Maroko 2013 aneb podruhé je to ještě lepší.

Pro letošní rok jsme si naplánovali návštěvu vstupní brány do Afriky, království Marocké. Sice jsme tento stát navštívili před dvěma lety, ale chceme tu nádheru vidět ještě jednou. Naše cestovatelské řady se rozšířil o jeden stroj. Po několika telefonátech se dáváme dohromady v tomto složení:

Roman – BMW R 1200 GS Adv

Tom a Jana – BMW R 1200 GS Adv

Zdeněk a Monika – BMW R 1200 GS Adv

Jelikož již víme, co nás asi tak čeká, soustředíme se na přípravu vozu a sháníme přívěs na motorky po kamarádech i po půjčovnách. Opět oslovujeme firmu Mitas a díky jejich štědrosti dostáváme tři sady pneumatik na otestování. Roman si obouvá E09, Tom E10 Dakar a já E10. Přívěs i dodávka jsou připraveny, zásoby a vybavení také, takže nezbývá než se rozloučit s našimi kamarády a hurá za dobrodružstvím.

 

Čtvrtek 11.4. – Pátek 12.4.

V 15.30 přijíždí Tom k nám domů. Přivazujeme Barborku za ostatní motorky, nakládáme naše věci. Ještě vyzvednout Romana v Berouně a jsme kompletní. Náš vůz Volkswagen Caravella je devítimístný. V pěti lidech máme každý dost prostoru na přežití 2880 km, které nás čekají. Voláme – Na Plzeň Vávro!, ale uzavřený kruháč na dálničním nájezdu nás vede nazpět do centra. Bezva, jsme ztraceni v Berouně. Hihihi.

Po D5 míjíme Plzeň. Chválíme si výběr auta. Na to, že táhneme asi 2 tuny a auto je naloženo zbytkem věcí, uhání pěkně. Volíme osvědčenou rychlost 110 km/hod. GPSka nám ukrajuje kilometry a každou chvíli se někdo zeptá – Už tam budeme?

 

Okolo 1 hodiny v noci tankujeme. Kontrolujeme náš drahocenný náklad. Mám vyháklý jeden popruh. Opravujeme tuto závadu a za volant usedá Roman. Po A5 míříme na jih. Od večera prší. Noční jízda v dešti je velice namáhavá a vysilující. Po třech hodinách se s Romanem střídám. Před Baselem odbočujeme na A36 a již za světla míjíme Besancon. Zastavujeme minimálně. Na pumpě vždy natankujeme a ostatní letí na záchod. Výměna řidičů a zase jedeme. Okolo 8 hodiny projíždíme Lyon. Naše auto šlape jak hodinky. Díky tomu, že jsme nižší než minule, tak na mýtnicích platíme jako osobní auta.

Po A7 jedeme až k moři, kde odbočujeme na A9. Na hranice stoupáme do kopců. Naše dodávka funí, ale jede statečně stále vpřed. Počasí se mění, a nás vítá prosluněné Španělsko. Teplota stoupá na 27°C. V autě je horko, klimoška nejde, ale řešíme to otevřenými okénky. Debata tímto vázne, venkovní rámus vše přehlušuje. Při tankování měníme jednu kurtu u Barborky, je trochu prodřená o ostrou hranu přívěsu. Po obchvatu objíždíme Barcelonu. Dálnice AP7 nás vede až do Valencie, kde odbočujeme na A35 do vnitrozemí. K večeru míjíme Granadu. Za tmy vjíždíme do Málagy. Chvíle bloudění a ve 23,30 zastavujeme před naším kempem La Casita.  Sundaváme naše miláčky z vleku, stavíme stany a hurá na kutě.

 

Sobota 13.4.

To byla noc. Z Romanova stanu se ozývá neskutečný rámus. Nepomáhá mlaskání ani kašlání. Ráno se chechtáme, že příště půjde spát někam daleko. Balíme a vyřizujeme parkování auta v uzamčené ohradě. 132E je měsíční paušál za parkování, tak to bereme, kdybychom se nějak zdrželi.

V 10 hodin vyrážíme a ejhle, moje zadní guma je skoro prázdná. Na nejbližší pumpě dofukuji na požadovanou hodnotu. Kluci řeší instalaci kamer na helmy a padáky. Pepina(GPS) nás vede městem Algeciras do přístavu před terminál. Je nádherně, sluníčko lehce připaluje.

Kupujeme si otevřené zpáteční lístky za 79E. Je to výhodné, můžeme se vrátit nazpět, kdy chceme. Trajekt jede za hodinu. Ve frontě na odbavení se potkáváme s partou od Touratechu. Pánové jsou vymydlení, navonění a natěšení na adrenalinové zážitky v poušti. No to jsem zvědav, jak budou vypadat, při návratu. Již na první pohled je patrné, že někteří ani neví, do čeho jdou.

Uvnitř stavíme motorky na určené místo. Připravený popruh přehazuje pán přes sedlo ale ráčna nějak neráčnuje. Takže, je to jen taková přivazovací terapie. Moře je ale klidné, tak to neřešíme, a jdeme nahoru do restaurace. Chvíli řešíme mojí ucházející zadní pneumatiku, která za tu hodinu čekání opět změkla. No uvidíme na druhém břehu, co s tím. Sadu náhradních pneumatik mám navěšenou na Barborce, ale ta je určena do hor, kdyby si někdo rozřízl gumu na boku a nešlo to opravit.

Po hodině klidné plavby nás vítá Španělská Ceuta. U pumpy přefukuji pneumatiku na 3,5 a pak upouštím na správnou hodnotu. Od té doby mi za celou cestu neubyla ani desetina tlaku.

V poměrně velké koloně přijíždíme na celnici. To je docela masakr, minule jsme tu byli úplně sami. Španělé ukazují, že máme pokračovat na Marockou stranu. Parkujeme za ostatní motorky a hned se na nás vrhají naháněči. My si v klidu vyplňujeme kartičky vyzvednuté v okénku, kde záhy dostáváme vstupní razítko a číslo registrace. Pak ještě 45 minut čekáme ve frontě na registraci motorek. Hurá, vše máme orazítkované a po poslední kontrole a po 2 hodinách papírování, se ocitáme za branou.

 

Silnice vede podle moře. V okolí jsou honosné barevné paláce, pro turisty s písečnými plážemi. Jenže se to nějak tluče s tím nepořádkem a všude se povalujícími odpadky. Z bankomatu vybíráme nějaké peníze, abychom přežili do pondělí, až otevřou banky. Kurz je cca 1E za 10DH.

Do Tétouanu jedeme po místní dálnici, každý za 10DH. Rychlost volíme na pohodu okolo 120 Km/hod a vyplácí se to. Za pilířem jednoho mostu číhá policista s radarem. Projíždíme městem a pomalu si zvykáme na místní řidiče. Jsou velice ohleduplní a nechávají nám vždy únikovou mezírku.

Silnice N16 vede podle pobřeží. Je nádherná, nová, s ostrým asfaltem a dlouhými zatáčkami. Užíváme si nádherné výhledy na moře a okolní kopce. Na jedné vyhlídce stavíme a vaříme si pozdní oběd.

 

Čas je tady posunutý o 2 hodiny, takže máme ještě spoustu času. Vzpomínáme s Romanem, jak jsme před dvěma lety tento úsek projížděli po rozestavěné silnici, kde byla jen hlína a kamení.

Ve městečku El – Jebha stoupáme do kopců. Občas potkáme nějaké auto, nebo oslíka, naloženého posekanou trávou. Svištíme to po hlavní silnici N2. Slunce máme v zádech a o přestávce se domlouváme, že si musíme najít nějaké spaní včas, protože tma přichází rychle. Z hlavní odbočujeme opět k moři. Je tu pláž, ale také spousta lidí. Po 5km podle pobřeží je kemp.

 

Cena s večeří a snídaní je přijatelná, tak to bereme. Stavíme stany a objednáváme si k večeři nějaké ryby. Bydlíme na útesu a pod námi se rozprostírá moře. Je příjemně, ale pofukuje studený větřík. U večeře pozorujeme důchodce v karavanech. Pochutnáváme si na výborném salátu, rybě a mátovém čaji. Koukáme do mapy a plánujeme další dny. Najeto 254km

 

Neděle 14.4.

Ke snídani je pravá Marocká omeleta ještě se škvařící na kameninové pánvi. Vracíme se na silnici N2. Ta vede do přístavního města Al- Hoceima. Nad kopci je zataženo a fouká silný protivítr. My pokračujeme podle pobřeží k majáku Cap Ras-Tarf. Vstup je sice zakázaný, ale tak se alespoň fotíme před branou.

 

Naše žaludky ještě nejsou přeprogramovány na místní čas. Zastavujeme u rybí restaurace a objednáváme si 2kg ryb a jiných potvor. Po báječné hostině pokračujeme po N16 ještě nějakých 30 km. Před městečkem Azamén odbočujeme doprava a míříme do kopců mezi mraky. Silnice prudce stoupá a my se noříme do neprostupné mlhy. Teplota klesá, ale je to jen na chvilku. Po přejetí hřebenu klesáme na planinu a už je krásně, sluníčko začíná připalovat a teploměr ukazuje 28°C. Občas zmizí asfalt, nebo i silnice, která se propadla do údolí.

 

Jede se báječně, pneumatiky drží jak přišité. Na silnici N2 zastavujeme u pumpy Afriqa. Pán je trochu v šoku, když si stoupáme k jednomu stojanu a on nám natankuje celkem 85l benzínu.

Odbočujeme na vedlejší silnici R505. Stoupáme do sedla J. Berkane 1774m.n.m. Silnice se kroutí a o přestávce si Tom pochvaluje, že je to jak v Alpách. Jedeme na pohodu a moc si to užíváme. Děti na pastvinách mávají a auta nám uhýbají na krajnice. Podle řeky Oued Larbaa přijíždíme do podhorského města Taza. Po R507 stoupáme okolo kaskád Ras-el-Oued, do výšky 1150m.n.m. Tady nacházíme pěkný plácek na stanování.

 

Dáváme místním klukům nějaké dárečky a oni nás až do tmy z uctivé vzdálenosti pozorují. Fouká studený vítr. Zalézáme do stanů a dobrou noc. Najeto 328 km.

 

Pondělí 15.4.

Než se stačím rozkoukat, Roman startuje Bohouška a vyráží nazpět do Tazy vyměnit nějaké peníze. Po hodině se vrací s obrovským balíkem peněz. Zakládáme společnou peněženku, což se nám v těchto zemích osvědčilo. Platba ubytování a jídla hromadně je jednodušší.

Popojíždíme k místní krasové jeskyni. Dovnitř vyrážíme nalehko. Holky čekají u motorek. Klesáme do propasti a prolézáme uzoučkým otvorem do nitra hory. Naše čelovky osvětlují krápníkové útvary, po kterých se můžeme volně pohybovat. Šplháme po mokrých stěnách a obdivujeme obrovské vápencové sloupy, které zde rostou do dnešní podoby tisíce let.

 

Z 50metrového stropu na nás dopadá voda. Bohužel k podzemnímu jezeru nemůžeme dojít, chodba je zatopená. Máme přijít až za měsíc, to už bude sucho. Pro zdárný návrat na povrch musíme zdolat 1158 schodů. Za 20 minut jsme venku. Provádíme očistu a pomalu balíme.

Pokračujeme po R507. Silnice se kroutí, míjíme zelené kopečky porostlé olivovníky. V dálce na obzoru se majestátně tyčí zasněžené štíty pohoří Atlas.

 

Po půlhodince kroužení odbočujeme na nenápadnou uzoučkou silničku, mířící kamsi naším směrem. Projíždíme absolutní divočinou, občas míjíme malé domečky. Asfalt mizí a zase se po chvíli objevuje. V prvním větším městečku El-Menzel je trh.

Zastavujeme u restaurace. Jen na vysvětlenou: restaurace znamená garáž se židličkami, kde si člověk objedná nějaké jídlo a pití. Oni někam odběhnou a po chvíli vše přinesou. Dáváme si kuřecí tajine. Jíme rukama a je nám dobře. Hostinu zakončíme mátovým čajem.

Spokojeni pokračujeme až na silnici R503, po které stoupáme do sedla Tizi Abekhnanes 1769m.n.m.

 

Je stále nádherné počasí. Stromy pomalu ubývají a planina se rozšiřuje. Stále se pohybujeme v 1000n.n.m. Nechce se nám jet po hlavní a tak odbočujeme doprava na uzoučkou silničku. V Almis-du-Guigou stavíme u malého krámečku a kupujeme vodu a bagety. Silnička vede mezi poli, na kterých dozrává obilí a cibule.

V Timahdite se napojujeme na hlavní silnici N13. Stoupáme do sedla Col du Zad 2260 m.n.m. Předjíždíme spoustu kouřících kamiónů, supících do kopců. Silnice je jak v Alpách, zatáčka střídá zatáčku. Jedeme stabilních 110km/hod. Sjíždíme na planinu a stromy úplně mizí. V okolí vidíme pouze sem tam keřík a jinak červenou hlínu a kamení.

 

U vesničky Taddamout je krásný hotel. Pokoje se nám ale nelíbí. Raději si v přilehlém lesíku stavíme stany. Holky si libují nad teplou vodou, ale nám teče jen studená. Jdeme na čaj a píšeme si s našimi blízkými. Máme za sebou 317 km a příjemně unaveni usínáme.

 

Úterý 16.4.

Ráno jdeme na snídani. Dostáváme omeletu, olivy, med, máslo, marmeládu, sýry, jogurt, chléb, kukuřičnou placku a čaj.

Po N13 pokračujeme na jih. Slunce pálí už od rána, ale větřík příjemně pofukuje. Za Mideltem stoupáme na Tizi-n-Tairhemt 1958m.n.m. V okolí jsou pouze skály a písek. Po 70km projíždíme další sedlo Tizi-n-Firest 2248m.n.m. Silnice je luxusní a my to pálíme pohodovým tempem podle řeky Oued Ziz, až k přehradě Barrage Hassan Addakhil. Kocháme se okolím. Míjíme strmé srázy stolových hor, a u řeky malé vesničky.

 

Projíždíme tunelem Legionářů do města Ar-Rachidia. Zastavujeme u pumpy a chvíli si povídáme s malinkým pánem, který nám vysvětluje, jak je bezva, když evropské ženy mohou nosit krátké sukně a ukazovat nohy. Teploměr ukazuje 37°C. Vedle silnice teče nějaká říčka a okolo ní roste tisíce palem, pod kterými jsou postaveny domečky. Celé údolí máme jak na dlani.

 

Podle silnice vedou betonová zavlažovací koryta, ve kterých proudí voda. V Rissani odbočujeme na obrovskou pláň, po které jedeme 35km před městečko Merzouga. Všude je jen písek a kamení. Zajíždíme najisto do hotelu Ocean Dune. Mají pro nás dva pokoje. Schováváme se před polední výhní a dáváme si vítací čaj. Celé odpoledne odpočíváme.

V 18 hodin startujeme a i přes varování pana domácího, ať nejezdíme daleko, vyrážíme na konec silnice N13 do městečka Taouz. Přesně, jak říkal pan domácí. Když odbočujeme na pistu do Zagory, je tma jak v pytli. Chvíli jezdíme po pláni a pak se raději vracíme nazpět. Roman cestou ztrácí kanistr s vodou, ale ještě stihne dojednat, že by nás zítra nějaký člověk s jepem převedl přes problémové místo na pistě. Cena je 250E. To se nám zdá moc.

 

K večeři dostáváme zeleninový salát, hráškový tajine se skopovým masem a pomeranče s jogurtem. Pak už se jen odvalit do postele. Uf, to je život, takhle nás trápit dostatkem. Najeto 319km po silnici a 15km off.

 

Středa 17.4.

Snídaně je opět monstrózní. Na lehko jedeme po okolí do pouště. Po tvrdém povrchu je to bezva, ale pak zajíždíme mezi duny do jemného hlubšího písečku. Těžké motorky jsou okamžitě zahrabány do půli kol. Už takhle po ránu je 38°C. Slunce nemilosrdně pálí a my se potíme při vyprošťování. Navzájem se tlačíme. Písek létá na všechny strany. Po půl hodině jsou motorky na tvrdém povrchu. Tak to jsme rádi, že jsme vypustili tu pistu. Asi by to bylo dobrodružství, ale naše stroje opravdu nejsou do jemného hlubokého písku.

 

V hotýlku nastrojujeme motorky. Po odpočinku se loučíme a vzhůru do sedel. Za Rissani odbočujeme doleva na R702. Po chvíli projíždíme vesničkou Jofr. Po celé délce je tržiště a my se prodíráme davem usměvavých lidí.

Po hodině jízdy zastavujeme u oázy pod palmami. Uf! Konečně stín. Hodiny ukazují poledne. Obloha je bez mráčku. 32°C. Po odpočinku pokračujeme pustinou, až na hlavní silnici N10.U velké pumpy Afriqa bereme benzín a odpočíváme.

V dálce jsou vidět hory, my ale jedeme písečnou pustinou. Město Tineghir fotíme z vyhlídky. Okamžitě přibíhají prodejci a nabízeči čehokoli. My ale s díky odmítáme jejich zaručeně originální cetky a hurá po R703 do soutěsky Corges du Todra.

 

Noříme se mezi vysoké strmé stěny. Na začátku je spousta turistů a stánků se suvenýry. My ale máme vyšší cíle. Stoupáme podle říčky stále výš. Voda po chvíli mizí a my kopírujeme vyschlé koryto. Silnice je chvílemi v rozkladu a asfalt se střídá se šotolinou.

V Tamtattouchte zastavujeme u hotýlku a objednáváme si Berberskou omeletu. Při jídle sledujeme zlověstné tmavé mraky, které se kupí v našem směru. Chvíli řešíme, zda tu nepřespíme. Máme ale ještě dvě hodiny do tmy. To přeci dáme 50 km offroudíčku.

Při odjezdu mě zaujme, že pan číšník někam volá. Nevěnuji tomu ale pozornost. Chvíli hledáme odbočku do hor. Místní si jí kousek popostrčili a my přijíždíme nejdříve do kempu, pak se otáčíme u malých domečků, ze kterých vybíhají děti a maminy. Jsou docela vlezlí a dožadují se peněz. Chytají nás za oblečení. Až prudký rozjezd a bručení Barborky je odhání. Konečně nacházíme tu správnou odbočku. Vjíždíme do mraku, ze kterého padají velké kapky. Přeci se nenecháme odradit trochou vody. Pokračujeme po pláni do kopců.

 

Cesta je parádní. Takto si jí pamatuji z minule. Bylo ale poměrně tepleji a slunce. Po chvíli cesta končí ve vyschlém korytu řeky. Jízda se stává náročnější. Překonání úseku s naplaveným pískem je dost náročné. Přední kolo se boří a motorka lítá ze strany na stranu. Tom v malé rychlosti padá. Okamžitě se odněkud zjevují drobné babky a pomáhají zvedat těžkou motorku. Za vynaloženou sílu požadují peníze a cigarety. Dostávají několik drobných.

 

Po chvíli pomáháme i dlouhonohému Romanovi. Ta váha se prostě nedá udržet. Nám se pád zatím vyhýbá, většinu projíždíme ve dvou. Ale asi 100 m jedu sám. Monika jde pěšky, fotí a do intercomu mi komentuje mojí bravurní jízdu. Písek lítá od kol, ale nakonec najíždíme na tvrdší cestu a holky mohou zase nasednout.

Za občasného poprchávání vyjíždíme na vrchol 2630m.n.m. Obloha je zatažená a pomalu přichází tma. Třiceti kilometrový sjezd opět říčním korytem nám trvá asi hodinu. Podklad je pevný, ale raději jedeme opatrně. Koryto řeky se rozevírá do šířky. My klesáme po mazlavé červené klouzavé hlíně do údolí.

 

V dálce na nás ze tmy bliká světýlko, jako s pohádky o perníkové chaloupce. Jak se ukazuje, je to pán na mopedu, který tu na nás čeká. Už mi to dochází. Dostal tip od pana číšníka. Už za prudkého deště nás vede asi 5km do vesnice a nabízí ubytování u něj doma. Nelíbí se nám ale, že máme motorky uzamknout do poměrně vzdálené garáže. Raději jedeme ještě asi 10km a u silnice zastavujeme u obchodu s potravinami.

Pan majitel nám nabízí ubytování v krásně zařízených pokojíčcích. Nad cenou chvíli licitujeme, ale nakonec dohadujeme 120DH za osobu se snídaní. Parkujeme v budoucím, obchodě. Jsou tu nové regály ale hlavně, že je to blízko a pod zámkem.

 

Venku leje jako s konve. U čaje probíráme postřehy z přejezdu přes sedlo. Jsme spokojeni, že jsme to takto stihly. V návštěvní knize se dočítáme, že tu letos v únoru bydlel cestovatel Jarda Šíma. Máme za sebou 239km po silnici a 47km off. Dobrovolně si s Monikou bereme na pokoj Romana. Pouští nám z jeho zázračného telefonu divadlo s Járou Cimrmanem. Slyším asi 5 minut a už nevím o světě.

 

 

Čtvrtek 18.4.

 

 

 

Krásně odpočinuté nás vítá ranní slunce a modrá obloha. Snídaně je výborná, pan hoteliér, hudebník a kupec v jedné osobě je bezva. Platíme mu sjednanou částku, vyjíždíme z garáže a tradá, jedeme dál. Silnička je uzoučká, suchá a kroutí se okolo skal. Z levé strany je pod námi obrovská hluboká průrva. Dole teče potůček a okolo něj jsou políčka. Na tu dálku není vidět, co se na nich pěstuje. Když v protisměru potkáváme auta, musíme se přimáčknout na skálu, abychom se vyhnuli.

 

 

 

 

 

 

Po 30 kilometrech míjíme hotel, kde jsme minule spali. Vypadá opuštěně, a my jsme rádi, že jsme našli spaní nahoře ještě v horách. Přijít o tyto nádherné výhledy by bylo škoda. Soutěska Corges du Dades nás vítá trochu rozvodněnou říčkou, ale pytle s pískem místo krajnice zabraňují vodě, aby se přelila na silnici.

 

 

 

 

 

 

Po chvíli přijíždíme ke kaskádovité silnici. Je to neskutečné, jak takovou silnici dokázali postavit.  Projíždíme si tento úsek a já vyprávím Monice, že když jsme tu byli minule, jeli jsme v koloně karavanů a dědkové ty zatáčky nemohli vytočit a pořád se couvalo.

 

 

 

 

Čas ubíhá a provoz houstne. Po křivolaté silničce R704 přijíždíme do města Boumaine-ed-Dades. Ani nezastavujeme, pouze klaksonem zdravíme mechaniky v dílně u pumpy, kde jsme minule měnili ložiska v předním kole u Romanova Stromka. Po N10 jedeme asi 10 km a už odbočujeme doprava na uzoučkou bělku, vedoucí do hor. Asfalt střídá šotolina. Necháváme si větší rozestupy, hodně se práší.

 

 

 

 

 

 

Cesta nás vede údolím podle potoka. Projíždíme malé vesničky. Z domečků vybíhají děti, kterým rozdáváme dárečky. Ženy v barevných šatech v potůčku perou prádlo. Usmívají se a mávají. Několikrát přejíždíme potok po panelovém brodu. Jeden brod je ale pískový. Barborka pod námi tančí, ale průjezd hlubokým pískem zdoláváme. Ohlížím se, a koukám na Toma s Janou, jak chvíli bojují, ale přední kolo se náhle hluboko propadá, a oni v nulové rychlosti padají. Pomáháme zvedat motorku. Uf, to je tíha.

 

 

 

 

 

 

Projíždíme ještě dvě pidi vesničky. Trochu jsme se opozdili při rozdávání dárků. Po chvíli přijíždíme pod prudký kopec. V polovině stoupání vidíme povalenou Tomovu motorku a o 5 pater výš odpočívajícího Romana. Začínáme stoupat a cesta se mění na hromady ostrých nestabilních kamenů. Přední kolo uskakuje do stran, ale my se probíjíme pomalu vpřed. Stoupání i vracečky jsou opravdu brutální. Tom ukazuje, ať jedeme dál a nezastavujeme. Ono by to asi ani nešlo.

 

O dvě patra nad Tomem nám v příkré vracečce uskakuje přední kolo směrem ze stráně. Musím zastavit a je to tu! Chvíli balancuji na špičkách a pak odkládáme Barborku směrem ze svahu. Nedokážeme jí s Monikou zvednout a čekáme na Toma, až přijede. Jana šlape pěšky. Ve dvou se to opravdu nedá projet. Zvedáme Barborku a Monika se připojuje k Janě. Sólo stoupáme až k Romanovi a povzbuzujeme holky. Odtud až na vrchol sedla Tizi-n-Tazazert 22560m.n.m. se dá jet ve dvou.

 

 

 

 

 

 

Rozhlížíme se po okolí a obdivujeme krásné skalnaté útvary. Některé nám připadají jako obrovská zkamenělá předpotopní zvířata. V bufetu si objednáváme čaj a rozdáváme dětem dárečky a místním ženám léky na bolavé zuby.

 

Sjezd je poměrně jednodušší. Cesta je trochu poopravená a zmizely příčné prahy. Potkáváme několik jepů s turisty a dva místní pány na skůtrech. Počasí nám stále přeje. I v této výšce je horko a na obloze není jediný mráček.

 

 

 

 

 

 

Pomalu klesáme na planinu, kde je malá oáza. Děláme drobnou chybu. Nejdeme si odpočinout a občerstvit se do stínu. Pokračujeme podle vyschlé řeky kaňonem. Roman jede napřed a je v nedohlednu. Před pískovým brodem stavíme, ale Tom jede bez zastavení. Propadá se mu přední kolo až po osu a leží. Holky mu pomáhají tlačit a nakonec zdárně vyjíždí na pevný břeh.

 

Volím jinou stopu ale mě se pro změnu zahrabávají obě kola. Ukazuji holkám, že to nejdříve zkusím sám a beru za heft. Od zadku lítají kameny na všechny strany, hrnu před sebou asi tunu písku a kamínků, ale nakonec Barborka statečně vyjíždí z řečiště. Spojka a gumy smrdí, ale dokázal jsem to!

 

 

 

 

 

 

Po obrovské pláni jedeme přes hodinu v té výhni, až mám mžitky před očima. Konečně v dálce vidíme městečko Nekob. Cesta je nekonečná a vysilující. Na náměstí míříme do restaurace a opatrně popíjíme vychlazenou vodu. Po hodině odpočinku jedeme po R108 a pokračujeme západním směrem okolo nádherných stolových hor.

 

 

 

 

 

 

Hlavní silnice N9 vede podle řeky Oued Draa. V okolí rostou palmy, děti se koupou a my uháníme stále na jih až na začátek známého, pouštního města Zagora. Na podruhé se trefujeme do toho správného kempu. Pan majitel si nás pamatuje ještě z minule.

 

Za přijatelnou cenu nám nabízí ubytování ve dvou malých pokojíčcích. Stěhujeme se všichni do jednoho, aby byla legrace. Pereme prádlo a probíhá celková očista. K večeři dostáváme tunu zeleniny a dva obrovské kameninové talíře se zapečeným mletým masem ve vejcích. Je toho asi pro deset lidí, ale bojujeme statečně, až bitvu vyhráváme. Před spaním nám Roman pouští hru Dobití severního pólu, ale opět slyším pouze 5 minut. Dnes jsme zdolali 95 km off a 185 km po silnici. 

 

Pátek 19.4.

 

V noci mě budí obrovský randál ozývající se z Romanova spacáku. Po hmatu zjišťuji, že Monika už prchla a spí asi někde venku. Strkám si prsty do uší a zase usínám. Roman řeže dřevo celou noc. Používá motorovku bez výfuku. Ráno zjišťuji, že jsem to vydržel jako jediný. Ostatní v noci prchli do vedlejší místnosti. Chechtají se nám, a libují si, jak se krásně vyspali, hlavně v tichu. K snídani dostáváme kávu s mlékem a chleba s marmeládou.

 

Slunce nemilosrdně pálí už od rána. V Zagoře zastavujeme u oblíbené cedule směřující na jih do pouště. Toto je vlastně nejjižnější místo, kam jsme letos dojeli. Nyní se už budeme pomalu vracet na sever, ale opravdu pomalu. Odchytává nás mladý černoch a zve nás na návštěvu jeho motodílny. Po chvíli zastavujeme u moderně zařízených garáží. Mechanik nám vše hrdě ukazuje a vypráví, že dělá servis výpravám z Evropy. My žádný servis nepotřebujeme, motorky šlapou jak hodinky. 

 

 

 

 

Stoupání na Tizi-n-Tinififft 1660m.n.m. je nekonečné, ale parádní. Při focení si navzájem ukazujeme pneumatiky, že je máme všichni obroušené až do kraje a zmizeli i ty čudlíky. Prohlížíme si nekonečnou náhorní planinu, zvrásněnou hlubokými průrvami. Slunce nemilosrdně pálí, teploměr ukazuje 35°C. Při sjezdu si to opět užíváme, až gumy kvílejí. V dohledu je jen samé kamení a uprostřed té divočiny se krčí malá vesnička Ait Saoun.

 

 

 

 

 

 

Jedeme okolo obrovské skládky odpadků. V okolí poletuje miliarda sáčků na rohlíky. Jsou úplně všude. Ve městě Ouarzazate zastavujeme u malé jídelny. Objednáváme si tajine a pití. Parkujeme na zastávce autobusu, který přijíždí každou čtvrthodinu, ale nikdo nic neříká, ani kolemjdoucí policista. Po výborné hostině ještě doplňujeme vodu a pokračujeme po uzoučké silničce k dalšímu dnešnímu cíli. Tím je kasba Ait Benhaddou, nádherná středověká pevnost, kde se natáčelo několik filmů.

 

Uzoučkou uličkou zajíždíme ke krámku se suvenýry. Pan prodavač se usmívá a slibuje, že nám motorky i s odloženým oblečením ohlídá. Přes řeku Asif Ounila vede most pro pěší. Vcházíme do pevnosti a prohlížíme si krámečky s orientálním zbožím. Využíváme každého stínu k odpočinku a pomalu stoupáme do horních pater. Uf, a jsme nahoře. Výhledy na panoramata jsou nádherné.

 

 

Odpočíváme ve stínu horního hradu. Po návratu k motorkám jdeme navštívit obchůdek. Pán je bezva, uvazuje holkám turbany a nabízí nám nějaké kameny. Nakonec si k oboustranné spokojenosti po povinném, smlouvacím divadle odnášíme spoustu dárečků a suvenýrů.

 

Vracíme se na hlavní silnici N9 a zastavujeme na pohled v novém kempu. Pokoj mají pouze společný a to dnes nechceme. Pro stany to tu není moc vhodné. Chvíli objíždíme město Ouarzazate a hledáme nějaké místo na stanování. Nakonec se Romanovi daří najít kemp, plný francouzkých karavanů. Stavíme stany pod vysokou zdí a pozorujeme zatahující se oblohu. Padá několik kapek, a veliký vítr zvedá v celém kempu prach a máme ho všude.

 

 

 

 

 

 

Vaříme si z vlastních zásob. V okolí se blýská a v dáli nad horami určitě prší. Příjemně unaveni po 236 km v nadprůměrných teplotách usínáme.

 

 

 

Sobota 20.4.

 

Budíme se brzy. Bavíme se u scénky se sousedy. Paní vysvětluje Romanovi, že se vůbec nevyspala, protože strašně chrápal. Máme vše pokryté vrstvou prachu. Raději stavíme u pumpy a wapkou smýváme to nejhorší.

 

Silnice N10 je nádherná. Vede ale do dnešního cíle obrovským obloukem. My po hlavní silnici jet nechceme. Vezmeme to zkratkou přes hory, po našich oblíbených bělkách. Takže po chvíli doprava na uzoučkou silničku a už to svištíme po pláni. Kopce se pomalu přibližují. Stoupáme do výšky 1760m.n.m. Projíždíme několik malých vesniček. Lidé mávají a vše je milé. Počasí nám přeje, sluníčko svítí, ale na severu je to takové zatažené.

 

 

 

 

 

 

Za vesničkou Amassine asfalt končí a začíná šotolina. Cesta ale vede jiným směrem, než potřebujeme. Vracíme se asi 5 km a nacházíme povalenou ceduli, která ukazuje směr, který potřebujeme. I název vesnice Askaoun odpovídá. Pokračujeme po této cestě. Asi po 10 km krásné skalní šotoliny, nám cestu přetíná potok tekoucí v hlubokém vymletém korytu. To nedokážeme přejet. Vracíme se nazpět a míříme na sever. Určitě to půjde nějak objet.

 

 

 

 

 

 

Cesta na sever je nádherná, široká. Stále pomalu stoupáme a teplota naopak pomalu klesá. V malinké vesničce Agrilao je křižovatka. Chvíli váháme kudy, ale z domku vybíhá starší paní a ukazuje na sever. Stoupání mezi domečky po bílé skále je brutální a stále čekám, že skončíme u někoho na dvorku.

 

 

 

 

 

 

Projíždíme několik prudkých zatáček mezi hliněnými domečky. Děti se na nás dívají, jak kdyby ještě nikdy neviděli cizince. Cesta stále stoupá a my vidíme ploché střechy domečků, na kterých se suší barevné prádlo.  

 

Povrch cesty se mění na kamenitou. Několikrát prudce stoupáme a zase klesáme do kaňonů. Na dně se brodíme potůčky. Ve dvou je to velice náročné, Barborka poskakuje přes veliké balvany. V jednom místě je klesání tak prudké, že Monika musí jít pěšky. Volím levou stopu. Pode mnou je hluboký sráz, ale 50m úsek se mi daří sjet bez pádu. Tom volí pravou stranu, kde je to pohledově bezpečnější, ale zase jsou tam větší kameny. Přední kolo se mu šprajcuje mezi kameny a padá. Po chvíli zase. Přeci je znát, že Tom není žádný čahoun a ty dlouhé nohy v těchto případech schází.

 

 

 

 

 

 

Nyní už víme, že se nemůžeme vrátit. Tímto stylem jedeme asi 2 hodiny. Při vjezdu do vesnice Ait-Kalla se prudce zatahuje a začíná docela pěkný slejvák. Povrch se mění na červenou mazlavou hlínu. Chvíli v dešti stoupáme dál do kopců, ale na pneumatiky se lepí hlína. V jedné prudké vracečce mají Tom s Janou ošklivý pád. Zvedáme společnými silami motorku a řešíme co dál. Teplota 8°C a déšť ubírá na náladě.

 

Jdeme s Monikou pěšky na průzkum. Po 2 km obcházíme celý kopec a hodnotíme, že pojedeme dál. Beru to dolů strání. Pokračujeme tedy ve stoupání a sláva, přestává pršet. Po několika kilometrech klouzání a hrabání se dostáváme na planinu. Pepina ukazuje 2755m.n.m.

 

 

 

 

 

 

Tady se opravdu nedá jet. Počítáme, kolik máme potravin a vody, kdybychom tu museli zůstat. Při úsporném programu i tři dny. Vysíláme na průzkum Romana. Pomalu se probíjí dopředu, a i přes jeho dlouhé nohy padá do bahna. Nakonec mizí za horizontem. Nyní je na řadě Tom. Dva pády do postranních kamenů mu deformují kufr, ale nakonec také mizí za horizontem.

 

Mně se totálně ucpává přední kolo v blatníku a odmítá se točit. Chvíli šťourám klacíkem a nakonec se mi daří popojet dopředu. Volím druhou nerozježděnou stopu a planinu přejíždím bez pádu. Holky to mají dnes na pěšárnu.

 

 

 

 

 

Z dálky na nás Roman mává, že už stojí na pevném povrchu. A opravdu cesta se mění na tvrdý písek. Po odpočinku vyrážíme na západ. Okolo nás je černá obloha, ale neprší. Potkáváme několik pastevců, kteří mají na sobě oblíbený hábit a pantofle. Jak tady mohou přežít? Pasou tady ovce, kozy a koně. Jeden nám radí po 100m odbočit doleva. Náznak nějaké cesty tu opravdu je, tak jedeme. Poskakujeme po kamenech a snažíme se držet přibližný směr.

 

 

 

 

 

 

Takto jedeme asi hodinu. Za námi se ženou černé mraky, když tu náhle přijíždíme na nějakou cestu. V písku jsou čerstvé stopy, asi po osobáku. Hurá! Cesta vede naším směrem. Jako nějakým kouzlem se před námi mraky rozestupují a chvílemi vykukuje sluníčko. Za námi je černo. Po další hodině jízdy, po klikaté, písečné cestě klesáme do údolí. Pod námi vidíme vesnici Akechtim. To je úleva. Už jsme zase v civilizaci. Pokračujeme na jih podle nějakého potůčku. Občas je na cestě hlubší písek, ale nás už dnes nic nerozhodí.

 

  

 

Avšak pozor! Stále ve střehu! Hlavně neudělat chybu, pohybujeme se ještě daleko od lidí. Ve vesnici Asfazimér začíná asfalt. Místní kluci na nás koukají jak na zjevení. Aby také ne. Oblečení a boty máme obaleny červenou hlínou. Na motorkách není opravdu poznat, že jsme je ráno umyly. 6 hodin perného offroadu je znát i na únavě. Asi 40 kilometrů klesáme po rozbité silnici do městečka Taliouine. Nacházíme si kemp, ale pan majitel nás vede do jiného, kde nám i uvaří. Pronajímáme si malé chatičky.

 

 

 

 

 

 

U báječné večeře hodnotíme dnešní den jako super zážitek a jsme rádi, že se nám podařilo sjet z hor dolů mezi lidi. Máme najeto 245 km. Z toho 120 mimo silnici. Jdeme si odpočinout, abychom načerpali síly na zítřejší přesun do královského města Marrakech.

 

 

 

Neděle 21.4.

 

Po výborném spánku a ještě lepší snídani vyrážíme na západ silnicí N10. Ve městečku Auolouz bereme benzín a doplňujeme zásoby vody. Teploměr ukazuje 38°C, slunce nemilosrdně pálí. Okolo obrovských alejí neidentifikovatelných stromů přijíždíme na křižovatku se silnicí R203. Je to stará kupecká cesta, vedoucí přes hory. Minule nás vytrestala sněhem a vodou. Dnes to určitě dáme zasucha. Míjíme místní raritu. Na okolních stromech rostou kozy. To je ale úroda. Stromy jsou obsazeny do posledního místečka a kozy stojí i na slaboulinkých větvičkách.

 

 

 

 

 

 

Pomalu stoupáme po silničce, která je chvílemi v rozkladu.

 

 Výhledy jsou fascinující. Nahoře na Tizi-n-Test 2100m.n.m. zastavujeme u restaurace.Jsou tady zaparkováni tři bavoráci s Marockou značkou. Vedle u stolu sedící Němci nám vysvětlují, že mají motorky z místní půjčovny a už týden se toulají po Maroku. Takže, kreditku v kapse a jedeme. To není ale žádné dobrodružství.    

 

Po čaji a odpočinku klesáme tisíci zatáčkami do míst, kde jsme minule převáželi motorky povodňovou řekou. Když vidím toto místo zasucha, jsem rád, že jsme se nezřítili ze skály do propasti.

 

 

 

 

 

 

Podle řeky Oued Nfiss klesáme až k přehradě. Rodiny piknikují přímo v řečišti, myjí auta a koupají se. Provoz začíná houstnout a silnice se narovnává. Cedule i poházené odpadky v okolí nám oznamují blízkost dnešního cíle, královského města Marrakech.

 

Chvíli jedeme po okruhu. Je opravdu horko. Míříme do centra a zajíždíme do uzoučkých uliček, kde se opravdu nedá projet.

 

 

 

 

 

 

Pracně couváme a hned se na nás vrhají nabízeči ubytování. Napodruhé si vybíráme hotýlek, ukrytý na konci uzoučké uličky. Pan domácí ukazuje pokoje a nakonec i něco sleví. Parkujeme o dvě ulice ve dvoře, na hlídaném parkovišti. Svazujeme naše miláčky řetězem k sobě.

 

Pan domácí nás vede ke kamarádovi do střešní restaurace. Ale to je klasika. Jídlo je předražené. Dáváme si raději na ulici za pár korun kebab a jdeme se podívat na centrální náměstí Place Djemaa El Fna. Je ale ještě málo hodin a spoustu obchůdků a občerstvoven má zavřeno. Nakupujeme si alespoň koření, abychom si mohli doma uvařit ten báječný tajínek.

 

 

 

 

 

 

Náš hotýlek má opravdu výbornou polohu. Uzoučkou uličkou se za tmy vracíme na náměstí, které mezitím ožilo. Spousta hudebníků, akrobatů, kouzelníků a nabízečů různých cetek je obleženo turisty i místními lidmi. Ostatní prostory náměstí jsou vyplněny stánky s občerstvením, výrobnami ovocných šťáv a prodejem exotických plodů. Dáváme si sklenici fresh pomerančové šťávy. Prohlížíme si stovky obchůdků a v některých nakupujeme drobné dárečky. Smlouvací procedura nás dostává do varu. Ale v dobrém. Užíváme si debaty a divadýlka s prodavači. Nakupujeme několik kilogramů různých oříšků a mandlí.

 

 

 

 

 

Chvíli bloudíme v postranních uličkách. Jsou uzoučké, plné malých krámečků s veškerým zbožím. Čím jdeme dál, tím jsou uličky tmavší a opuštěnější. Chvílemi je to až strašidelné. Raději se vracíme na náměstí. Cpeme se výborným kořeněným masem v housce a pozorujeme okolní ruch. Okolo půlnoci se vracíme do hotelu. Zmoženi padáme do postelí. Monika chvíli poslouchá Romanův koncert. Pak vyklízí pole a jde si lehnout o patro výš do druhého pokoje. Já jsem odolný a asi i nahluchlý. Spokojeně usínám. Najeto 235 km.

 

 

 

 

 

 

 

Pondělí 22.4.

 

Ráno nás vítá nádherný slunečný den. Snídaně na terase s pohledem na okolní střechy nás startuje na další cestu. Motorky jsou v pořádku a my za teploty 35°C vyrážíme ven z města. Užíváme si ranní dopravní špičku.

 

 

 

 

 

Po chvíli odbočujeme na vedlejší silnici R 210. Ta vede po nekonečné pláni. Míjíme obrovské lány s obilím. Je sice duben, ale tady už se sklízí. Zajímavé je to, že se obilí sklízí ručně, jenom srpem. Žádné kombajny ani jiná technika.

 

Ve městě Demnate trochu bloudíme a omylem stoupáme do Národního parku Imi-n-Ifri. Silnice se kroutí nad městem, ale po chvíli přijíždíme na křižovatku a nevíme jak dál. Nějaký pán nás láká na prohlídku krápníkových jeskyní.

 

 My ale jedeme na prohlídku vodopádů. Ty jsou na jiné řece o 40 kilometrů dál. Vracíme se do města a hle, silnici R304 nacházíme napoprvé. Stoupáme do kopečků. V zatáčkách se mi zdá, že nám občas ujede přední kolo. Tlak je v pořádku, asi je to jen pocit.

 

Po uzoučké silnici přijíždíme do vesničky Et-Tleta-Ouzoud.  Parkujeme u malého hotýlku. Roman se chvíli dohaduje s místním naháněčem, že si opravdu vše umíme zařídit sami. Objednáváme si k obědu maso na grilu. Bude za dvě hodiny, takže se jdeme podívat na vodopády. Je 35°C. Věci si necháváme u motorek a pomalu klesáme po uzoučké pěšince dolů k řece. Roman natahuje své dlouhé nohy a náhle za zatáčkou není. No nevadí, určitě se potkáme dole. Ale není ani tam. Procházíme se podle říčky a fotíme kaskády. Jsou tu malé zahrádky, kde si může člověk postavit stan a občerstvit se.

 

 

 

 

 

 

Roman je stále ztracen. Pomalu stoupáme až do hotýlku. Jaké je naše překvapení, když přijíždí V.Strom s polskou značkou a přiváží Romana. Konečně se dovídáme, že my jsme viděli pouze kaskády a vůbec jsme nedošli pod mega vodopád. Koukáme na fotky, ale už tam nejdeme, protože se nám nese oběd. Ugrilované maso na špízech a zelenina.

 

Vracíme se na silnici R304, po které přijíždíme k přehradě Barrage Bin-el-Ouidane. Chvíli hledáme ubytování, několikrát přejíždíme okolo kasáren a po hrázi, kterou hlídá voják. Ten nás staví a vůbec se mu nelíbí kamery připevněné na helmách. Nakonec se nám daří najít krásný kaskádovitý kemp, pod přehradou. K vodě se ale nemůže, řeka je oplocená.  

 

Tomovi není dobře, bere si nějaké léky a pospává. My dopíjíme poslední zbytky Whisky, plánujeme, zda pojedeme zítra do hor, nebo ne. To se uvidí, až jak bude ráno Tomovi. Najeto 286 km

 

 

 

 

 

Úterý 23.4.

 

Od rána to pěkně pálí. Snídáme na pohodlných proutěných sedačkách a řešíme, co a kam dnes vyrazíme. Tomova posádka se necítí nejlépe. Zavrhujeme tedy offroadovou cestu R302 na la Cathédrale. Místo toho míříme na sever po klikaté silnici R301. Stoupáme do výšky 1760m.n.m. Na druhé straně kopce se nám otvírá neskutečný pohled na planinu hluboko pod námi. Je to jak z letadla při přistání. Malé domečky, obdélníková pole a zavlažovací kanály se ztrácejí v ranním oparu v dáli.

 

 

 

 

 

 

Klesání je nekonečné. V Bzou doplňujeme zásoby vody a pokračujeme po hlavní silnici N8 do velkého města Beni-Mellal. Provoz je brutální, jedeme stále v koloně kamiónů a karavanů. Zkracujeme si trasu centrem.

 

Na konci města se potkáváme s těmi samými auty, která jela okolo. Po 90 kilometrech konečně odbočujeme na vedlejší silnici R503. Hurá, už jedeme zase sami. Okolí se postupně mění. Úrodná pole ustupují písku a kamení. Ve městečku Zeida hledáme nějaké občerstvení, ale je tu jen pizzerie. No to ne, my chceme marocké jídlo a ne nějakou naplaveninu z Evropy.

 

 

 

 

 

 

Po R503 jedeme absolutní pustinou. Je to divné ale najednou se nám ztrácí Tom s Janou. Chvíli čekáme a pak se s Monikou vracíme několik kilometrů. Zrovna nasedají, vše je v pořádku. Po hodině jízdy stále žádná vesnice.

 

 Jako zázrakem se náhle objevuje všemi očekávané městečko Boulemane. Zastavujeme u malé jídelny a nakukujeme paní pod pokličky. Objednáváme si každý půlku grilovaného kuřete. Mňam, to je hostina.

 

 

 

 

 

 

Tom má teplotu, tak se pokusíme najít nějaký hotýlek, kde by si mohl odpočinout. Jenže jak se ukazuje, je to opravdu velký problém. Musíme nejdříve překonat sedlo Tizi-Abrkhnanes 1769m.n.m. abychom dojeli do města Sefrou. Je tu několik hotelů. Jenže je tady také nepříznivý vliv nedalekého turistického města Fés. Ceny za ubytování jsou opravdu vysoké a žádné smlouvání nepřipadá v úvahu.

 

 

 

 

 

Do setmění zbývají dvě hodiny. Pojedeme ještě dál a najdeme si nějaké bydlení nadivoko. Teplota klesá na 14°C a je obrovský protivítr. Pokračujeme po nové dálnici 28 km.  Vítr s námi cloumá. U jezera Barrage Idriss 1 er  jedeme kousek po polňačce. U cesty je pěkný plácek. Musíme přejet hubeňoučký potůček. Těžké motorky se boří do bahna, ale nakonec tuto bariéru překonáváme.

 

 

 

 

 

 

S vypětím všech sil odoláváme větru a stavíme stany a vaříme večeři. Máme za sebou 486 km. Počítáme, zda zítra stihneme trajekt, protože v přístavu se nám připočítají dvě hodiny. Tak nějak by to mělo vyjít. Jdeme se na to tedy vyspat. V noci mě budí silné poryvy větru. Ale stan pevně drží, tak se není čeho bát. 

 

 

 

Středa 24.4.

 

Ráno se zdravíme s kolemjdoucími, kteří jdou na přilehlé pole za prací. Tomovi je o hodně lépe. Po zdárném překonání potůčku se vracíme na uzoučkou silničku, po které stoupáme do vršku. Je hodně rozbitá, chvílemi jen šotolinka. U malinké pumpy s jedním stojanem tankujeme. Pán je vyděšený, když mi v nádrži zmizí 31L. To ten včerejší vítr. Dnes fouká úplně stejně. U vesnice Tissa je veliké tržiště plné lidí. Prodávají se tu zvířata a obilí a vlastně všechno, co je třeba v zemědělství. Stojíme v koloně aut a lidí asi 15 minut, než se nám podaří pomalu se proplést davem.

 

 

 

 

 

 

Po chvíli jsme na hlavní N8, po které stoupáme do pohoří Rif. V městečku Ain Aicha zastavujeme u řezníka na pozdní snídani. Objednáváme si 1 kg mletého masa na grilu. Olizujeme se až za ušima. Taková dobrota se opravdu zažije jen tady.

 

Nasyceni stoupáme po horské, nekonečné silnici R505. Silnice je poměrně úzká a rozbitá. Chvílemi je asfalt propadlý i o půl metru. Osobáci a dodávky jedou jak o závod a velice špatně se předjíždějí. Do toho ještě předjíždíme kamióny a stavební stroje.

 

 

 

 

 

 

Toto je ale vykoupeno nádhernými výhledy na okolní kopce a údolí. Ve Městě Katama se napojujeme na hlavní silnici N2. Stále stoupáme, až náhle vjíždíme do mlhy, která by se dala krájet. Jsme ve výšce pouhých 1240m.n.m., ale teploměr ukazuje 6°C. Ach, kde jsou ty horka z Marrakeche?

 

 Pomalu klesáme do údolí, mlha mizí a vítr od moře zesiluje. V protisměru potkáváme několik moto výprav na vyleštěných strojích. V Tétouanu hledáme banku. Zbylo nám ještě spoustu peněz a nemá cenu je vozit domů. Nikde ale nemají Eura a tak jedeme po silnici N13, která kopíruje pobřeží. V Mdiq se Romanovi daří najít banku a hurá, už nemáme ani floka. Koukáme, jak se na pobřeží valí obrovské vlny. Nyní si vzpomínám, jak mi před hodinou při odpočinku jeden derviš říkal, že je dnes divný vítr, který tu normálně není.

 

 

 

 

 

 

Doufáme, že trajekt pojede, když už se tak ženeme. Na hranicích je obvyklá fronta, ale za 45 minut jsme vyřízeni. Čas se posouvá a nám zbývá 30 minut do odjezdu. Pepina nás bravurně navádí k terminálu. Zpáteční lístky máme a po deseti minutách vjíždíme do podpalubí našeho katamaranu.

 

V restauraci si dáváme kávu a jsme spokojeni, jak nám to krásně vyšlo. Při výjezdu z přístavu se do lodi opírá silný vítr a velké vlny. Ta se začíná hodně naklánět a pohupovat na všechny strany. V televizích nevysílají obvyklé reklamy, ale návody na použití záchranných vest a člunů. Chechtáme se vrávorajícím lidem, ale pak i sobě. Opravdu se nedá moc chodit, leda tak opírat se o zeď. Plavba trvá přes hodinu. V horách nad pevninou je zataženo. V přístavu je ale teplo.

 

 

 

 

 

 

V kempu jsme skoro sami. Auto si vyzvedneme až zítra. Stavíme stany na zakázaném trávníku a vaříme večeři. Máme za sebou 354 kilometrů a zítra nás čeká nakládání a přesun domů.

 

 

 

Čtvrtek 25.4 -  Pátek 26.4.

 

Sluníčko svítí a než nám uschnou stany, jedeme se podívat na Gibraltar. Před celnicí je ale obrovská fronta aut. Nějak se nám nechce čekat. Fotíme tedy skálu z dálky a jedeme si nakoupit nějaké zásoby na cestu.

 

 

 

 

 

 

Auto i vlek jsou v pořádku. Pomalu nakládáme, přebalujeme a kurtujeme. Je to nekonečné. Nakonec ve 14 hodin vyrážíme domů.

 

U Granady nás Pepina vede jinudy. Stoupáme po E5 do kopců. Jedeme středem Španělska. Touto cestou jsme ještě nejeli. Co je pozitivní, neplatí se žádné mýtné. Po 4 hodinách řízení se postupně střídáme, posloucháme příhody pana Cimrmama a odpočíváme. Je to neuvěřitelné, ale s příchodem noci přichází i déšť.

 

Před hranicemi s Francií se rozsvěcí kontrolka hladiny oleje. Stavíme u pumpy a opravdu olej je na spodní rysce. Romanův kamarád nám po telefonu radí, jaký olej potřebujeme. Hurá, mají ho. Celý litřík se tam vešel.

 

V brzkých, ranních hodinách projíždíme Lyon. Počasí se lepší, ale mraky se honí po obloze. Kontrolujeme náš náklad a vše je v pořádku. V Německém Heidelbergu doprava a hurá na východ. Chytáme několik kolon, táhnoucích se do nekonečna. Nakonec vše projíždíme a ve 22 hodin vysazujeme Romana s Bohouškem na chodník v centru Berouna.

 

O hodinu později vykládáme naše zavazadla a Barborku před naším domem. Toma a Janu čeká ještě 80 kilometrů a jsou také doma.  Za 32 hodin jsme zvládli ujet 2860 km bez nějakých potíží.

 

Závěr:

 

Jsem rád, že jsem mohl Maroko navštívit podruhé s ročním odstupem. I v této zemi je vidět dopad Evropské globalizace ať v kladném, nebo záporném směru. Letos to prostě bylo trochu jiné než minule.

 

Nyní trochu statistiky:

 

Celkem najeto na motorkách 3639 km

 

                                    autem 3740 Km

 

Po sečtení všech nákladů  31700 Kč -  2 osoby a moto

 

Motorky – bez jediné závady

 

Pneumatiky Mitas. Musím pochválit výběr pneumatik, jak E 9, tak E10 jsou plně vhodné do terénu i na silnici. Jízda pískem byla hodně ovlivněna váhou motorek. Jízda bahnem byla velice náročná, ale díky hrubému vzorku jsme vše projeli. Jízda po silnici byla naprosto bezproblémová, úbytek je sice větší, ale je to dáno ostrým asfaltovým povrchem. Všichni jsme sjeli pneumatiky až do krajů. Při náklonech je cítit, jak se špunty kroutí, ale pevně drží stopu. Tlak byl stálý, i po jízdě na ostrých kamenech.

 

Děkuji všem za účast, statečnost a vzájemnou ohleduplnost. Byli jste báječní!!! No, a co příště? Že by konečně vyšlo to Rusko a Mongolsko. To ukáže čas.

 

Zapsal Zdeněk

 

 

 Fotogalerie zde:

https://plus.google.com/photos/102534418893909287830/albums/5926889223798172273

 

 

 

 

 

You have no rights to post comments