Naše první dovolená na dvou kolech – Azurové pobřeží Francie 2011

Po loňském, pouze víkendovém výletu do Alp, jsme se s manţelkou dohodli na uskutečnění naší první dovolené na dvou kolech. Volba padla na Francii, konkrétně na Azurové pobřeţí s přejezdem několika alpských průsmyků při cestě tam i poté na zpáteční cestě.

Na plánování cesty bylo dostatek času, neboť odjezd byl plánovaný aţ na polovinu července. Po různých diskuzích zde ve fóru byl vypracován přibliţný itinerář celé dovolené (ČR – Rakousko – Itálie – Monaco – Francie – Švýcarsko – Lichtenštejnsko – Německo – ČR), cca. 4000 km na 11 dní a jiţ se hlásili první účastníci.

 

 

Nakonec den před odjezdem jsme byli 3 účastníci:

Horda (já) + manželka – V-Strom DL 650 (Praha)

Jerry.p + manželka – V-Strom DL 650 (Dolní Kounice)

Campus (sólo) - Ducati Multistrada 1100 (Řitka)

Jak to nakonec všechno dopadlo:

15. 7. – pátek – Den „nula“

Je poslední den před odjezdem. Dovolená mi začíná aţ v pondělí a tak musím ještě do práce ale s vidinou večera a hlavně zítřka to nějak přeţiju. Doma je jiţ vše potřebné dokoupeno, motorka je po kompletním servisu (přezuto pneu, nová řetězovka, vyměněn olej, chladící a brzdová kapalina). Odpoledne po příchodu z práce uţ na mne čeká manţelka, která si uţívá zaslouţených dvou měsíců volna, a dohadujeme se, co všechno brát a nebrat a jak to zabalíme. V podvečer máme zabaleno a domlouváme s mojí mamkou starání se o našeho psa. Ta nakonec bude po celou dobu naší dovolené u nás přebývat.

Tak ještě poslední telefonáty s ostatními účastníky a domluva cesty. Se Standou (Campus) jsme domluveni na sraz na Shellce před Dobříší a následně společná cesta do našeho prvního místa ubytování. Jarda (Jerry.p) jede od Brna a tak bude naše setkání aţ v podvečerních hodinách při noclehu na konci prvního dne. Tak uţ jen přečkat noc a hurá do zítřka.

Najednou asi v 11 hod. večer smska od Standy se zprávou, ţe moto nestartuje a ţe se jej pokusí do odjezdu opravit. S přáním hodně štěstí jdeme trochu nešťastni spát.

16. 7. – sobota – Den první

Trasa: Praha – Strakonice – Vimperk – Strážný – Passau – Simbach am Inn – Seebruck (Chiemsee) – Kufstein – Schwaz - Aldrans

Probouzíme se do celkem příjemného a slunečného dne, který slibuje příjemnou cestu. Po několika zamračených a deštivých dnech je to první pozitivum. Snídáme a já mezi tím komunikuji se Standou, jak se podařila oprava. Standa se skleslým hlasem omlouvá, ţe moto je stále neopravené a neví co s tím je. Tak nakonec vyráţíme kolem 9,30 po rozloučení od domova směr praţský okruh, Strakonickou, Strakonice, Vimperk do Stráţného.

Tady si dáváme oběd (na delší dobu poslední české jídlo) v restauraci Na Zlaté stezce. Dotankováváme do plné a hurá za hranice. Jedeme mimo dálnice a tak tempo není zase tak závratné. Vţdy tak po hodince jízdy dáváme krátkou pauzu na protaţení a pokračujeme dál. V Pallingu se stavíme na odpolední kafíčko v hospůdce vedle radnice, sedíme venku pod kaštany a je nám příjemně. Další krátkou pauzu dáváme v Kufsteinu na benzínce, nesmí chybět malá káva z automatu. Blíţíme se k cíli dnešní cesty a jiţ vidíme alpské pohoří, které nám bude dělat společnost následující dva dny. Do cíle dnešní cesty vesničky Aldrans přijíţdíme kolem 7,30 večer za mírného deště, který nás doprovázel zhruba posledních 30 km. Posíláme smsku Jardovi, ţe jsme na místě a vzápětí přichází odpověď, ţe jsou také na místě v kempu u sousední vesnice v kempu a jiţ mají postaven stan a za chvíli, ţe dorazí na pokec. Mezitím si jdeme s manţelkou pokusit sehnat nějaké ubytování v penziónu. Nemáme nic zajištěno dopředu a tak vţdy musíme něco najít. Asi tak po půl hodině jsme sehnali ubytování se snídaní za celkem přijatelné peníze v penziónu Pizzan-hoff.

Mezitím přijíţdí Jarda s manţelkou a tak je velké přivítání. Chvíli klábosíme o našich dnešních cestách a děláme krátkou poradu ohledně zítřka, domluvíme odjezd a jdeme se uloţit ke spánku za drobného mrholení. Snad nám bude počasí přát více (jaká to byla naše mylná představa).

Dnes ujeto 497 km, ubytování 64 € za dva (cena za ubytování bude vţdy dále uváděna za oba včetně snídaně).

17. 7. – neděle – Den druhý

Trasa: Aldrans – Matrei am Brenner – Brenner – Vipiteno – Jaufenpass (passo Giovo) – Merano – Lasa – Prato Allo Stelvio – passo del Stelvio - Clusio

Probouzíme se opět do slunného dne. Po včerejším dešti není ani památky, připomínají jej jen louţe v ulicích. Jelikoţ je neděle, nesmí chybět návštěva kostela a účast na bohosluţbě, tak rychle na snídani, abychom ji stihli. Mezitím přijíţdí sbalená druhá osádka. Vytahuji Stromka z garáţe, nandáme kufry, nějaké foto a odjíţdíme vstříc dnešnímu pokoření Alp. Dnešním cílem je přejet Alpy aţ k jezeru Lago di Como a tím pádem zdolat dvě passa.

Jedeme směrem na Brenner, trochu se zatahuje a klesá i teplota. Zatím ale neprší a dá se to vydrţet. Pokračujeme dál na Vipiteno a tady odbočujeme na silnici SS44 a passo Giovo. Cesta ubíhá celkem pohodově a neţ se nadějeme, jsme na vrcholu ve výšce 2094 m. Nikam ovšem není vidět, ani silnice, po které jsme přijeli. Vše se topí v mlze, která se přihnala jako mávnutí kouzelným proutkem. A ne a ne zmizet. Teploměr ukazuje 5°C. Tak rychle povinné foto a rychle pryč do tepla.

Sjíţdíme dolů na Merano a počasí se také umoudřuje. V Meranu odbočujeme na silnici SS38, která nás má dovést aţ na Stelvio. Zhruba u městečka Lasa začíná drobně poprchat, ale zatím to na nepromok není. V Prato se Jára s manţelkou oblékají do nepromoků, my zatím odoláváme (a to byla chyba). Pokračujeme dál na passo, ale je nám divné, ţe nepotkáváme moc motorkářů ani aut. Blíţíme se do prvních zatáček, déšť začíná houstnout a rapidně se sniţuje viditelnost. Vyjíţdíme asi tak do poloviny stoupání a odbočujeme na Berghotel. Parkujeme a já rychle vyndavám pro mne a ţenu nepromok. V hale se oblékneme a po rychlé domluvě se rozhodujeme dnešní výjezd vzdát. Viditelnost je tak do 10 m před sebe, není vidět vůbec do zatáček, zadní guma mi trochu klouţe na tom mokru. Otáčíme a jedeme na Malles Venosta hledat ubytování. Za stále vydatného deště jej nacházíme ve vesničce Clusio s podmanivým názvem Gasthof zum Goldenen Adler. Motorky jsou schované v kůlně, kde je to značně cítit myšinou. Snad budou ráno motorky celé a zamykáme je k sobě řetězem. Ubytováváme se, dáme horkou sprchu a sušit oblečení a boty. S manţelkou jdeme něco málo pojíst do restaurace v přízemí. Jídlo je vynikající, přidáváme k tomu sklenky vína a nezbytnou kávu (dnes jí přes den moc nebylo). Za večeři platíme 38 €. Při sklence vína se přidává i Jára s manţelkou a domlouváme se na druhý den. Konstatuji, ţe pokud bude počasí obdobné, Stelvio vynechám a pojedeme oklikou přes Švýcarsko. Jára se o něj prý pokusí a bude doufat v lepší počasí. Loučíme se a jdeme spát.

Dnes ujeto 217 km, ubytování 64 €.

18. 7. – pondělí – Den třetí

Trasa: Clusio- Müstair – Tscherv – Ofenpass (Pass Dal Fuom) – Zemez – St. Moritz – Malojapass – Chiavenna – Bellano – Lecco – Milano – Ovada – Savona – Imperia – Diano Marina

Ráno stále ještě trochu mrholí a tak se rozhoduji pro objízdnou trasu. Jdeme se nasnídat a doufám, ţe se počasí umoudří a bude lépe. Jára mezitím došel do obchodu pro snídani a dávají si do „nosu“ na pokoji. Konstatuje, ţe Stelvio zkusí. Domlouváme se na moţném místě srazu a rozdělujeme se. Jdeme se dobalit, bereme na sebe stále ještě vlhké oblečení a vyjíţdím s motorkou. Motorky jsou celé, nic je neoţralo. Přestává pršet, hurá, nemusím do nepromoku. Stejně zůstanu u náhradní trasy.

Vjíţdíme do Švýcarska, celníci si nás nevšímají a jen pokynou, silnice se mění k nepoznání. Tak nádherný povrch nemáme u nás ani na nové silnici. A tam je to na normální okresce. Vyjíţdíme na Ofenpass (2149 m), zastavujeme a kocháme se výhledem. Děláme pár fotek. Počasí je zatím v pohodě, místy vykukuje i sluníčko a tak se těšíme na další cestu.

Asi tak po 5 km další cesty začíná drobně mrholit, neponecháváme nic náhodě, zastavujeme a oblékáme nepromoky. Pokračujeme dál na St. Moritz (dějiště dvou ZOH –

1928 a 1948), jen projíţdíme a sledujeme okolní nádhernou krajinu. Pohodu kazí jen mokré silnice a černá obloha, která hrozí, ţe se spustí nepředstavitelná spoušť. Malojapass nás vítá mokrou silnicí a zataţenou oblohou. Spoušť z nebe nás čeká u italských hranic, začalo docela slušně pršet. Rozhodujeme se pokračovat dál v cestě, zpomalíme. Po 10 km se počasí umoudřuje, prší jen drobně, po dalších 10 km přestává úplně, silnice osychají, začíná vysvítat i sluníčko. Loučíme se s Alpami. Najíţdíme na rychlostní silnici podél jezera Lago di Como. Z jezera moc vidět není, cesta je lemována samým tunelem. Odbočujeme a pokračujeme směrem na Miláno. Začalo být docela slušné teplo a v nepromokách jsme jak v sauně. Zastavujeme na benzínce, dotankovávám a hlavně sundáváme nepromoky. Dáme si kávu (dodám, ţe vynikající preso), koukám na mobil a dočítám se, ţe Jára přejel Stelivo a míří k nám. Posílám smsku s místem, kde stojíme. Odhaduji, ţe budeme čekat tak hodinku neţ dorazí. Po čase číhám na nájezdu k benzínce a sleduji provoz. Uvidím je v dálce, mávám, ale zastavit nemohou, jedou v levém pruhu. Rychle se doobléknem a razíme za nimi. Jsou na další benzínce. Domlouváme se, ţe na jih pojedeme po dálnici a zkusíme najít ubytování a kemp v Imperia. V navigaci odškrtávám vyhýbání se dálnicím a placeným úsekům a zadávám cíl cesty. Před sebou máme 350 km a jsou 2 odpoledne. K Milánu přijíţdíme při odpolední špičce, špatně odbočujeme na obchvat a tak nás čeká jízda napříč městem. Doprava je šílená, pouze popojíţdíme v koloně. Městem projedeme za 1,5 hod. s nezapomenutelným záţitkem. Konečně najíţdíme na dálnici směr jih. U mýtnice bereme lístek a jiţ nás nemůţe nic zastavit. Čeká nás celkem nudný přesun po dálnici. Stavíme jen jednou na krátký odpočinek. Jede se celkem dobře, slunce nám svítí, jen je hrozný ten boční vítr na italské rovince. Blíţíme se k jihu, začínají mosty a tunely. Stáčíme se podél pobřeţí a mezi tunely jiţ vidíme moře, prostě nádhera. Sjíţdíme západním sjezdem na městečko Imperia, v mýtnici platíme necelých 19 € (za trasu cca. 300 km to jde). Loučíme se s Jardou, kteří se jedou ubytovat do kempu, a domlouváme ještě zítřejší odjezd a my jedeme hledat nějaký penzión nebo hotýlek. Je něco kolem 8 večerní. Projíţdíme městem, různě zastavujeme a ptáme se po ubytování. Všude je plno. Pokračujeme tedy dál, aţ přijedeme do Diano Marina. Při asi 20-tém pokusu máme štěstí, mají volno. Je 10 večer a my se jdeme ubytovat do hotýlku s příznačným názvem Fra Diavolo. Parkuji motorku před hotýlkem a jdeme se ještě projít po nábřeţí. Je tu plno, jak v Praze na Václaváku v poledne. Tady je skoro půlnoc. Jdeme si odpočinout po dost náročném dni.

Při příjezdu do Diano Marina je před křiţovatkou zácpa. Propleteme se dopředu a vidíme nehodu a záchranáře v plné práci. Je to motorkář. Byla to ale jediná nehoda, kterou jsme za celé naše putování viděli. Nechápu ovšem jejich oblečení. Helmu mají, ale jsou jen v kraťasech a tílku a na nohách mají pláţové ţabky. A to jezdí na sportech nebo kroskách. Na skútru bych to ještě moţná pochopil, ale na silných strojích mi to hlava nebere. Kdyţ vidíme někoho více oblečeného na motorce zde na jihu, tak je to cizinec na dovolené, stejně jako my.

Dnes ujeto 524 km, ubytování 62 €.

19. 7. – úterý – Den čtvrtý

Trasa: Diano Marina – San Remo – Menton – Monaco (Monte-Carlo) – Nice – Villeneuve-Loubet

Ráno je nádherně slunečné, sice trochu fouká od moře, ale je to změna po špatném počasí v Alpách. Jdeme na snídani, která je pro kaţdého připravena na stole, nápoje jsou k dispozici v minibaru. K dispozici máme i presovač na kávu. Nemohu si to vynachválit a dávám jich asi šest. Je vynikající. Zbalíme kufry a čekáme na Jardu. Za chvíli dojeli a společně vyráţíme po pobřeţí do Francie.

Pomalu si zvykáme na místní dopravu a začínám se osmělovat. Začínáme projíţdět po prostřední čáře, auta se uhýbají do stran a my můţeme celkem v pohodě pokračovat bez nějakého většího omezení. Omezuje nás jen naše šířka s bočními kufry a taky náklaďáky společně s autobusy, mezi kterými se nedá projet ani na skútru.

V San Remu zastavujeme u Lidla nakoupit jídlo a pití na další cestu. Začíná pršet a tak přeparkováváme motorky pod střechu. Zkusíme chvíli počkat, zda se počasí umoudří a vyuţíváme to k obědu. Téměř úplně přestalo pršet, tak si neoblékáme nepromok a pokračujeme dál k dnešním cílům. Začíná opět více pršet a v Mentonu jsme jiţ mokří aţ na kost a v botech mám bazén. Nepromok si jiţ neberu, stejně by to uţ nemělo cenu. Doráţíme do Monte-Carla a parkujeme na nábřeţí. Děláme prohlídku přístavu a kotvících jachet. Pak se jdeme podívat k oceánografickému muzeu, kníţecímu paláci a navštěvujeme katedrálu, kde jsou pochováni kníţe Rainier III spolu s manţelkou Grace Kelly. Celou dobu nás provází přeháňky a tak přilby pouţíváme na místo deštníků. Jára s manţelkou odjel dříve poohlédnout se po nějakém kempu u Nice a my jedeme posléze také hledat nějaké ubytování. Odjíţdíme z Monaca a zase prší. To přestane aţ kousek před Nice a začíná se vyjasňovat.

Jedeme k hotelu F1 kousek za Nice a dozvídáme se, ţe mají plno. Zkoušíme tedy další v pořadí B&B Hotel. Zastavuji před recepcí a vypínám motor, manţelka se jde zeptat na pokoj. Máme štěstí, je volno. Sundáme kufry a odnášíme je do pokoje. Před recepcí nemohu stát a tak chci přejet vedle na parkoviště. Dávám klíček do zapalování a nic. Klíčkem nejde otočit na ţádnou stranu. Zkouším s tím různě verglovat a stále nic. Nastává dilema, co budeme dělat. 1300 km od domova a

motorka v pr…. Je skoro 9 večer a s manţelkou se domlouváme, co dál. Najednou si uvědomujeme, ţe máme zaplacenu roční asistenci u UAMK s celoevropskou platností. Zvedám telefon a vytáčím číslo. Nahlašuji náš problém, ale ţe jsme ubytováni a nestojíme někde v poli, tak se domlouváme na opětovném ranním zavolání. V noci by s tím stejně moc neudělali. Posílám smsku Jardovi, ţe zítra nikam nejedem a jaký máme problém. Odpověď přišla obratem, ţe také nikam další den nejedou a budou se sušit. Trochu uklidněni jdeme spát, ale před tím ještě rozvěšujeme svoje mokré oblečení všude po pokoji k sušení.

Dnes ujeto 122 km, ubytování 75 €.

20. 7. – středa – Den pátý

Trasa: Villeneuve-Loubet (mezi hotelem a pláží pěškobusem)

Ráno se probouzím hodně brzy a ještě před snídaní telefonuji do Prahy na UAMK. Udávám náš problém, adresu místa, kde jsme a také číslo asistenční karty. Pracovník v Praze nám přislíbí pomoc s tím, ţe jak něco dojedná, zavolá zpět. Asi po hodině zazvoní telefon a podle čísla vidím, ţe je z Prahy. Zvedám jej a dozvídám se, ţe mluvil s partnerskou organizací ve Francii a domluvil příjezd asistenčního technika. S poděkováním se loučím a přislíbil, ţe i nadále budeme ve spojení. Za zhruba další hodinu nám opět zvoní telefon. Číslo je neznámé a tak jej předávám manţelce, aby to vyřídila (mluví plynně francouzsky). Na druhém konci se ozve francouzská operátorka asistenční sluţby, ţe prý je technik před hotelem a ţe nikde nejsme (upozorňuji, ţe jsme celou dobu byli u motorky před hotelem). Nakonec se dozvídáme, ţe to náš operátor špatně nahlásil adresu a asistence stojí u druhého hotelu stejného jména ve stejném městě. Hlásíme opět adresu a máme počkat, ţe přijede během chvilky. Není to sice za chvíli, ale v 11 dopoledne doráţí technik s odtahovkou. Opět mu popisujeme náš problém s klíčem. Zkouší to sám a také mu to nejde. Tak vyndavá nářadí a začíná rozebírat plasty, aby se dostal ke spínačce. Mezi tím si předběţně domlouváme další přenocování v hotelu. Recepční nás moc nepotěší, nemají prý volno. Bude prý ale něco hledat, kdyţ viděla, v jakých jsme nesnázích. Asi za půl hodiny přišla s tím, ţe někdo zrušil rezervaci a tak si pokoj hned blokujeme. Štěstí stálo při nás (alespoň s ubytováním). Technik zatím sundal plasty, a světe div se, přeřezal všechny dráty ke spínačce s tím, ţe to provizorně spojí, abychom mohli pokračovat. Kdyţ to vidím, zjeţilo se mi na hlavě i těch pár vlasů, co mám. Při pokusech ohledně spojování jednotlivých drátků a současném startování se vzteká a nadává (tomu je rozumět i při neznalosti jazyka). Nakonec

někam zavolá a je z toho dost otrávený. Asi volal do servisu a dozvěděl se, ţe v klíči je imobilizér a bez něj to nepojede. Dohadujeme se, ţe odveze moto do autorizovaného servisu na opravu. Volám zpět do Prahy a domlouváme další podrobnosti. On mezi tím dal zpět všechny plasty a tlačí moto k odtahovce. Upozorňuji na skutečnost, ţe ji nesmí poloţit, kdyţ vidím, ţe odtahovka je pouze na auta. Prý není ţádný problém. Z kaslíku vytahuje popruhy a kotvy. Najíţdí pomocí navijáku na plošinu a kurtuje motorku. Stojí rovně a pevně. Koukáme za odjíţdějící odtahovkou s naším strojem a rázem víme jedno – dnes se nikam nejede. Jsou 2 odpoledne. Zatím jsme za tyto sluţby neplatili ani €.

Platíme tedy za další noc v hotelu a volám do Prahy na ústředí. Ozvou se, jak budou něco vědět. S tímto konstatováním odcházíme na pláţ, abychom se alespoň vykoupali a nabrali čerstvých sil. Oblečení na moto se stále suší v hotelu na pokoji. Bylo opravdu hodně mokré.

Pláţ není daleko a jsme tam za malou chvilku. Svítí sluníčko a vzduch je teplý, ale je nám divné, ţe je v moři hodně málo lidí. Jsou trochu vyšší vlny a tak to přičítám tomu. Kdyţ uţ jsme u moře, musím se vykoupat. Vstupuji do vody a málem jsem omrzl. Ale jsem tu jen jednou a tak se nevzdávám a vlézám do vody. Za chvíli jsem si na to zvykl a celkem to šlo. Manţelka vlezla pouze po kotníky do vody a s konstatováním „do toho ledu nejdu“ se šla slunit. Aţ po chvíli jsem si všiml tabule: vzduch 26°C, voda 18°C. Stále čekáme na telefon a pořád nic. Jdeme zpět do hotelu a cestou se stavíme v obchoďáku, kupujeme jídlo, basičku piv (6ks 0,33 l za 4€). Převlékneme se a jdeme na procházku poznávat okolí. V 6 večer telefon z Prahy. Moto lze opravit a mělo by být druhý den ráno. Ozvou se nám, aţ to budou vědět přesně. Jsme trochu klidnější. Uţ jsme přemýšleli, kolik nás bude stát přeprava nepojízdné moto domů, co s kuframa apod. Oprava toto vyřeší za nás. Z procházky se vracíme k hotelu. Bereme jídlo a pití a jdeme si sednout na venkovní posezení před hotel. Kdyţ piju svoje třetí pivko, cítím, ţe mi trochu leze do hlavy. Kouknu na vinětu a koukám jak u vytrţení. Má 7,5% alkoholu. S manţelkou je dopijeme a jdeme spát. Dnes byl první den, kdy nám vůbec nepršelo.

Dnes ujeto 0 km, ubytování 75 €.

21. 7. – čtvrtek – Den šestý

Trasa: Villeneuve-Loubet – Antibes – Pégomas – jezero Lac de Saint-Cassien – Draguignan – Salernes – Rians – Saint Cannat – Salon-de-Provence

Probouzíme se opět časně. Svítí nádherně sluníčko a tak to slibuje překrásný den. Snídáme a já volám do Prahy ohledně servisu motorky. Operátor nám přislíbí informaci, jak něco zjistí. Během snídaně se ještě domlouváme, ţe se zajedeme podívat alespoň na přírodní rezervaci Camargue a pak se stočíme k domovu. Nechceme riskovat případnou další poruchu a tak ostatní plánované zastávky. Je 10 dopoledne a zatím se nám nikdo neozval. Přijíţdí Jára s manţelkou. Sděluji jim další podrobnosti a naše rozhodnutí nepokračovat v naplánované trase. Loučíme se a s přáním šťastné cesty odjíţdějí směrem na Verdon.

Vyklízíme pokoj, abychom nemuseli platit další noc, a s recepční domlouváme přechodné uskladnění našich věcí u nich v kanceláři. Ochotně nám vyjde vstříc. Předpokládáme, ţe bude motorka opravena a tak, abychom neměli další problémy se sháněním ubytování, si rezervujeme ubytování v hotelu stejného řetězce ve městě Salon de Provence.

Je 11 dopoledne a konečně zvoní telefon. Operátor z Prahy sděluje, ţe je motorka opravena a připravena k vyzvednutí v servisu Suzuki v Nice. Říkám, ţe nevíme adresu a nemáme se tam jak dostat. Tak se domlouváme, ţe nám zajistí taxi opět přes jejich partnerskou organizaci a posílá smskou adresu servisu. Asi po půl hodině zvoní opět telefon s neznámým číslem. Předávám jej manţelce. Zjišťuji, ţe hovořila s operátorkou taxisluţby pro ověření, zda jsme to skutečně my, kdo chce taxi. Potvrdí nám jeho příjezd a přichází smska s číslem taxi, jménem řidiče a přibliţným časem příjezdu. Připravuji si boty, helmu a navigaci. Jsem jen v kraťasech a triku. Venku je 28°C ve stínu. V poledne přijíţdí taxi, nasedáme a jedeme do servisu. Řidič jiţ má adresu sdělenu z dispečinku a běţí taxametr. Ve 12,30 přijíţdíme k servisu, taxametr ukazuje 40 €. Řidič nám přeje hodně štěstí a ţe je vše v pořádku. Loučíme se a neplatíme nic. Před servisem vidíme parkovat našeho Stromíka. Jaká je naše úleva, ale místo toho další rána. Servis je zavřený! Chodíme okolo a vidíme otevřeno do dílny. Ţádáme o vydání naší motorky, ale servisman nám sděluje, ţe musíme počkat na techniky aţ přijdou z oběda. Ptáme se, kdy to bude a dostane se nám odpovědi, ţe ve 14,30. Uf, to je ale hodně dlouhá pauza. Co naplat, budeme 2 hodiny čekat a bloumat ulicemi. Nakonec se rozhodujeme, ţe si zajdeme na oběd a tím nějak zabijeme čas.

Je za 10 min. půl třetí. Přicházíme k servisu a vidíme, ţe je jiţ otevřeno. Vejdeme dovnitř a opět jsme vykázáni, ţe mají ještě zavřeno. Musíme čekat do půl. Konečně je otevírají oficielně. Jdeme za technikem a ptáme se po motorce. Technik nám sděluje, ţe je opravena. Tak se domlouváme na předání. Platíme 51 € za hodinu práce. Ţádný materiál podle rozpisu pouţit nebyl. Jsme zvědaví, jak to tedy opravili. Technik vyzvedává klíče a jde nám motorku předvést. Ptáme se, zda je motorka opravena kompletně nebo jen provizorně na dojezd. Odpovídá, ţe kompletně. Zastrkuje klíče do zapalování a startuje, jsme nadšeni. Zděšení nastane, kdyţ nám technik sděluje, ţe pokud by s klíčem nešlo opět otočit, mám s tím zaverglovat. ??? Takto si představují kompletní opravu? Raději nic neříkám, nasedáme a čeká nás 15 km pěkným horkem do hotelu pro věci. Uţ chápu, proč

jezdí pouze v kraťasech a tričku. Proud vzduchu nás příjemně chladí. V hotelu se rychle převlékáme, ověšujeme motorku věcmi a vyráţíme na další putování. Při jízdě komentujeme opravu a utvrzuje nás to v rozhodnutí navštívit pouze rezervaci a obrátit to nejrychlejší cestou k domovu.

Do navigace je zadán cíl dnešního dne a trasa nás vede na Antibes a Pégomas. Zde odbočujeme na silnici D309 a posléze na D38, které nás zavedou zatáčkovitou silničkou místy širokou jen tak na jednu motorku k jezeru Lac de Saint-Cassien. Děláme krátkou zastávku a pak pokračujeme dál na Draguignan, Salernes a Rians. Dnes projetá trasa vede nádhernou krajinou se spoustou zatáček. Z prvu jsem si připadal jak někde v alpských passech, později se zatáčky protáhly a zrychlily. Opět děláme krátkou pauzu tentokrát s kávou. Pokračujeme dál, ale uţ se tak dobře nejede. Silnice se sice ještě více narovnala, ale jedeme směrem na západ proti slunci a to se blíţí k horizontu. Tím se sniţuje viditelnost, přede mnou se všechno leskne odráţí do hledí. Vše nakonec zvládáme a do hotelu doráţíme těsně před 9 večerní. Ubytujeme se a v hale si pak sedneme nad mapou a plánujeme další den. Dnešek byl opět den bez deště.

Dnes ujeto 256 km, ubytování 60 €.

22. 7. – pátek – Den sedmý

Trasa: Salon-de-Provence – Miramas – Salin-de-Giraud – Salin-de-Badon – Les-Saintes-Maries-de-la-Mer – Aigues Mortes - Montélimar

Probouzíme se opět do nádherného dne a dnes bychom sluníčko potřebovali. Máme v plánu průjezd přírodní rezervace Camargue s hejny plaměňáků a divokých koní.

Jdeme na snídani a v recepci se zároveň ptáme po moţné rezervaci ubytování v okolí večerního cíle Montélimar. Hotel tohoto řetězce B&B tam je, ale plně obsazen. Další je pak o dalších 100 km dál. To uţ by bylo na dnešní den moc a tak se rozhodujeme, ţe pojedeme zase na slepo.

Vyráţíme těsně po 9 dopolední směr Miramas a kolem Salin de Giraud na přívoz přes ústí řeky Rhóna do rezervace Camargue. Před Miramas vidíme odbočku na hotel společnosti ETAP a tak tam zamíříme. Po zjištění cenové relace se jdeme zeptat na moţnou rezervaci noclehu v okolí Montélimar. Máme štěstí, hotel je na okraji města a má volný pokoj. Neváháme a rezervujeme si jej. Spokojeni, ţe máme zajištěno ubytování, pokračujeme v cestě

k přívozu a zastavujeme ve frontě a čekáme na povolení vjezdu, přívoz je na druhém břehu. Na netu jsem si našel „jízdní řád“ včetně ceny, motorka má stát 8 €. Konečně máme zelenou a najíţdíme na přívoz, zastavuji podle pokynů a jdeme sledovat tu chvilkovou plavbu. Přiráţíme ke břehu a začínáme sjíţdět, vybírají se peníze za přepravu a platím 10 €. očekávám 2 € na zpět, místo toho mi vrátí 7 €, ţe je to v pořádku. Spokojeni odjíţdíme do Salin de Badon a začíná naše 70 km cesta do Les Saintes Maries de la Mer. Kocháme se krajinou, často zastavujeme a fotíme, je to něco úţasného. Vidíme plameňáky, posléze i koně a býky. Místní koně mají tu zvláštnost, ţe se rodí hnědí, ale kolem 5 roku se zbarví do bílé. Býci jsou chováni nejen pro maso, ale také pro arény, hlavně tu v Arles. Místní býčí zápasy jsou ale jiné neţ jinde ve světě. Býci se nezabíjejí, ale toreadoři pouze strhávají býkům stuţky, které jsou uvázány k rohům.

Přijíţdíme do Les Saintes Maries de la Mer, parkujeme na náměstí pod stromy a jdeme na prohlídku města. Nakupujeme pár suvenýrů a pak zamíříme do restaurace na pořádný oběd. Objednáváme si steak z místního býka a grilované mořské plody. Jídlo na stole vypadá vskutku nádherně a tak si jej rozdělujeme, abychom ochutnali z kaţdého. Bylo to vynikající. Chvíli ještě posedíme a pak zpět ke stroji.

Pokračujeme na Aigues Mortes, kde obdivujeme staré město a jeho hradby, ale hlavně místní solné jezera, kde se nechává mořská voda odpařovat a následně se těţí kvalitní mořská sůl. Jezera mají pro nás velice zvláštní barvu – řekl bych takovou fialovohnědou. Fotíme tu zvláštnost a pak uţ nás čeká cesta do Montélimar, cíle dnešního dne. Jedeme opět krásnou krajinou údolím řeky Rhóna. Cesta nám ubíhá k naší spokojenosti a kolem 8 večerní přijíţdíme k hotelu, tentokrát společnosti ETAP. Po ubytování se opět radíme, jak pojedeme další den a rozhodujeme se, ţe budeme muset ještě jeden nocleh uskutečnit ve Francii. Vybíráme městečko Besancon a jdeme na recepci zkusit rezervaci. Je vyhráno, myjí volno a tak spokojeně jdeme spát. Venku se začíná zvedat vítr a začíná se zatahovat, ale byl to další den, kdy nám nepršelo (v pořadí jiţ třetí).

Dnes ujeto 302 km, ubytování 66 €.

23. 7. – sobota – Den osmý

Trasa: Montélimar – Valence – Lyon – Bourg-en-Bresse - Besancon

Ráno vstávám s obavami, zda neprší. Vykukuji z okna a mám radost, neprší a oblačnost je protrhaná, místy vykukuje mezi mraky sluníčko. Slibuje to docela pohodové počasí na cestu. Snídáme v poklidu. Dobalíme věci a nasedáme.

Jedeme opět údolím řeky Rhóna směrem na Valence a Lyon. Cesta příjemně ubíhá a pozorujeme krajinu. Jelikoţ se blíţíme více na sever a je to jiţ více průmyslová oblast, nenechám bez povšimnutí stoţáry vysokého napětí a taky jadernou elektrárnu. Holt oběť profesionální deformace.

Odbočujeme na Bourg en Bresse a oblaha se začíná nebezpečně zatahovat a tmavnout ve směru, kam si to míříme. A najednou to přijde. Ani nevím, ve kterém jsme městečku, ale beru to na nejbliţší místo pod střechou. Je to venkovní posezení u McDonalda. Zastavujeme a chvíli čekáme. Déšť nepolevuje a tak si opět bereme nepromoky. Najednou přijíţdějí manţelé z Německa na chopperu (značku si nepamatuji) ze směru, kam máme namířeno. Dáváme se s nimi do řeči a říkají nám, ţe to malinko polevuje (nám se to moc nezdá, kdyţ vidíme tu temnou oblohu). Nedá se nic dělat a tak opět nasedáme a v dešti jedeme do cíle dnešního dne. Máme před sebou posledních asi 100 km. Po silnici se valí spousta vody a tak cestovní rychlost klesá ze zhruba 100 km/hod. na 40 km/hod. Více se jet nedá. Pomalu jedou i ostatní auta kolem nás. Voda na nás cáká odevšad. Konečně přijíţdíme do Besanconu a za stálého deště projíţdíme městem k hotelu. Blbě odbočuji a tak si musím kolečko opáknout. Konečně zastavuji před hotelem a zjišťujeme, ţe nemají svoje parkoviště. Jdu prozkoumat okolí a za hotelem nacházím zastřešené stání s nakládací rampou evidentně patřící hotelu. Moc se nerozmýšlím a uţ se tam s motorkou parkuji. Celí promrzlí se ubytováváme a já opět z bot vylévám bazény vod. Teploměr ukazuje 11°C. Na pokoji dáme sprchu a jdeme do recepce probírat zítřejší trasu a také něco sníst, co jsme si cestou koupili opět u Lidla. Jako další cíl si vybíráme Ulm, ale zjišťujeme, ţe tam je jejich hotel teprve ve výstavbě a má se otevřít aţ v září letošního roku. Hledáme tedy v přibliţně stejné vzdálenosti další města a nabízí se Stuttgart. Mají volno a tak si pokoj opět rezervujeme. S přáním, aby zítra po cestě nepršelo, jdeme spát.

Dnes ujeto 392 km, ubytování 55 €.

24. 7. – neděle – Den devátý

Trasa: Besancon – Mulhouse – Freiburg - Stuttgart

S obavami vstáváme do nedělního rána. Neprší, silnice jsou mokré a teploměr ukazuje 8°C. Docela zima na cestu. Snídáme a pak jako kaţdou neděli jdeme do kostela na mši. Jsem velice překvapen po vstupu do chrámu Páně, kdy nám podává ruku postarší pán a vítá nás. Později zjišťuji, ţe to byl farář. Po mši se s ním dává manţelka do řeči a ţádá o modlitbu nad počasím. Slibuje nám to s tím, ţe musíme jet rychle. Bereme jej za slovo a vyráţíme do hotelu pro věci, vyjíţdím s motorkou, děláme poslední foto a jedeme.

Stavím se ještě doplnit nádrţ a pak jiţ směr Mulhouse. Tady ještě jedeme po okreskách, ale kousek za městem najíţdíme na jiţ neplacenou dálnici a míříme do Německa. Hranici překračujeme na dálničním mostě a nikde nevidím ani stopu po, i byť bývalé celnici.

Pokračujeme dál směrem na Freiburg a Stuttgart. Navigace nás vede nejprve po dálnici a pak najednou sjíţdíme na okresky. Chceme se někde zastavit alespoň%n na malé jídlo nebo si něco koupit. To je velký problém. Všechny obchody jsou zavřené a asi po 30 km nalézáme v komerční zóně otevřen pouze McDonald. Kupujeme „hambáče“ a taky kafe. To potřebuji jako sůl. Počasí nám zatím přeje, je pod mrakem a honí se to všude kolem dokola, ale neprší! Pokračujeme dál a najednou opět najíţdíme na dálnici a míříme si to k hotelu. Nacházíme jej úplně v pohodě a má i kryté garáţe s nepřetrţitou ostrahou. Ubytováváme se a já jdu zaparkovat motorku. V recepci jsem dostal parkovací lístek a přijíţdím k závoře, přikládám lístek ke čtečce a nic. Zkouším to znovu a opět nic. Za mnou se tvoří kolona asi 5 aut a mne se závora stále neotevírá. Nezbývá, neţ zavolat na recepci aby mi otevřeli. Závora se otevírá a já mohu v klidu zaparkovat. Na recepci se dozvídám, ţe je v prostoru před závorou indukční smyčka a motorku to občas nepřečte. Já byl zrovna ten jeden z mála. Chvilku sedíme v recepci, kupujeme kávu z automatu a z vedlejšího si kupuji lahvový leţák 0,33 l za 1,7 €. Děkujeme faráři, ţe se opravdu poctivě modlil, neboť i přes strašné mraky nám nepršelo. Otočím jej do sebe společně s manţelkou, která ale na pivo moc není a jdeme spát. Zítra nás čeká poslední úsek aţ domů.

Dnes ujeto 397 km, ubytování 61 €.

25. 7. – pondělí – Den desátý

Trasa: Stuttgart – Rozvadov – Plzeň - Praha

Ráno neprší, je zataţeno a opět to ze západu nevěstí nic dobrého, tam to vypadá jako v noci. Neponecháme nic náhodě, rychle do sebe házíme snídani a vyráţíme k domovu. Při vyjíţdění z parkoviště mám opět obavy, zda nás závora pustí nebo ne. Tentokrát se otevře bez problému a můţeme jet.

Nejprve se propleteme městem, pak nás navigace vede asi 50 km po okresce, která je dost plná a není moc míst na předjíţdění a němci jedou předpisově. Pak ale najíţdíme na dálnici a začíná nutný přesun. Zastávky si plánujeme vţdy tak po hodině jízdy. Jedu to pohodovým tempem (130 km/hod. tachometrových, podle navigace to je 122 km/hod.) a tak

se pomalu přibliţujeme k cíli. Po poledni na mne doléhá hlad a tak na benzině zastavujeme, dáváme malý gáblík. Vedle nás zastavuje další motorkář z Německa na chopperu. Navzájem okukujeme mašiny a dáváme se do řeči. Má před sebou ještě asi 300 km, ale je celý spokojený. Vrací se totiţ domů po týdenním pobytu v portugalském Faro. Loučíme se, a nasedáme. Obloha se pekelně zatáhla a začíná drobně pršet. Na nic nečekáme a uháníme pryč. Po chvíli jako bychom tomu ujeli a jen v zrcátkách sleduji, jak je to za námi doslova černé. Konečně vidíme ukazatele na Plzeň a Prahu. Přes Rozvadov přejíţdíme zpátky domů a my musíme opět sledovat celé dění kolem nás. Po chvíli zastavujeme na odpočinek a první českou kávu. Sedíme na zahrádce s výhledem na motorku a najednou vedle ní zastavují další dvě. Jedna z nich je V-Strom. Jaké je naše překvapení, kdyţ se vidíme s Martinem z Příbramě (Kuchta89) a jeho novomanţelkou, kteří se společně vracejí z dovolené po Holandsku. Chvíli společně posedíme, poklábosíme o cestě a pak se kaţdý z nás vydá opět dál. Počasí se mírně umoudřuje a i oblačnost se protrhává. V 6 večer parkujeme doma spokojeni, ţe se nám nic nestalo, nebyl ţádný karambol ani krizovka a od Nice nebyl s motorkou jediný problém. Tento den můţeme také zařadit k těm, kdy nám nepršelo.

Dnes ujeto 486 km, ubytování 0 €, jsme doma.

Závěr

Celkově ujeto 3193 km při ø spotřebě 4,7/100 km. Ubytování pouze v penziónech nebo hotelech včetně snídaně stálo 582 €. Oprava motorky 51 €.

Ubytování bylo několik typů. Z mého pohledu asi nejhorší bylo na jihu Itálie v Diano Marina. Nejlépe na mne působil ETAP a snídaně byly nejlepší v B&B. Aţ na tu závadu nezávadu s motorkou v Nice, jsme neměli ţádný problém. I na dopravu jsem si zvykl a následně ji i vyuţíval ve svůj prospěch. Ta slušnost a ohleduplnost, se kterou jsem se setkal, budeme u nás asi ještě hodně dlouho hledat. Dále mohu říci, ţe jsme za celou dobu našeho putování viděli pouze 3 x policii (jednou vyšetřovala nehodu, jednou radila nějakému cizinci a jednou v Německu na dálnici, jak hlídkovala).

Jízda v Itálii a zvláště v Miláně byla pro mne velkou záhadou. Předpisy se moc nedodrţujou, motorkáři jedou po tramvajovém pásu i přes obrovské značky zákazu vjezdu. Jeden, taky na V-Stromu, nám kynul, ať jedeme za ním, ţe je to volné. Raději jsme odolali a prodírali se mezi auty. Ve Francii je na normální silnici povoleno 90 km/hod. a v obci také 50 km/hod. jako u nás. Ovšem kdyţ jsem jel po normální silnici 110 – 120 km/hod., tak jsem ostatní sotva stíhal. A přes vesnice jel málokdo méně jak 70 km/hod.

I kdyţ je V-Strom velice pohodlná motorka na cestování, uvaţujeme s manţelkou o něčem ještě více pohodlnějším a cestovnějším a s kardanem. Hlavně by to chtělo nějakou, která má větší rozdíl ve výšce posezu jezdce a spolujezdce. Manţelku, jako spolujezdce, bolela záda od neustálého vykukování do boku, jak chtěla vidět dopředu. Problém je hlavně ve výšce nás obou, kdy jsem vyšší o pouhých 5 cm.

Uţ nyní se začínáme rozhodovat, kam vyrazíme příští rok. Určitě to bude opět na jih a moţná uţ i na novém stroji.

Cestování na dvou kolech ZDAR!!!

 

You have no rights to post comments