Můj dlouholetý kamarád Jarda si konečně koupil pořádnou cestovní motorku. Tímto úkonem vlastně začalo plánování a poté i uskutečnění jeho snu – jet na motodovolenou někam na východ. Během jara si domlouváme nějaké podrobnosti a pomalu vytváříme plán naší cesty. Středem projedeme Ukrajinský stát k řece Dněpr, pak navštívíme pláže na Krymu. Nazpět spodem tímto někým zavrhovaným a někým chváleným územím. V Červnu si zajišťujeme lístky na autovlak do Košic a pak už se těšíme na nové zážitky.

Jarda – BMW R1200 GS Adv

Zdeněk – BMW R1200 GS Adv

Sobota 24.8.

V 19,45 se scházíme s Jardou u mě před domem. Na hlavním nádraží jsme za 20 minut. Vyřizujeme přepravní dokumenty a pak hurá na vagón. Je nás tady celkem 9 motorek. Někteří jedou do Rumunska a ti, co mají lehčí endura obuté na špuntech, míří na Ukrajinu. Lůžkový vagon je plně obsazen. Dostáváme do našeho kupé třetího pasažéra. Zdeno je bezva chlápek. Vrací se za rodinou do Michalovců. Chvíli se bavíme o všem možném a popíjíme pivko. V 22,35 vlak startuje a my jdeme na kutě. Najeto 16 km.

 

 

Neděle 25.8.

Noc v přeplněném kupé byla super. Za svítání nás vítá pan stevard s vonící kávou přinesenou až do postele. V 7,30 jsme v Košicích. Chvíli s námi šíbují k rampě. Autaři nedočkavě odjíždějí. My motorkáři v klidu balíme a chvilku řešíme a radíme kolegovi s KTMkou, která nejde natočit. Když přichází na řadu nářadí, raději se s Jardou loučíme a přesunujeme se do hlavní nádražní budovy. V úschovně si necháváme tašku plnou vázacích popruhů a v směnárně měním 400E za Hřivny. No, a nyní už konečně vyrážíme na východ.

Celou trasu mám předem připravenou v Pepině, a jsem zvědav, zda vše půjde dodržet, tak, jak je naplánováno. Po hlavní jedeme na Michalovce, které po obchvatu objíždíme. Asi 10 kilometrů před Vyšným Nemeckým odbočujeme doleva. Projíždíme malé vesničky a pěkná silnička plná zatáček nás vede na hraniční přechod Ubla.

Před námi je pět aut, tak se řadíme do fronty a v klidu čekáme. Slovenský celník je bezva, ptá se, kolik máme v nádrži benzínu a co vezeme. Klasicky omačkávají moje náhradní pneumatiky a posílají nás na Ukrajinskou stranu. Vše je jinak, než před 3 lety, když jsem tu byl naposledy. Nic nevyplňujeme, pan celník je samý úsměv a sám si od nás odebírá doklady a zase nám je po 10 minutách přináší potvrzené. Paní celnice dlouho dusí nějakého Poláka před námi, pak si nás bere do kanceláře. V počítači zjišťuje, že už jsem tu byl, ale na jiné motorce. Najednou také samý úsměv a můžeme odjet. Ještě odevzdáváme panu vojákovi potvrzení od celníků a jsme na Ukrajině. Celá anabáze trvala 45minut. Vůbec nechápu, kde se tedy platí nějaké úplatky za vstup. Tady teda ne!

 

Chvíli jedeme po trochu rozbité silnici. V okolí jsou stánky s různým zbožím, ale místo Vietnamců jsou tu místní lidé. Po N 13 projíždíme několik vesniček. Dodržujeme předepsanou rychlost a jsme v očekávání, odkud vyskočí místní policie a bude chtít prachy. Nic se ale neděje a okolo nás lítají žigulíky a oktávky jako o závod.

V Perechyn odbočujeme doleva na uzoučkou žlutku. Povrch silnice se trochu zhoršuje, ale při dobré vůli a očích na stopkách se dá jet i 80 kilometrovou rychlostí. U jednoho z památníků odpočíváme.

 

Míjíme nádherné zalesněné kopečky, všude se pasou krávy a ovce. V malých vesničkách lidé posedávají na plotových zídkách a děti nám mávají. Před vesničkou Pavlovo zajíždíme po louce k potůčku. Slunce pálí a my se ukrýváme do stínu stromů. Je to bezva, ale tu pohodu ruší všude přítomné odpadky a lidské výkaly. Na záchod se opravdu chodí asi všude. Potok páchne žumpou, takže je jasné, že do vesnice není daleko.

 

V obci Nyzhni Vorota na křižovatce tvaru T odbočujeme do leva. Za zatáčkou je stanoviště DAI a už nás stavějí policisté. Jsme pozváni do budky, kde sedí tři policisté, tři civilové a venku jsou dva vojáci se samopaly. Jednání se ujímá obtloustlý policista, a když se dovídá, že jsme Pražáci, přechází do plynné češtiny. Údajně jsme jeli rychle, ale když mu říkám, že po hlavní jsme vlastně nepřijeli, tak mění taktiku a na té křižovatce je prý zákaz odbočení vlevo. Nasazuje oficiálno 500 Hri a neoficiálno kolik dáme. Jarda vyjednává a já se jen směji té absurditě, jak si osm mafiánů klidně veřejně říká o úplatek. Po 20 minutách jednání Jarda vytahuje peněženku a jeden z policajtů mu z ní vytrhává 120 Hri. Jardu to vyloženě pobavilo a jako tuzera jim hází na stůl ještě pět. Ale to už nás vyhazují z boudy, protože mezitím zastavili dva mladé Slováky na Jawkách. My nasedáme a odbočujeme na žlutku vedoucí do obce Volovec.

 

Silnička je dost v hrozném stavu. Chvíli řešíme nějakou ceduli se zákazem vjezdu, ze které se nakonec dozvídáme, že sedlo, přes které pojedeme je v zimě pro náklaďáky a autobusy uzavřeno. Okolo 15 hodiny zastavujeme u známého penzionu U Leva. Pan majitel okamžitě vybíhá, a jestli jsme to my, co jsme volali na ubytování. Zve nás dovnitř, ale my chceme jet dál a hlavně bydlet nadivoko někde v přírodě.

Stoupáme po rozbité silnici do sedla. Zatáčky jsou pěkné, ale ty díry. Obloha se trochu zatahuje a občas nás skropí malý deštík. Na Téčku odbočujeme doleva na silnici R21. Dávám si veliký pozor, jaké jsou tu značky a čáry. Příslušníci tu ale nejsou. My stoupáme na hranici dalšího rajónu, která je ve výšce 930 m.n.m.

 

 

Sjezd k řece Svicha je super, míjíme supící, kouřící kamiony. Podle této řeky jedeme po pláni. Občas musíme kvůli dírám i skoro zastavit. Auta kličkují a chvíli vždy trvá, než zjistí, že jsme za nimi. Zpětná zrcátka tu asi moc nefrčí. Pak ale uhýbají a mávají na pozdrav.

Na začátku vesnice Vyhoda je pěkná pumpa s obchodem. U stojanu chvíli řešíme, co natankujeme. Samolepka Visa věstí platbu kartou. Raději se jdu zeptat a opravdu karty berou. K jinému stojanu přijíždí poměrně nový Peugeot a bere červený A95. Tak do toho jdeme také. Platíme opravdu kartou a cena 25Kč/l je super.

Podle mapy zjišťuji, že pojedeme docela dlouho po nějaké hlavní silnici. Raději se kousek vracíme a po pískovo-travnaté cestě jedeme asi kilometr k řece. Před neprostupným křovím si stavíme stany a večeříme z vlastních zásob. Pak se jdeme podívat k řece, ale i ta trochu páchne. Mytí se tedy odkládá na jindy.

Čas je posunutý o hodinu dozadu a ve 21 hodin je totální tma. Chválím Jardu, že napoprvé to bylo bezva a těch dnešních 310 km zvládnul na jedničku.

 

 

 

Pondělí 26.8.

Od 5 hodin mi bubnují dešťové kapky na plachtu stanu. V 7 vstáváme a chvíli, než pobalíme, prší méně. Jardovi z kardanu vytéká olej, posíláme do Česka do servisu dotaz na rozměry gufera a uvidíme. Výjezd na silnici je trochu dobrodružný. Písek se změnil v mazlavé blátíčko. Zato silnice, no to je zážitek. Veškeré díry jsou plné vody a vše splývá v jednu plochu. U naší včerejší pumpy kontroluji Jardovi vůli v ložiskách u zadního kola, ale zdá se to v pohodě.

Obloha je celá zatažená a raději se oblékáme do nemoků. Děláme dobře. Spouští se liják. V městečku Dolyna najíždíme na hlavní silnici N 10. Provoz je malý, povrch silnice se docela zlepšil. Díry jsou jen na některých úsecích a hlavně ve vesnicích a městečkách. Trochu mi to připadá, že to mají místo zpomalovacích retardérů.

 

Leje jako z konve. Obloha je černá a nikde ani náznak nějakého zlepšení. Ivano-Frankivsk projíždíme centrem. Není ale nálada na focení ani na nějakou prohlídku. V interkomech si navzájem dodáváme trochu pozitiva stylem: Už se to protrhává, a začíná přestávat.

Jedeme stále na východ. Nepotkáváme žádné policejní hlídky, no koho by také v tomhle nečase chytali. Když si počkají na hezky, pak to bude s přirážkou za sluníčko. Silnice H 18 je bezva, ale všude přítomné vyjeté koleje jsou plné vody. Protijedoucí auta nás ohazují mohutnými sprchami. Podle silnice během 20 kilometrů potkáváme spoustu turistů v pláštěnkách. Jdou po krajnici a nechávají se polévat vodou od aut. Vůbec to s Jardou nechápeme. Kam může jít tolik lidí v takové slotě. V Městečku Bučač omylem vjíždíme k místnímu kostelu a záhada je rozluštěna. Míjíme mega procesí. Lidé nesou malované ikony, kříže a zpívají. Čekáme v koloně, ale dav nemá konce a já nemám odvahu fotit. Stále leje, ale evidentně to nikomu nevadí a procesí nás po 20 minutách konečně míjí. Je vidět, že víra je opravdu silná.

Za vesnicí odbočujeme na žlutku a začíná totální masakr. Obrovské díry nejsou vidět a do toho musíme předjíždět kličkující náklaďáky. Díky našemu intercomu se vše daří lépe. Jedu jako první a Barborka pode mnou poskakuje, ale když člověk nepovolí a jede stále pod plynem, tak se to dá.

 

Ve městečku Dunajivci odpočíváme pod střechou pumpy. Pro místní obsluhu jsme velká rarita, padají klasické otázky, kolik stojí motorka, kolik jede, odkud jsme a tak. Jsme úplně promočeni. Po teplém čaji se vydáváme na další cestu.

Silnice se narovnává, ale děr neubývá. V Nova Ušicja se ptám několika kolemjdoucích na nějaký hotel. Posílají nás nazpět, nebo úplně jiným směrem. Nakonec nacházím v Pepině několik hotelů vzdálených asi 60 kilometrů. Tak jedeme.

Konečně se napojujeme na hlavní silnici M21, která nás vede do města Žmerinka. Zajíždíme na nádraží, kde má být hotel, ale je bez oken a trochu vybydlený. Z dalšího hotelu je tržiště. Nakonec nás u pumpy posílají kousek nazpět, že jsme prý jeli okolo a stačí se jen pořádně dívat. Hotel Jack Donald nám v Pepině, ale ta nás vede do nějakého dvora, kde jsou jenom haldy odpadků a polorozbořená budova.

Jdu se zeptat do místní koliby, kde probíhá bujaré veselí. Pánové mě zvou na 100 gramov, ale když vidí tu zmoklou slepici, tak mě jeden vede do té rujny. Procházíme nějakým zadním vchodem do vestibulu a jsme konečně v hledaném hotelu.

Paní děžurná nekompromisně nasazuje cenu 280 Hri za dvoulůžkáč, ale klidně bych dal i víc, hlavně ať už bydlíme v suchu. Platba předem je jasná a pasy si můžu strčit za klobouk.

 

Při pohledu z okna je mi už jasné, proč jsme to nemohli najít. Hotel je nějaká bývalá rozpadající se továrna a Pepina nás vedla správně do bývalé vrátnice. Po celodenním půstu si vaříme večeři a lovíme v místní televizi předpověď počasí. Venku přichází tma a přestává pršet. Po celém pokoji máme rozvěšené oblečení, okna jsou zamlžená a my jsme spokojeni, jak to dnes krásně vyšlo. I přes nepřízeň počasí jsme zvládli 420 km.

 

Úterý 27.8.

V 6,30 vstáváme. Vše je navlhlé, ale za oknem se na nás usmívá sluníčko a hned je veseleji. Vracíme se k včerejší pumpě, kde nám tak dobře poradili. Namalovaná slečna v zamřížovaném okénku říká, že kartu vezme. Z pistole ale nic neteče. Kde je problém? Neřekl jsem, kolik chci benzinu. Chvíli se dohadujeme, že vlastně nevím kolik, ale najednou slečna pronáší dvě kouzelná slova: DO PLNA? Já opakuji DA, DO PLNA a máme vyhráno. Benzin teče a platba kartou probíhá bez problému.

Snažíme se najít naší žlutku, ale po chvíli končíme na totálně rozbité gruntovce.

 

Chvíli po ní jedeme, ale stáčí se jiným směrem a podle mapy končí po 10 kilometrech v nějaké pidi vesnici. Raději se vracíme a po chvíli jsme na té správné, vedoucí na jih.

Sluníčko příjemně hřeje a naše oblečení pomalu usychá. Silnička se narovnává a nebýt všude přítomných děr, můžeme to pálit, co to jde. V městečku Shpykiv stavíme u obchodu. Dáváme si kávu a čaj. Kupujeme nějaké místní sušenky a vodu. Venku si povídáme s místními pány a po chvíli přichází kulatá babička a stále mluví. To je taková smršť, že vlastně nerozumím ani slovo. Nakonec nás zve na oběd k sobě domů. Diplomaticky vyklízíme debatní kroužek

 

Silnice se rovnají, ale ne co se týče povrchu. Provoz je malý a my projíždíme okolo obrovských slunečnicových polí, které střídají březové lesíky.

Silnice E 510 nás vede na východ. Před městem Haisyn zastavujeme u motorestu. Je to taková samoobslužná jídelna. Dávám si kuře s rýží a Jarda řízek a zeleninu. Venku u kávy odpočíváme a jsme rádi, že se počasí stále vylepšuje.

Občas potkáme policejní hlídku. Protijedoucí řidiči už z dálky blikají a my v klidu snižujeme rychlost na předepsaných 80 km/hod. Policisté si nás vůbec nevšímají, ale ani neodpoví na pozdrav. Silnice je pěkná, ale občas jsou křižovatky totálně v rozkladu

 

Město Uman objíždíme po obchvatu. Je to uzoučká silnička, která je plná kamionů a ještě se na několika místech opravuje. Chvíli popojíždíme v koloně. Už mě to nebaví a beru za heft. Kličkuji mezi náklaďáky a hurá, celou kolonu předjíždím. Před odbočkou na dálnici čekám na Jardu, kterému se tento úhybný manévr nezdařil.

Dálnice je opravdu pěkná, každých 5 kilometrů je moderní pumpa. Po docela slušné silnici R06 přijíždíme do města Pervomajsk. Snažím se dopídit, kde je tady raketová základna. Každý nás posílá jinam. Nakonec stopuju taxikáře. Ten nás posílá 30 kilometrů nazpět, tam to určitě je. Na pumpě mi říkají 20 km nazpět a tam to je. Pak stavím u nějakého obchodu a máme jet 15 km nazpět a pak to uvidíme. No, tak jedeme. Po 15 kilometrech nic, pouze parkoviště, na kterém ale říkají, že ještě 3 kilometry a je tam cedule. A opravdu. Přijíždíme k obrovské ceduli Raketová základna. Když jsme tudy ale jeli tam, tak jsme jí opravdu nemohli vidět.

Po šotolinové cestě přijíždíme do areálu a můžeme si zaparkovat uvnitř a nechat si všechny věci na motorkách. Pan správce se nás ptá, zda chceme výklad v angličtině, nebo v ruštině. No jasně že v ruštině. Vede nás tedy na parkoviště nosičů raket, kde už prohlídka probíhá.

 

Celý areál vypadá jako kolchoz. Jak se dovídáme, tak to bylo maskování proti zlým imperialistům. Vše je totiž pod zemí. Stroje jsou opravdu monstózní, to musela být spotřeba.

Po úzkých schodech vstupujeme do betonového podzemí. Dlouhé chodby vedou na všechny strany. My jednou procházíme k výtahu, kterým první skupina sjíždí někam do hlubin. Po 30 minutách se rveme do malého výtahu my a sjíždíme do -11 patra do řídícího centra pro odpalování jaderných raket. Máme nad sebou 45 m železobetonu.

Usedám za řídící pult a pan průvodce spouští celý systém. Panely se rozblikají a on vypráví, že do dvou minut byli schopni vypálit raketu. Zadávám přidělený kód a mačkám legendární červené tlačítko (ono je ale šedivé) a přístroje hlásí vypuštění rakety.

 

Za tuto show platíme 120 Hri. Venku si prohlížíme tanky, rakety a motory do těchto monster.

 

Plni dojmů se vracíme do města Pervomajsk. U pumpy funguje kouzelné slovo DO PLNA i platba kartou. Zastavujeme se u malého bistra a dáváme si boršč a šašlik. Je 17 hodin, pomalu hledáme, kde budeme dnes spát. Zajíždíme do nějakého lomu, ale moc se nám tu nelíbí, všude se povalují odpadky.

Zastavujeme u stažených závor. Po chvíli projíždí vlak. Jede pomalu, ale nějak nevidím konec. Čekáme 20 minut a konec vlaku je stále v nedohlednu. Tady je opravdu vsjo balšoje.

 

Pepina nás vede do malé vesničky. Rozbitý asfalt střídají žulové kostky. Drkotáme se po této cestě mezi poli asi 5 kilometrů. Ve vesnici vše končí, a dál už vede pouze hliněná cesta někam do polí. Odhadem jedeme po posekaném poli tam, kde by mohla být naše silnice. A opravdu, ještě přejet pár hlubokých jam a jsme zase na asfaltu.

 

Za vesničkou Arbuzinka zajíždíme za hradbu stromů na kraj slunečnicového pole. Než si postavíme stany, tak je tma. Na východě se zatahuje, ale nad námi je jasná obloha a hvězdy se nádherně lesknou. Dnešních 458 km jsme si náramně užili a plni dojmů usínáme.

 

Středa 28.8.

Nádherně odpočinuti vstáváme v 6 hodin do právě vycházejícího sluníčka. Stany jsou mokré od rosy, ale než se nasnídáme, tak usychají. Při odjezdu si všímám nádherné cedule, varující před místními hlídači.

 

Silnice a vlastně i okolí, kam oko dohlédne, je obrovská rovina. Všude jsou jenom slunečnice a křoví. V noci asi pršelo. Projíždíme veliké louže. Voda mi občas sahá nad stupačky. Ve vesničkách je jenom udusaná hlína, chvílemi na blátíčku docela bruslíme.

 

V Novyi Buh zastavujeme na parkovišti pro kamiony. V budce u bezva paní si dáváme kávu, čaj a kupujeme vodu. Hlavní silnice H11 je poměrně pěkná. Jedeme stabilních 110km/hod. Kamiony nám v rámci možností uhýbají. Stále jen rovina a obrovské lány.

Kryvyi Rih objíždíme po obchvatu, který ale vede tak trochu městem. Na kopci je nějaká chemická továrna. Z komínů se valí mraky různobarevných čmoudíků, které zamořují celé město.

 

Ani nezastavujeme a po H23 se blížíme ke Kachovské přehradě. Na velké křižovatce v obci Marianske je tržiště. Stavíme u jídelny a objednáváme si u třech sympatických paní boršč a šašlik. Hned rozpalují venkovní gril a opékají nám hovězí maso na jehlách. Při placení se stále hihňají a za tu celou žranici platíme 95 Hri.

Odbočujeme na žlutku, vedoucí podle přehrady. Dnes je takový odpočinkový den. Najdeme si nějaký plácek u vody a budeme se koupat a odpočívat. Jenže se to ukazuje trochu nereálně. Silnice se vzdaluje a k vodě nevedou žádné pěšinky. Nakonec jen tak zajíždíme do vesničky Havrylivka. Projíždíme celou vesničkou, ale nikdo tu není. Po polní cestě sjíždíme k vodě a uzoučkou pěšinkou až na útes kde je plácek na stanování. Břeh sice tvoří 15 metrový sráz, ale je tu cestička, vedoucí k vodě.

 

Stavíme stany, koupeme se a odpočíváme. Pozorujeme místní kluky, jak po obrovské vodní ploše jezdí na loďce a spouští do vody sítě. Okolo 17 hodiny přichází nějaký děda. Chvíli si povídáme a já dělám obrovskou chybu. Vytahuji láhev slivovice, kterou jsem si s sebou vzal. Děda si loká a pije tento 50 % mok, jak limonádu. Z lahve mizí 1/3 jejího obsahu. Lesknou se mu oči. Tak sedíme a on nám vypráví o přehradě, o pytlácích, které pozorujeme, o životě za komunistů a nyní. Když mu vyprahne, lokne si z lahve a na potřetí je prázdná. Začíná se smrákat, ale děda vypráví, jenže už mu není tak dobře rozumět. Když mu Jarda odmítá dát asi 20 cigáro, tak se zvedá a loučíme se.

Ach to nádherné ticho. Sice jsme dnes ujeli jenom 287 km, ale v půl desáté zalézáme a dobrou.

V jedenáct hodin mě budí bušení do stanu a volání: REBJATA, SOM ZDĚS!!! Chvíli dělám, že spím, ale děda je neodbytný a zapaluje nám u stanů suchou trávu. Jarda vybíhá a po troše výměně názorů a uhašení ohně se děda odpotácí neznámo kam. Pak už je klid.

 

Čtvrtek 29.8.

V noci spadlo pár kapek, ale ráno je pěkně, 24°C. Při snídani pozorujeme pytláky na lodičkách, vytahující své úlovky.

Pokračujeme po rozbité žlutce do města Nova Kachovka. Je tu krásná pumpa Shell. Musíme ale nejdříve dát prolustrovat naše karty, zda prý jejich banka mluví s naší. Vše je v pohodě, a při placení nás mladé slečny za pultem lákají do nedaleké vesnice na festival. Určitě bychom vyhráli cenu za nevzdálenějšího návštěvníka.

 

Silnice R47 je rovná, jako pravítko. Míjíme pole s kukuřicí, po kterých krouží zavlažovací zařízení. Pole mají tvar kruhu a zavlažovač jezdí stále dokola.

Pod stromy u silnice odpočíváme. Teploměr ukazuje 28°C. Zastavuje u nás nový bavorák a z něj vyskakují tři kluci v trenkách. Třesou nám rukama a zase odjíždějí.

V přístavním městě Heničešk zastavujeme u restaurace. Opět to jistí boršč a šašlik. Po zrezivělém mostě zajíždíme na pláž pro písek do sbírky. Na pláži se bavím s nějakým pánem. Je to Rus. Když zjistí, že jsme z Prágy, vypráví, jak po Václaváku v 68 jezdil s tankem. Tak to je hustý. Pak nám radí, že cesta, kterou mám v lánu je trochu nesjízdná. Do Strilkove je pěkný asfalt, ale pak by nás čekalo 90 kilometrů po 300 metrovém pískovém náspu, kde sotva projedou terénní auta. Občas se jede i vodou, protože se vlny přelévají přes cestu.

 

Měníme plány. Pojedeme raději po hlavní. To bychom asi s našimi těžkými stroji nedali. Vracíme se na E105, po které přejíždíme vyschlé solné zátoky. Na rovných bílých pláních se pocházejí lidé, ale občas je vidět i prolomený solný povrch a pod ním bahno. Silný vítr s námi cloumá, ale alespoň nás trochu ochlazuje. Teploměr ukazuje 35°C.

Silnice jsou o 100% lepší, auta už nejsou takové vraky a hlavně většina z nich má Ruskou SPZetku. Předjíždějí nás nejnovější Audiny a bavoráci. Chvíli jedeme po hlavní M17 a pak po nějakých žlutkách. Před námi se objevují Krymské hory.

 

V pobřežním městečku Ordžonikidze mám vyhlídnutý hotýlek přímo na pláži. Mají dvoulůžkový pokoj za 600 Hri. Parkujeme v areálu a motorky nám budou celou noc hlídat.

Jdeme se vykoupat. Moře je příjemné. Na plážích se vyvalují obézní Rusové. Kde asi jsou ti štíhlí Ukrajinci? No asi v práci. Procházíme se po kolonádě a v jedné restauraci si objednáváme pivo. Servírku na chvíli dostávám do úzkých, když požaduji k jídlu rybu pouze z tohoto zálivu. Nakonec mi přináší krásně dozlatova ogrilovaného lososa.

K večeru je stále 32°C a poměrně vysoká vlhkost. Šplháme na útes, trčící vysoko nad vodou. Pohled na celé městečko a záliv je při západu slunce úchvatný.

 

Za tmy se procházíme po kolonádě. V bistru si dáváme několik piv a ochutnáváme uzené sušené ryby. V hotelu musíme ještě přeparkovat přímo k hlídačově budce. Dnes jsme najeli 422 km. Padáme do postelí a těšíme se na další dobrodružství.

 

 

 

 

 

Pokračování

 

Pátek 30.8.

 

Sluníčko a modrá obloha nás vítá do nového dne. Jarda v moři loví nějaké kameny. Loučíme se s paní, která nám celou noc hlídala motorky. Město se teprve probouzí, ale my už vyrážíme na další cestu. Hlavní silnice R29 je poměrně pěkná. Kopíruje pobřeží. Míjíme bílé skály a tak trochu mi to připomíná Chorvatskou magistrálu.

 

 

Kroužíme okolo pláží, kde mají postavené svá obydlí stanaři. Volné bydlení kdekoli se tady vůbec neřeší. V Kurortne zastavujeme u pumpy. Opět ta lustrace karet a pak můžeme natankovat plnou. Teplota začíná stoupat, až se ustálí na 32°C.

Pokračujeme na jihozápad. Zatáčka střídá zatáčku. Moc si to užívám, několikrát drhnu náhradní pneumatikou o hrubý asfalt. Předjíždíme pěkná, drahá auta, která mají z 80% ruskou SPZetku. Pobřežní městečka jsou plná nových hotelů. Podle silnice postávají nahaněči s cedulkami a nabízejí ubytování v soukromých apartmánech.

 

Nad městem Alushta se tyčí bílé skály, které jsou v mracích. Teploměr ukazuje 37°C, a vlhkost stoupá. Potíme se jak v sauně. Jalta je úplně ucpaná. Musíme jet opatrně, z hlavní stále někdo odbočuje a zase se připojuje. Kolony se nám daří docela předjet. Auta nám trochu uhýbají, ale pozor na obrovské náklaďáky. Ti jezdí bez blinkrů a nekompromisně tu platí, že přednost má ten větší. U pumpy pod stromy odpočíváme. Občas potkáme policejní hlídku, ale jak jsem si všimnul, tak stavějí pouze Ukrajince, kteří mají horší auta.

 

 

 

Před Sevastopolem odbočujeme na silničku, vedoucí do přístavního městečka Balaklava. To leží ukryto v malém zálivu mezi skalami. Ponorkovou základnu mám zadanou v Pepině a ta nás vede okolo kasáren až k muzeu. Ještě se jedeme podívat na konec silnice, kde je ústí zálivu.

 

 

 

Platíme 80 Hri za pěší prohlídku. Lodička odjíždí až za 40 minut, a to nechceme čekat. Celá základna je vybudována pod velikým kopcem, který je prošpikován spoustou chodeb s kolejnicemi. Tudy se převáželi torpéda, a jaderné střely. Na maketách si prohlížíme, jak to bylo vše důmyslně vymyšlené. Ponorka vezla 24 raket a 30 torpéd. Řešíme, že by bylo lepší ty prachy vrazit do silnic, než na tohle nesmyslné zbrojení.

 

 

 

Prohlížíme si obrovské doky, které šly uzavřít a vypumpovat. Pak byla ponorka na suchu a mohla se opravit. Muzeum je plné zbraní a vybavení do těchto podmořských strojů.

Venku na nás čeká vedro. V restauraci se slečna nenechává vyvést z míry a přináší mi dvě ugrilované ryby z tohoto zálivu. Plni dojmů nasedáme a vracíme se nazpět na hlavní N19.

Město Sevastopol objíždíme po dálnici. Prohlídek už dnes bylo dost. Necháváme za sebou krásné bílé skály a krajina se narovnává. Za Simferopolen se stáčíme na západ. Nechceme jet po hlavní. To je nuda. V Saki odbočujeme na nějakou uzoučkou silnici, vedoucí naším směrem. Je pěkná. U jedné křižovatky stavíme a nakupujeme med přímo od zdroje.

 

 

 

Paní v návěsu bydlí a dává mi ochutnat. Jsou s bylinkami a moc dobré. Bereme různé druhy. Podle mapy jsme trochu mimo naší trasu. Pepina hned vymýšlí nějakou zkratku. Odbočujeme na uzoučkou bělku, která nás má dovést na hlavnější silnici vedoucí na sever. Asfaltu je tady v podstatě pomálu, ale uježděná šotolina je bezva. Škoda, že se musíme stále vyhýbat obrovským dírám. Takto jedeme asi 10 kilometrů přes obrovskou planinu. Uprostřed potkáváme taťku s dvěma malými dětmi, jak jdou někam po té pláni. To opravdu asi nechápu.

 

 

 

Ze západu se na nás ženou tmavé dešťové mraky. My ale míříme na sever a při odpočinku ve městě Rozdolné sledujeme obrovský slejvák, kterému jsme ujeli.

Na veliké křižovatce v městečku Vorontsivka je trh. Stavíme a obhlížíme stánky. Za 5 Hri kupuji melouna a jako dárek dostávám dvě obrovská jablka. Kluci prodejci okukují Barborku a tak je na ní fotím na jejich mobily. Za odměnu mi přinášejí dalšího melouna a cibuli. Na oplátku jim věnuji krabičku žvýkaček. Mezitím Jarda kupuje několik uzených ryb a kaviár.

 

 

 

Po hlavní silnici M17 projíždíme Krasnoperekopsk. Je tu spousta benzínových pump, ale nějak to neřešíme. Vždyť nás čeká 150 kilometrů po této hlavní a tak natankujeme až zítra. Za městem mezi poli zajíždíme k zavlažovacímu kanálu. Na malém plácku stavíme stany a cpeme se šťavnatým melounem. S přicházející tmou nás do stanů zahánějí milióny krvežíznivých komárů. Dnes jsme ujeli 472 km.

 

Sobota 31.8.

V 6 hodin vstáváme. Je modrá obloha, ale ukrutně fičí. Darovaného melouna balím do trička a obkládám ho v horním kufru různým oblečením. Doufám, že takto přežije 5 dní.

 

 

 

 

Na hlavní hledáme pumpu, ale jak na potvoru tu žádná není. Pepina hlásí ještě 50 km. Opravdu je tam, ale poprvé musíme platit hotově. Dokonce nad námi bdí jeden z pánů od obsluhy, abychom asi neujeli. Zastavuje u nás nová audina. Z ní vyskakuje kulatá Ruska a chrlí ze sebe tisíce otázek. Prosím jí, aby mluvila pomaleji, že pak rozumím. Jenom se směje a máme jet za ní. Zve nás na oběd a můžeme u ní bydlet. Marně jí vysvětluji, že je ráno a my jedeme na druhou stranu. Nakonec mi vnutí na papírku telefonní číslo, kdybychom si to rozmysleli.

Na silnici přibývají kamiony i policejní hlídky. Měří rychlost, ale nás si nevšímají. Charkov objíždíme po obchvatu. Je to nádherná dvouproudová dálnice, zakončená křižovatkou a dál pokračují obyčejné silnice. Je tu také tržiště. Stavíme u občerstvení. Paní nám vaří čaj a kávu a ochutnáváme zelné pirohy. Najednou k bufetu přijíždí fekální vůz. Pan řidič okolo stolečků hodí hadici a začne cucat žumpu. Silný ozón nás vyhání na další cestu

 

 

 

Nad městem Mikolaiv je zataženo. Pro jistotu si oblékáme nemoky a vjíždíme do malého deštíku. Jedeme přes centrum, abychom také viděli, jak se tu žije. Doprava je poměrně hustá. Na dvouproudové silnici se mačkáme ve třech pruzích. I mezi domy pofukuje silný vítr. Mraky mizí a my se paříme v gumě. Takže, svléknout a hurá do centra.

 

 

 

Objíždíme centrální náměstí, ale ulice, kterou máme jet je uzavřena. Motáme se uličkami, jedeme i jednosměrkou v protisměru. Nikdo nic neřeší, asi je to tím, že jedeme stále v koloně a policie tu nehlídá. Tohle město se mi docela líbí. Spoustu domů má opravenou fasádu a je tu hodně zeleně. Most přes Pivdennyi liman (záliv) je dlouhý, ale na moře nevidíme. Je vzdálené ještě 65 kilometrů.

Teplota se ustálila na krásných 25°C. Sice stále hodně fouká, ale s našimi motorkami to ani nehne. Po hlavní silnici M14 přijíždíme do vesničky Kobleve. Je to vlastně jenom veliký trh u silnice a za ním se krčí několik domečků. Je tu ale autobusová přestupní a odpočinková stanice. Spousty cestujících něco nakupují a občerstvují se.

V malé jídelně si dávám čočkovou polévku a pohankovou kaši s kuřetem. To je dobrota. Po odpočinku objíždíme Tylyhulskyi liman. Na vlnách jezdí serfaři a kajťáci. Odbočujeme na uzoučkou žlutku. Hlavních silnic dnes bylo dost. Ta nás vede do průmyslové zóny a okolo přístavu Oděsa.

 

 

 

Toto město se nám vůbec nelíbí. Je špinavé a plné smogu. Hodinu a půl nám trvá, než jsme na jižní straně a prcháme raději někam do polí. Dnes bychom chtěli spát někde u moře. Míříme stále na jih. Po železném mostě přejíždíme Dnistrovskyi luman. Ve městečku Zatoka je obrovská pláž a všude nabízejí ubytování. Chvíli jezdíme sem a tam. Pak jedeme i za městečko, ale k moři se nedá zajet. Nakonec se vracíme přes most nazpět a pod nic neříkající cedulí nacházíme pěkný kemp s vlastní pláží. Cena 60 Hri je v pohodě.

Stavíme si stany vedle nějakých Rusů. Paní po nás stále pokukuje a po chvíli vysílá jednoho z pánů na výzvědy. Ten umí asi tři slova anglicky a vyzvídá odkud a kam. Raději přecházíme na ruštinu a už je debata v plném proudu.

 

 

 

Jdu okouknout sprchy. To je ale trochu tragédie. Jsou venkovní a asi sem chodí i na záchod. Mytí nechám na jindy. Zato záchody, to je ještě lepší. Leze se do patra nad díru v betonové podlaze. Ale když si nechám otevřené dveře, tak mám nádherný výhled na celý záliv i na nebe, střecha se asi nestačila dodělat.

 

 

 

Přes silnici je opravdové otevřené moře. Chvíli se couráme po pláži. Nakonec končíme v malé hospůdce. Dáváme si několik piv na doplnění tekutin. Za tmy se vracíme do kempu. Ihned nás odchytává náš nový kamarád a zve nás na 100 gramov. Vysvětlujeme, že jsme strašně utahaní, protože vím, jak oni pijí na bratrství. To bychom odtud neodjeli ani zítra. Ještě si s Jardou domlouváme, že z Moldávie se už nebudeme vracet na Ukrajinu, ale vezmeme to do Rumunska. Než usnu, tak v Pepině vytvářím několik tras, abychom nebloudili, když nemáme Rumunskou mapu. Najeto 432 km.

 

 

 

 

Neděle 1.9.

V noci jdu na záchod a potkávám sousedku, evidentně dost pod vlivem. Opět mě zve na 100 gramov. Pracně jí vysvětluji, že jsou 3 ráno a za chvíli budeme vstávat. Pak prchám. Ráno při loučení se všichni fotí na našich strojích a v 9 hodin startujeme. Už potřetí přejíždíme železný most a míříme do posledního města Bilhorod-Dnistrovskyi. Tady tankujeme za hotové a na trhu utrácíme poslední peníze za med, ryby a vodu. Já čekám na parkovišti u motorek. Povídám si s 11 letým klukem Váňou. Vypráví mi o škole a o nějaké motorce, kterou má jeho strejda.

Dnes je sice neděle, ale je 1 září a to se tady musí do školy. Holčičky jsou oblečeni do svátečních šatů s velkými mašlemi ve vlasech a kluci mají tmavé obleky.

Za městem je silnice tak rozbitá, že se jezdí po poli. Díky malé bažině je tu i vyježděný kruháč.

 

 

 

Na hranicích chvíli čekáme. Celníci jsou milí a bez ptaní nám dávají razítko do pasu, vojákovi předáme nepostradatelný papírek a jsme venku. Moldavci si berou všechny doklady. Na celnici v bance každý platíme 1E za jednodenní průjezd touto zemí. Měním ještě nějaké Rumunské peníze, abychom to večer nemuseli řešit. Než toto vyřídím, máme orazítkované pasy a můžeme jet. Sbohem Ukrajino, určitě se ještě někdy vrátím.

 

 

 

Vítá nás krásná rovná silnice bez děr. Auta o hodně zrychlují a my také. Na polích jezdí nové traktory, domečky ve vesničkách jsou vymalované a upravené. V Crasnoe jedeme po široké silnici do Tigine. Projíždíme vojenské zátarasy a jsme na hranici Podněsterské Moldavské republiky, která nikdy nebyla uznaná, jako samostatný stát.

Okamžitě nám odebírají pasy a doklady od motorek. Co tu prý chceme. Stále opakuji, že pouze tranzit. Nakonec si mě jeden celník bere stranou a radí mi, ať se vrátíme a jedeme jinudy. Tak jo, ale naše doklady mezitím doputovali k veliteli. Ten rozhodl, že už jsme překročili jejich hranici a musíme si udělat registraci motorek. Vedou nás do nějaké kanceláře a dostáváme dva dotazníky k vyplnění. Samozřejmě, že v azbuce. Dožaduji se překladu a voják za přepážkou mi to vše překládá do angličtiny. Každý platíme za registraci 23E a 4E mu dáváme za překlad.

Jdeme na imigrační. Tam v chodbičce stojí asi 20 lidí a čekají, na doklady. Po 45 minutách přicházíme na řadu. Předávají mě k náčelníkovi do kanceláře. On se pořád ptá, proč jedeme do jeho země, a nemůže, nebo spíše nechápe, že prostě to tady chci vidět. Zkouším, zda nechce peníze, ale nechce. Nakonec někam volá a máme 30minut na průjezd těch 7 kilometrů. Razítko do pasů nám ale odmítá dát. Děkuji mu za vyřízení a rychle se oblékáme. Už máme nastartováno, když opět přichází pan náčelník, bere nám průjezdní lístky a trhá je. Musíme okamžitě opustit celní prostor a už se nesmíme vrátit. Než objedeme ostrůvek vzdálený 50 m, tak na nás celou dobu míří voják samopalem.

Na Moldavské straně celníkovi vyprávím, co se nám stalo. On říká, že jsme dopadli ještě dobře, taky nás tam mohli držet 48 hodin bez udání důvodu. Bilance je taková, že jsme o dvě hodiny starší a o 50E chudší.

 

 

 

Vracíme se do Crasnoe a po pěkné silnici míříme do hlavního města Kišiněv. Cestou nepotkáváme žádné bufety, nebo kavárny. Nakonec stavíme u velkého hotelu a jdeme se občerstvit. U baru se ptají, co chceme a když jenom kávu, tak nám jí znuděně dělají. Náhle nám svítá. Jsme v night klubu, a my chceme jen kafe!

Hlavní město je pěkné. Honosné stavby a spousta zeleně. Jezdí tu samá nóbl auta. Na křižovatkách na nás volají řidiči sedící v nejnovějších audinách, že mají také v garáži GSo. Dokonce jeden vystupuje, že nás provede městem a ubytuje ve svém hotelu se slevou. Děkujeme, průvodce a ubytování máme už zajištěno. Asi by nepochopil, že nejraději spíme ve stanu v přírodě.

 

 

 

Pomalu stoupáme do kopců. Na vysekaných paloucích u lesíků piknikují lidé. Na jednom místě také stavíme. Je 17 hodin a je příjemných 25°C. Co víc si přát. Po E581 míříme k hranicím. Nad silnicí se rojí asi miliarda mušek. Když zastavujeme na celnici, jsme obaleni jak mucholapky. Moldavská strana je v pohodě, razítko a můžeme jet. Ještě Rumuni a jsme v EU. Jenže tady nás čeká důkladná kontrola. Před námi musejí všichni vše vyložit z kufrů a celníci se jim přehrabují v zavazadlech.

Jsme na řadě. Musím otevřít levý kufr. Celník zaloví dovnitř a vítězoslavně vytahuje písek z pláže zabalený do černého igelitu. Se slovy NARCOTIC roztrhává pytlík a očichává rybinou páchnoucí písek. Vztekle mi to hází k nohám a chce vysvětlení. Než mu stačím říci o mé sbírce písku z pláží, vytahuje Jardovi z kufru balíčky cigaret. Ale mají český kolek, tak zase nic. Nakonec rezignuje, když Jarda otvírá kufr a z něj se line vůně uzených ryb. Jeho gesto nám jasně dává najevo, že máme okamžitě opustit celní prostor. No a jsme v Rumunsku. Po silnici 28 kopírujeme hranici s Moldávií. 10km před Jasi zajíždíme po polní cestě k lesíku. Na malém plácku stavíme stany. Při večeři se bavíme dnešními zážitky. Obloha je jak vymetená a přestalo i foukat. Dnes jsme najeli pouhých 382 km, ale ve spojení s peripetiemi na hranicích je to úctyhodný výkon.

 

 

 

 

Pondělí 2.9.

K ránu se zvedá veliký vítr. Nebe je zatažené, ale neprší. Včera jsme se moc nerozhlíželi, ale už první město Jasi nás mile překvapuje. Nové silnice, nákupní centra a opravené domy. Po hlavní silnici 28 se probíjíme hustým provozem. Předjíždějí nás nová auta. Řidiči se s tím moc nemažou a plná čára nic neznamená. U pumpy Luk Oil tankujeme. Mají tu sprchu a tak toho využíváme a dle možností se trochu myjeme. Po silnici sviští spousty aut a do toho u kraje jezdí koňské povozy.

 

 

 

Za Targu Frumos konečně odbočujeme na méně frekventovanou silnici 28A, která vede okolo polí s kukuřicí. Silnice se krásně vlní a občas předjedeme funící náklaďák plný dřeva. Napojujeme se na 15B a po chvíli zastavujeme u pěkného motorestu. Starší paní domácí mele něco nějakou divnou řečí, ale nakonec si objednáváme polévku a maso na grilu. Nad okolními kopci se obloha zatahuje a spouští se veliký slejvák. Než si dopijeme kávu, tak přestává. Silnice po chvíli osychá a my si užíváme spoustu zatáček a nový asfalt.

 

 

 

Přejíždíme most u vzdutí přehrady L. Izvorul Muntelui. Po jejím pravém břehu projíždíme krásné malé vesničky. Jsou nekonečné a navazují na sebe. V jedné zastavujeme u zajímavého kostela. Z ampliónu zní krásné chorály, rozléhající se po údolí. Jdeme dovnitř na prohlídku. Vnitřek je vymalován freskami svatých a osvícen obrovským pozlaceným lustrem.

 

 

 

Po nové silnici stoupáme do vršku. Zatáčky jsou utažené a je jich opravdu mnoho. Nahoře prodávají houby, ale nestavíme. Klesáme do města Toplita. Zastavujeme u obchodu Penny a jdu koupit nějaké klobásy na večer. Jaké je moje překvapení, když v obchodě mají jenom polské bledé párky. Tak to je ta globalizace. Navozit ty hnusy i sem. No, čtyři kupuji a doufám, že budou lepší, než u nás.

Za Georgheni začínáme stoupat po silnici 12C do sedla nad soutěskou Bicaz. Silnice je nová, i s novými svodidly. Dole ještě fotečka Jardy. Pak těch 15 kilometrů jedu jak o závod. Vše už mám nafoceno z minula a tak se můžu soustředit jen na jízdu.

 

 

 

Nahoře jsou stánky. Něco kupujeme a není problém platit Eurem. I kurz je přesně podle pravidel. Silnice vedoucí do soutěsky je zatím rozbitá, ale na dvou místech jsou semafóry a pokládá se nový povrch. Samozřejmě, že na ten starý nezfrézovaný. Přibyli hotely a stánky. Přímo v soutěsce je tržiště. Kupuji nějaké dárečky a magnetku na lednici. U potoka odpočíváme. Koukáme úzkou průrvou na modrou oblohu, a na prodlužující se stíny. Hlásím, že ještě 40 kilometrů a vím o pěkném místě u vody.

 

 

 

Za městem Bicaz zajíždíme pod hráz přehrady. Je tu kemp, ale nikdo tu není. Jedeme na hráz a po levém břehu si užíváme poslední dnešní zatáčky. Cestu na pláž si dobře pamatuji. Sjíždíme dolů k vodě. Vše je jako před třemi lety, pouze odpadků je více. Stavíme stany a Jarda věší svoje uzené ryby na nějaký stojan, co tu je. Aby byli vysoko a vyvětrali se.

Dřeva na oheň je dost. Sedíme do pozdního večera a opékáme ty divné párky. Je to jasné, jsou hnusné, jako u nás. Ve 20,15 hod je tma. Stále silně fouká, ale hvězdy krásně svítí. Čekám, kdy vylezou z lesa psi a začnou hledat nějakou potravu. Žádní se ale neobjevují. Zalézáme do stanů a dobrou noc. Najeto 386 km.

 

 

 

 

Úterý 3.9.

Ráno nás čeká šok. Ryby jsou pryč. Nezbyli ani provázky, na kterých viseli. Co to muselo být za zvíře, že dosáhlo do dvou metrů. Aby toho nebylo málo, tak nám po těch klobásách není zrovna nejlépe. Určitě si ještě někdy koupím párek s cedulkou MADE IN EU.

Po silnici 17B jedeme podle řeky Bistrita. Silnice je rozbitá. Tudy nejezdí kamiony se zbožím, tak není potřeba něco opravovat. Nad kopci je zataženo a opět hodně fouká. Ve vesnici Holda odbočujeme na 177A. Už číslo napovídá, že to nebude jen tak. Stoupáme po rozbité silnici někam do vršku. Teplota klesá na 8°C a občas vjedeme do přeháňky. Nahoře si dáváme čaj a už je nám lépe. Chtělo to asi se trochu vyčistit.

Na druhé straně opravují silnici. Do velkých děr stříkají horký asfalt. Ten se nám lepí na motorky. Prohlížíme si bývalou huť, která se ekologicky likviduje místním obyvatelstvem.

 

 

 

Na hlavní silnici č 17 je poměrně velký provoz. Ještě, že po chvíli odbočujeme na silničku 176, která vede k monastirei Moldovita. I když už jsem tady byl, nějak bloudím a omylem stoupáme po 17A do lesů. Silnice je pěkná a klikatá. V sedle nám vysvětluje nějaký pán, že jsme to přejeli a prodává nám dřevěné vejce, na kterém je vyřezaný klášter.

 

 

 

Začíná pršet. Sjíždíme do Moldovity a jdeme na prohlídku monasttirei. Zdá se mi víc oprýskaný, než minule. Přiznám se, že ten, co jsme navštívili včera, byl lepší.

Silnice 17A je docela rozbitá. Už neprší, ale jsou tu velké kaluže, které splývají s okolím. Stoupáme do sedla a opět začíná pršet. U velikého moderního hotelu se napojujeme na 17, která je úplně nová. Předjíždíme osobáky a kamiony. Stoupání a zatáčky jsou luxusní.

 

 

 

Za stálého deště přijíždíme do města Vatra Dornei. Na náměstí jdeme do restaurace. Za poslední rumunské peníze si objednáváme uzenou polévku a maso na grilu. Berou i eura, ale chci se zbavit místní měny.

Kousek se vracíme. Už neprší a naším směrem vykukuje sluníčko. Silnice č 18 je totálně rozbitá. Kličkujeme mezi dírami a vzpomínáme na Ukrajinu, kde to takto vypadalo i na hlavních. V lesích stojí domy z igelitu, ve kterých bydlí opálení lidé. Asi dřevaři.

 

 

 

Pomalu stoupáme do sedla Stetiunea – Borsa, 1416 m.n.m. Nahoře je 7°C, fičí ledový vítr a mrholí. Nikdo tu není, jen jakýsi pop v černém hábitu u silnice telefonuje. Sjezd je sice parádní, ale silnice je totálně v rozkladu.

 

 

 

V městečku Borsa je to, jak když se mávne kouzelným proutkem. Svištíme to po nové silnici. Ve vesnicích se budují chodníky a odtokové strouhy. Za kovanými ploty stojí nádherné veliké domy s barevnými fasádami. Je 17 hodin, ale tady se pracuje. Staví se nové mosty a obchvaty vesniček. Na okolních kopcích jsou rozestavěné sjezdovky, lanovky a hotely.

 

 

 

Je stále zataženo. V Sighetu Marmatieti zastavujeme u pěkného hotelu. Mají pouze volný apartmán za 50E. Tak ještě popojedeme a třeba najdeme něco jiného. Jenže s koncem města končí i možnost ubytování. Těsně před vesnicí Sapanta odbočujeme po jediné cestě, která tu je do polí. Objíždíme kravín a za polem s kukuřicí je plácek. Jen postavíme stany, přichází obrovská průtrž. Vítr lomcuje s okolními stromy, ale nás kryje kukuřice. Něco malého pojíme a těšíme se po dnešních 390 kilometrech na zasloužený odpočinek.

 

Středa 4.9.

V noci několikrát prší, ale ráno je hezky. Mraky jsou vysoko a za kopcem vychází sluníčko. V Sapantě jdeme na prohlídku veselého hřbitova. Kostel je v rekonstrukci obehnaný lešením. Za 1E si dáváme dvě kávy a pozorujeme místní prodejce, připravující zboží.

 

 

 

Silnice č 19 vede podle ukrajinských hranic. Zdoláváme poslední stoupání. Před námi se rozevírá pohled na poslední rumunské město Satu Mare. Klesáme do tohoto města. Je totálně ucpané. Prodíráme se kolonami. Je tu obrovský trh. Hlavní 19A je už volnější. Na hranicích je to rychlovka. Rumunští celníci tu vůbec nejsou a Maďarští se jen podívají do pasů a řeknou něco pozpátku.

Po 5 kilometrech nás staví hraniční policie. Sice chtějí doklady, ale hlavně si prohlížejí motorky a ptají se na obvyklé otázky typu: odkud, kam, kolik to jede a na cenu.

Sluníčko příjemně svítí a teploměr ukazuje 26°C. Je veliký provoz. Odbočujeme raději na nějakou bělku. Ta nás vede okolo meruňkových sadů, malými upravenými vesničkami až na hlavní silnici č. 4 do Kisvárdy.

 

 

 

Pokračujeme zase po uzoučkých bělkách. Ty nás vedou na malý hraniční přechod v Slovenském Novém Meste. Jedeme chvíli po hranici na východ, ale pak nás Pepina vodí po bělkách a malých vesničkách. Vše je upravené a čisté, jen je poznat kde bydlí občané jiné národnosti. Okolo těchto příbytků je nehorázný nepořádek.

V Michalovcích jedeme směrem na Zemplínskou Šíravu. Je vidět, že už je po sezóně. Marně hledáme nějakou občerstvovnu. Nakonec podle cedulí nacházíme Selskou kolibu. Hurá, mají dršťkovou polévku a baraní guláš.

Jelikož je málo hodin, domlouváme se, že vyrazíme na sever k Dukelskému památníku. Pepina nás vede po silničce 554 severním směrem. Nepotkáváme žádná auta, ale směr je správný. Chvílemi je silnice v rozkladu, ale nás nemůžou nějaké díry zaskočit. Projíždíme vesničku Havaj a v Krajnej Polnej se napojujeme na hlavní silnici č. 73

 

 

 

Po hlavní to smažíme na jih. V zatáčkách u Šarišskeho Štiavniku bojujeme s kolonou kamionů. Mají co dělat, aby to v zákrutách vytočili. V Prešově odpočíváme u pumpy. Přicházejí dva veselí pánové a je s nimi legrace. Stále nemohou pochopit, proč si s nimi nedáme panáka.

Po dálnici D1 přijíždíme do Košic. Pepina nás vede na nádraží. Vyzvedávám z úschovny kurty a jdeme si nakoupit nějaké potraviny na večer. U vlaku jsme první. Vyřizujeme si papíry. Po chvíli přijíždí nějaká parta na pěti motorkách. Jedou z Rumunska, z Banátu. Vyprávíme i navzájem zážitky. Ve 22,30 náš vlak startuje na Prahu.

 

 

 

 

Pan steward je takový nepřístupný. Nakonec ho ale rozmluvíme a je s ním docela legrace. Okolo půlnoci vše utichá. Na uzoučké posteli píši poslední řádky do deníku a za pravidelného klapotu kol usínám. Najeto 530 km.

 

Čtvrtek 5.9.

Do trochu zamračeného dne nás vítá vonící káva. Na Hlavním nádraží v Praze se loučím s našimi novými kamarády a vlastně i s Jardou. Oba jedeme rovnou do zaměstnání, které je vzdáleno 13km.

 

 

 

 

 

Závěr:

Celkem jsme najeli 4514 km. Motorky neměli jedinou závadu. Prolínající gufero se opravilo samo.

Přechod veškerých hranic proběhl bezproblémově. Vstup do Podněsterska nepočítám. Jak jsem se dočetl později na různých diskuzích, tak přechod těchto hranic je vždy hodně problematický a hodně záleží na tom, kdo na hranici ten den velí.

Ukrajina je skvělá země. Člověk potká 99% skvělých lidí a to jedno procento problémových je asi všude na světě. Potíž s policií jsme měli pouze jednou. Silnice jsou opravdu ve velké části v rozkladu. Ceny odpovídali reálu.

Moldávie a Rumunsko mě velice překvapily. Tyto dříve chudé země se rychle rozvíjejí a na první pohled se buduje a lidé vydělávají. Peníze pak vrážejí do nových domů, aut a ostatních civilizačních záležitostí. Snad toto neublíží pověstné divoké krajině Karpatských hor.

Celkové náklady na cestu se zastavili u částky 13500 Kč/osobu

Obrovský obdiv patří Jardovi. Pro něho to byla první velká dovolená na motorce, kterou zvládl na jedničku. No, a meloun, ten to opravdu přežil a moje holky říkali, že byl nejlepší za celé léto.

Zapsal Zdeněk

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře   

#1 Pavel Richter 2014-02-27 08:36
Plně Vás oba obdivuju. Osobně bych se bál jet do těchto krajin. Každopádně článek opravdu pěkný a přeji spousty šťastných kilometrů nadále ;-)

You have no rights to post comments