně vyšlo to Rusko! To ukáže čas.

Zapsal Zdeněk

     

                

           

 

 

 

              

  

        

 

 

 

 

 

 

 

You have no rights to post comments